Poštovní známce, jak se má?

Sbírat známky v Sudetech nebyl problém. Po Němcích jich v poválečných letech bylo všude plno. Ti, co zůstali, si pilně psali s těmi, kteří odešli na východ i na západ. My kluci, ze zdejších hor jsme to měli vcelku snadné. Stačilo si slušně říct a byla plná alba. Nejlíp se měli ti, co měli někoho ve sběrných surovinách. Tam, to byl skutečný ráj, ostrov pokladů, studna živé vody. Tam jsem se chtěl ještě jednou narodit, nechodit do školy, hledat, objevovat poklady.

V Liberci, v Pionýrském domě u zoologické zahrady naproti slonům, existovaly dva kroužky filatelistů. Já chodil i do kroužku v Chrastavě do městského muzea k panu učiteli Honsovi. Liberecké kroužky byly ale lepší. Co mi prošlo pokladů rukama mi nikdo neuvěří. Kluci tam tahali celé sbírky. Psal se rok 1959-60, dnes je to víc jak 60 let, možná i víc. Vedli nás v „šíbři“, kteří nás hodně naučili a sami tak přišli ke známkám často nevídané hodnoty. Ale co, učili jsme se všichni a v dospělosti, jsme nebyli jiní.

Vedle v místnosti se začínal secvičovat dětský pěvecký soubor Severáček Občas řvali jako paviáni, ale my vedle měnili a měnili. Dnešní čas známkám nepřeje. Lidé si moc nepíší, alba na známky jsou příšerně drahá a děcka mají jiné priority. Co vím, tak známky sbírají už jen čínští pionýři. Kroužky mladých filatelistů v Čechách se nekonají. Tenkrát za nás byly samo sebou grátis, dnes by se rodiče nedoplatili. Jak je to možné, nevím. Proč zrovna se musí za poznání platit, to mi zůstává tajemstvím.

Známka, to není jenom kus papíru, který se kamsi lepí. Nejen pro mě to byla škola, poznání světa, lidí, přírody, dějin, techniky, všeho, co jinak učí drahé školy, university. Sbírat známky bylo jako se koupat v rybníku, nořit se pod vodu a hledat škeble, ztracené klíče k domovu. Co všechno jsem díky poštovní známce našel, neuvěříte. Bylo nás možná i miliony. Každý se ve sbírání zubatých obrázků našel. Objevil v nich klid a pokoru. A taky, kdo si hraje, nevyloupí banku, nevykrade samoobsluhu. A tady někde se stala osudová chyba. Až jednou klekne elektřina a nezbude než nic, vrátí se na svět poštovní známka, dopis, pohlednice správně ofrankovaná a opět udělá radost tomu, komu schází, kdo ji musí mít. Přál bych si opět vidět kluky v akci, jak si vyměňují známky, poslouchat ty jejich řeči, co kdo má, co komu schází a co za ně dá. Mít celou sérii, mít třeba starý Helgoland… Nevím sám, co bych za to dal. Asi hodně. Známky mám pořád rád…  

Egon Wiener

Čím jezdíme do práce, na zálety

Čím vším se jezdilo po válce u nás v Sudetech? O tom si nechte vyprávět. Byl v tom docela galymatyáš.  Rusové v pohraničí zabavili všechno. Byli jsme pro ně regulérní „župa“, součást poražené německé říše. Co bylo v Protektorátu, to Československu ponechali, ostatní byla válečná trofej, včetně dopravy. Ale znáte to. S každým se dá mluvit, a tak hned po válce rostly jako houby po dešti i soukromí dopravci. Každý pes, jiná ves. Jezdilo se na dřevoplyn, naftu, benzín. Co vás napadlo, na to se jezdilo. Já se živě pamatuji, jak v autobusu z Chrastavy do Liberce, nevím kdo, zda to byl řidič pan Linka z Bílého Kostela, nebo pan Kirsleger z Chrastavy. V půli cesty ve Svárově brali vodu do chladiče autobusu. Voda vytékala ze stráně a byla čistá, pramenitá, řidiči ji brali do konví a dolévali a chladili zahřáté motory. Autobusy byly pravidelně na této trase přecpané k prasknutí, a tak se k nim připojovaly přívěsy. Dnes by se to dozajista nestalo, ale tehdy by to bez nich nešlo. Lidé neměli osobní auta, a tudíž to do práce nešlo jinak, než vlakem, nebo autobusem.

Z té doby mám úžasné zážitky. Cestovalo se tělo na tělo a já si vybíral, jako tehdy každý mužský, o koho se opřít, ke komu se přitulit. A protože jsem už byl středoškolák, tak jsem si vybíral děvčata vždy o něco starší a s nimi jsem jako konverzoval, po celou dobu jízdy tam i po škole zpátky. Kdo jezdil vlakem, byl na tom o něco hůř. Ve vlacích se tělo na tělo tolik nejezdilo. Táta jezdil do práce na kole, později na motorce. Měl takovou tu se „sajdkárou“, s přívěsným vozíkem předválečné výroby. Benzín stál pár grošů a opravy si dělal každý sám. Helma se ještě nosit nemusela.

Jak říkám, jízda tenkrát, to bylo všechno jinak, než dnes. Vlak, to byla především parní lokomotiva a ručně ovládané závory. Lidé si ani moc na nic nestěžovali, byli skromnější než ti, kteří přišli a už se nepamatují, jak se žilo za války, po válce, když vše bylo na lístky a toho všeho bylo setsakra málo. Byli jsme podstatně hubenější a do dopravních prostředků se nás vešlo víc. Taky se jezdilo na korbách náklaďáků, na valnících traktorů. Na vesnicích se to tak nebralo a dokud se nic nestalo, nikomu to nevadilo. Svět i tady doznal mnoha změn, že se nechce ani věřit, co všechno se dělo a že jsme to přežili zdraví. Je pravdou, že byla jiná doba, doba doslova revoluční. I v dopravě.

Egon Wiener

Taky vám jednou bude, jako mě 73, spolehněte se

Když mi bylo něco přes dvacet a někdo začal mluvit o někom, že je mu sedmdesát let, měl jsem za to, že je to kmet s plnovousem, až na zem. Nebo i tak, jako, co tu dělá? Neměl by sedět někde za oknem a nevycházet ven? Je to vůbec možné, že ještě žije? Bože, je mu 70 let… Není to fér. Herci Issová a Mádl nedávno o nás mluvili ve smyslu, dejte jim denně po lžičce vody, to jim k životu bude stačit. Tak nějak jsem kdysi, před tisíci lety uvažoval taky. Omlouvám se a stydím, ale hoď kamenem, kdo jsi to neudělal taky. Je to jednoduché, vidím přecházet přes vozovku na neoznačeném místě invalidu, kterého podpírají dvě francouzské hole, mnozí nevědomky, nebo vědomě přidají plyn. Trvá to jen milisekundu, brzdí a nahlas vedou s pánem bohem monolog, který je plný vulgarit. I to je stáří, i to jsme my. Jednou za volantem, podruhé zády na asfaltu.

Někdy si připadám, že jsme asfaltoví holubi na střelnici myslivců nad Novou Vsí mezi Bedřichovkou a Chrastavou. Tam, kam jsem si jako kluk jezdíval na kole do hájenky kupovat vánoční stromky. Za dvanáct korun československých.

Jak jsme dnes rozdělení! Mladí, krásní, zdraví a perspektivní. My staří, nemocní, více méně nehezcí, už jen málo perspektivní. Nic, prý nic nestojí mezi námi. Není třetí věk. Jen důchod, televizní seriály a kolik kdo bere prášků, ráno, v poledne, před večeří.

Závidím mládí jeho pohyblivost přemísťovat se z bodu A do bodu C. Škodolibě jim přeju, že za to musí platit. My platit nemusíme. Je úžasné mít slevy…. Jít a sednout si, na bleších trzích mít kde zaparkovat, projít pokladnou a personálu zamávat kartičkou VZP. No není to úžasné? Bojím se, že zas tak úplně ne. Nejdřív je třeba zestárnout, vychovat děti, zvyknout si žít z penze a nemít vůbec na nic. To je penzista jako vyšitý. Nežijí už jen pro sebe, jsou žádání. Sice na podřadnější práce, žádné universitní přednášky, ale určitě na hlídání. Hlídači ohně, všude tam, na co nestačí pes, nebo papoušek. Ano to jsme. Hrdí příslušníci kmene homo sapiens, práce všeho druhu, stereotypní, málo placená, o to víc žádaná. To jsou dnešní důchodci.

Máme zlaté děti. Mají nás rády, ačkoli o tom nerady mluví, něco jim v podvědomí říká, budeme jako vy. Ač to tak nevypadá, dělají všechno, jen aby nebyli sentimentální, abychom si toho nevšimli. Mám děti rád, počítám, že i ony mají rády mě. I jim jednou bude sedmdesát.

Egon Wiener

Všemu, co se dát namasírovat, jsou různé sebetrýzně

Chodím na masáže. Vím, není to vidět. Na stole úpím jako zvíře, 250,- za jednu seanci a k tomu si hezky popovídáme v budově bývalých Pozemních staveb v Liberci pod nádražím. Byl tam slepec, který masíroval žúžově. K tomu jsem chodil rovněž. Pokaždé mě překvapí, že mne masírují i lidé, akademicky vzdělaní. Že si nenajdou někoho jiného, komu svěří své vzdělání, um a paže dnes používané na hnětení lidského masa, špeku, různého ochlupení. A to všechno na stole, kde lehávám i já. Churaví, a pořád zákazníci. Na druhé straně jsou plátci daní. Jen doufám, že tohle jde stranou, když se do mých zad dají, to mi fakt slzy vyhrknou.

Je to jako u holiče, povíte i to, co nemusíte. Je tomu tak pokaždé. Ona mluví a vy se stydíte nemluvit. Jak je to jednoduché, prosté. Bylo by třeba ty hovory ležícího na břiše zaznamenat pro příští generace. Jsou studnicí všeho, co lidé dělají. Od sexu podle Freuda, až po to, co nakoupit, kam jít, kam nechodit. U zubaře se nemluví, tady ano, a kdyby to bylo možné zvážit, bylo by toho, jako, když se vám urodilo něco velkého. Konkurovat může jen holič a prodavačka v trafice, prodavačka cigaret a novin.

Venku za okny se chystají dny vánoční, čas dárků, zklamání a návštěv dětí, podívat se zas jednou, jak ti naši staří žijí. K životu patří i masírování. Řeč se svede i na to, zda masáže pomáhají. V mém případě jde jen o charitu. Přispívám k životní úrovni toho, kdo masíruje, mačká mi záda krk a naposledy, to bylo 19. prosince, i koleno. Přijdu i příště, proč bych nepřišel? Je čas vyčistit si zuby, je čas dát své tělo na vědecké výzkumy. Ušetří se za vydání spojené s pohřbem. I když zubaté stejně neutečete, ale dobrý pokus, masáže, leccos oddálí, a ještě se k tomu řadu věcí dovíte. A to platí i v mém případě.

Paní Brodská je úžasná masérka a její životní peripetie jsou podobné těm, které mě oblažují den po dni. Dcery se nám 20. června vdávají. Každá samo sebou jinde. No, není to úžasné? Nebude to v bílém, ale dočkaly se. Masírování je masírování, úžasná věc i u nás v českém pohraničí v Sudetech, u nás v Liberci. Mohou přijít hromy, blesky a vy ležíte na masírovacím stole a stydíte se nemlčet. Svět se koncentruje na hudbu pro dvě ruce a klarinet. Budiž, budu se snažit být zdravý a nebrečet. Dík vám všem, snaha byla. Záda mě bolí dál, přijdu hned, jen si našetřím a najdu hole na cestu tam i zpět.

Egon Wiener

Chce se vám ráno vstávat a vylézat z postele?

Tak to rozhodně ne. Komu by se asi chtělo z teplé, přátelské měkké postele? No a vidíte, jsou profese, kde to máte přímo v popisu práce. Ani se mi nechce věřit, že se tomu děje dobrovolně, ale bude to, jak jinak než věkem. Pokud se na něco těším, nejdu ani spát. Tedy jdu, ale neusnu. Tak nějak to mají nastavené děti, lidé, kteří chodí brzo spát, milenci, kteří nespí doma, lidé prapodivných profesí. Hrdinové, zbabělci, kteří něco skrývají. Dá se tu mluvit i o kouzlu peněz, popularitě, být viděn, slyšen.

 Vstávat časně a s úsměvem je v podstatě zločin. Něco je špatně, je to proti přírodě. Normální je ležet, nejlépe na boku, mít oči zavřené, klidně zhluboka dýchat nosem, ústa zavřená. Počkat si, až kohout zakokrhá, až vás milovaná osoba osloví jménem, okna v létě otevřete dokořán. Snídaně zavoní ložnicí a teprve ptáci za oknem vás dokonale probudí svým zpěvem.

Tak nějak si představuji ráj, a protože ještě nechci na onen svět, vstávám sám. Okna otevřu jen výjimečně, spěchám a nesnídám. Cestou si vzpomenu, co jsem nechal doma. Nosím si práci domů. Závidím těm, kteří položí lopatu a jdou, zapnou si bednu, otevřou pivo, k tomu tlačenku a hurá do kutlochu. Jsou zase jiní, kteří žijí spolu a po práci sdílí jeden trápení druhého, jdou spát a vstávají spolu. Což jim závidím, ale je to řehole, dá se říct pro silné dvojice.

Já v dávné historii vstával tak, abych chytil autobus do města, do školy, na praxi do textilky v Liberci pod nádražím. O vstávání nemluvím, ale ráno hodně před šestou to bylo o jiném světě, křiku ptáků, rachocení tramvají. Projít parkem bylo jako projít Antarktidou na lyžích, hnát před sebou psí spřežení. Bylo mi zima, potom teplo… Kolik mi to bylo, šestnáct? Ale pamatuji si to živě i v sedmdesáti. Bylo to tím vstáváním, dospělými, kteří se mnou jeli autobusem, šli po schodech, potom parkem, šli do práce, nesli si bandasku s kafem, svačinu – chleba s cibulí a sádlem. Byl jsem náhle jeden z nich. Nepřipravený, příliš mladý, abych pochopil, co dělají. Chodí do práce a budou takhle vstávat a nosit si celý život v bandasce kafe, chodit parkem, neslyšet křičet ptáky a rachocení ranních tramvají. Viděl jsem poprvé jiný život, než v knížkách. Syrový a přeci krásný. Pro nás to byla jen výrobní praxe, až později jsem pochopil, že mi dala víc.

I k tomu slouží ranní vstávání. Naučit kluka s akné vidět a slyšet. Stát se součástí něčeho. Dnes už jsem pochopil, že vstávat z teplé postele je nelidské, ale není vyhnutí.

Egon Wiener

Vlakům, mašinkám, svému dětství pod parou

                Mašinky, koleje, vláčky, velká i malá kolejiště. Velcí i malí ajzboňáci. Praví, živí a postavičky bůhví z čeho vedle malých lokomotiv, domečků a návěstí. Vláček na klíček. Vlak, úzkokolejný z Frýdlantu, kdysi až do Žitavy.  Pamatuji se, když ty zbytky, co z něj zbyly, už natrvalo rušili. Pamatuji si, jak jiskry létaly z lokomotivy okny až do vagónu, jak pára syčela a kola zabírala. Jiskry, žhavé uhlíky nelétaly jen komínem dozadu do vagónů, ale dokázaly zapálit i úrodu podél trati. Vždyť ji také naši rodiče museli v noci hlídat v tzv. požárních hlídkách, celou noc prochodit po náspech a být ostražití, aby jiskra z projíždějícího vlaku žádné obilí nezapálila. Asi si i přitom užili, vím, že táta se vždy usmíval, když na to přišla řeč.

                Vlakem jsem cestoval rád. Na turnovském nádraží v první polovině 20. století vlaky z Liberce přepřahaly. Do Prahy se pak jezdilo tak, že první vagóny byly náhle poslední, a co bylo hlavní, velcí rackové na nádraží a po nástupištích chodící prodavači, kteří nám do oken vlaku podávali limonádu, tátovi pivo a horké párky s hořčicí a chlebem. Cesta až do Prahy se protáhla na čtyři hodiny, ale pro mne to bylo jedno velké dobrodružství.

                Vlakem, to už bylo i rychlejší, cestovali jsme jako turisté z Liberce až do Palerma v Itálii. Jeli jsme vždy v noci. Přes den náš vagón stál někde na nádraží, my jsme si prohlíželi města a v noci se jelo dál. Cestoval jsem vlakem i z Moskvy do Rostova na Donu. Zažil jsem hodně, ale dnes bych si vlakem cestovat už představit nedovedl. Leda, že by se leccos změnilo. Ono vlastně cestování vlakem byla a dozajista je i dnes věc kouzelná. Ze Žitavy na Oybín, do Drážďan za nákupy, do Berlína vidět zeď, muzeum Pergamon… Už jsem tam dlouho nebyl, ale věřím, že i tam se leccos na dráze změnilo.

                Moje dětství bylo o vlaku. Dávali  jsme uši na koleje a hlídali, jak je daleko a odkud přijíždí. Náš pes, ač jsme bydleli daleko od trati, vyl na každý vlak. Když jedete vlakem z Liberce do Varnsdorfu, projíždíte třemi zeměmi: Českem, Polskem a Německem. Na to jsme se jako děti vždy moc a moc těšili.

                Jaké je to být pod párou, by mohli vyprávět ti v modré uniformě. Fasovali i takzvané deputátní uhlí. Když je hned, takříkajíc pod rukou prodali, což nebyl žádný kumšt, bylo na láhev pití, které se vypilo a pak se zpívalo… Někdy až do rána. Ajznboňáci nikdy nebyli třasořitky.

                Jízdenky na perón nádraží i ty do vlaku byly z tvrdého kartonu, kromě těch, které nám vystavovali vojenští finančáci na cestu vlakem. Ty byly z obyčejného papíru. Jet vlakem, vzpomínat, je o něčem jiném, než sednout si do auta, rozjet se a čekat, čím nás kdo překvapí.  Je to pořád to samé. Vlak dává jiné možnosti. Jedete krásnou krajinou, kde nemáte v zádech auto za autem, kde prostě vlak zůstává světem parního stroje, revolucí 19. století. A to se nezmění nikdy. Co se mi ale nelíbí, a co už dnes asi nezvládnu, je orientovat se v tom novém provozu, hledat s kým pojedu, komu a kde zaplatím, a zda vůbec dojedu.

Egon Wiener

                

Námraze, oblakům, větru, dešti, nepohodě

                Klouže to. Neposlouchám a na posledním ledním zmrzku jsem uklouzl a zlomil si ne nohu, ale rovnou ramenní kost, což je a to mi věřte, hodně bolestivé zranění. To, co nám, jako dětem lehce procházelo, nebo to odnesla jen klíční kost, je ve stáří problém. Musím zpomalit. Mohu si klidně sednout, zaklonit hlavu, zavřít oči a nechat si zdát, třeba o počasí, které je vlídné, umí pohladit a usměje se, která mi říká, že zítra už bude jinak, běž se schovat.

                Nespěchám. Vlevo ode mne je kopec Tlustec, dál Rálsko, rybníky. Vítr, jako by čekal, zvedl se a foukl do trávy, do větví stromů, kamení u plotu, do listí. Ochladilo se, oblaka si sedla níž a fouká. Citelně se ochlazuje, bude pršet. Louka za plotem dostává jinou barvu. Začíná mě zábst. To je opravdu tím, že nejsem nejmladší. Teď zrovna přemýšlím, co bude k večeři. Vzduch jako by se rozhodl, že nebude dělat nic. Vše stojí a vyčkává. Bude pršet? Budou padat kroupy? Obrátí se vše vniveč? Co bude teď hned, za chvíli? Stačím se zvednout, dojít pod střechu, zavřít okna a říct stárnoucímu psu, běž do boudy, nebo ne, pojď se mnou, schováme se spolu v teple, doma, v pokoji, na gauči. Uvažujeme už jistou dobu oba stejně. Co na tom, že on je pes. Já stárnu s ním a jsem tolerantní. Už dávno jsem ztratil touhu změnit svět, vnucovat svou vůli jinému, byť by to byl jenom pes.

                Konečně! Počasí z mrtvého bodu dává o sobě vědět. Ubylo olova a louka naproti se začíná vlnit. Ptáci, co jinak vědí o počasí mnohem víc, se rozhodli promluvit. Křičí a chtějí pryč. Něco je vyděsilo a nechtějí být přitom, až se svět zhroutí v proudech vody, kdy nahoře bude zle a dole na zemi ještě hůř.                Nepohoda je slabé vyjádření toho, co vidím už za zavřeným oknem. Vítr si dělá větvemi, co chce, co sám uzná za vhodné. Venku je boží dopuštění. Pes dělá, že tu není a dýchá tak, že se mu boky vlní. I mně se špatně dýchá. Vzduch v místnosti, jako by stál, voda za okny mi připadá, jako by se v hrnci vařila voda na špagety. Ještě, že jsme doma. Chudáci ptáci! Snad to stihli a čekají, jako já, pes a všichni, až to přestane a bude vzduch čistý, jako ze skla. Kopce kolem se tím pádem hodně přiblíží. Vzduch bude cítit ozónem, a vše bude takové nové, jako by někdo všechno umyl kartáčem a hadrem.

                Kam oko dohlédne, je svět kolem Jablonného, kde bydlím, znovu jako nový, pohodlný a takový, jako by měl vždycky být. Bez nepohody.

Egon Wiener