Když mi bylo něco přes dvacet a někdo začal mluvit o
někom, že je mu sedmdesát let, měl jsem za to, že je to kmet s plnovousem,
až na zem. Nebo i tak, jako, co tu dělá? Neměl by sedět někde za oknem a
nevycházet ven? Je to vůbec možné, že ještě žije? Bože, je mu 70 let… Není to
fér. Herci Issová a Mádl nedávno o nás mluvili ve smyslu, dejte jim denně po
lžičce vody, to jim k životu bude stačit. Tak nějak jsem kdysi, před
tisíci lety uvažoval taky. Omlouvám se a stydím, ale hoď kamenem, kdo jsi to
neudělal taky. Je to jednoduché, vidím přecházet přes vozovku na neoznačeném
místě invalidu, kterého podpírají dvě francouzské hole, mnozí nevědomky, nebo vědomě
přidají plyn. Trvá to jen milisekundu, brzdí a nahlas vedou s pánem bohem
monolog, který je plný vulgarit. I to je stáří, i to jsme my. Jednou za
volantem, podruhé zády na asfaltu.
Někdy si připadám, že jsme asfaltoví holubi na
střelnici myslivců nad Novou Vsí mezi Bedřichovkou a Chrastavou. Tam, kam jsem
si jako kluk jezdíval na kole do hájenky kupovat vánoční stromky. Za dvanáct
korun československých.
Jak jsme dnes rozdělení! Mladí, krásní, zdraví a
perspektivní. My staří, nemocní, více méně nehezcí, už jen málo perspektivní.
Nic, prý nic nestojí mezi námi. Není třetí věk. Jen důchod, televizní seriály a
kolik kdo bere prášků, ráno, v poledne, před večeří.
Závidím mládí jeho pohyblivost přemísťovat se z bodu
A do bodu C. Škodolibě jim přeju, že za to musí platit. My platit nemusíme. Je
úžasné mít slevy…. Jít a sednout si, na bleších trzích mít kde zaparkovat,
projít pokladnou a personálu zamávat kartičkou VZP. No není to úžasné? Bojím
se, že zas tak úplně ne. Nejdřív je třeba zestárnout, vychovat děti, zvyknout
si žít z penze a nemít vůbec na nic. To je penzista jako vyšitý. Nežijí už
jen pro sebe, jsou žádání. Sice na podřadnější práce, žádné universitní
přednášky, ale určitě na hlídání. Hlídači ohně, všude tam, na co nestačí pes,
nebo papoušek. Ano to jsme. Hrdí příslušníci kmene homo sapiens, práce všeho
druhu, stereotypní, málo placená, o to víc žádaná. To jsou dnešní důchodci.
Máme zlaté děti. Mají nás rády, ačkoli o tom nerady mluví,
něco jim v podvědomí říká, budeme jako vy. Ač to tak nevypadá, dělají
všechno, jen aby nebyli sentimentální, abychom si toho nevšimli. Mám děti rád, počítám,
že i ony mají rády mě. I jim jednou bude sedmdesát.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat