Půjčte si a vyhrajete automobil. Půjčte si a my vám počkáme. Půjčte si, jsme u vás do hodiny. Moje máti si od sousedů nepůjčila ani vajíčko, Proč asi? Nechtěla vyhrát automobil, nebyla prostě in.. Scházelo jí toho moc, ale nechtěla všechno. Nějak při všech těch starostech zapomněla, že by si mohla půjčit. Stačilo jí, co měla.
Asi jsem vyrostl na jiné planetě. Půjčku na dovolenou, na myčku nádobí? Určitě ne. A při tom vydělávali oba. Máma i táta měli práci, já chodil do školy. Ten obyčejný svět se k nám nevrátí. Nic jsme (podle současných kritérií) doma neměli. Ale byli jsme v podstatě šťastní.
Kam se poděl ten ztracený svět bez půjček a doba prvních černobílých televizí, motorek se sajdkou a tramvajových jízdenek za pár desetníků? Dnes mi ale každý půjčí. A bezdomovců, lidí, co bydlí v parku a pod mosty, jsou haldy. Co nám tak moc scházelo, že přišly tyhle dny plné hojnosti? A naše děti? Ty si rády půjčí, věřte mi. Náš život? To muselo být hrozný! Nebyly mobily a na vesnici býval jeden telefon a kino hrálo v sobotu za dvě koruny. Dnes hraje ve městě za 250. Asi bych nešel, zpohodlněl jsem anebo zavolám, půjčím si a vyhraju automobil. A svezu nějakého bezdomovce, na kterého už nezbylo auto, letadlo, zeppelín, vrtulník...
úterý 22. září 2009
Ještě není pozdě
Každý, kdo má rád železnici si určitě rád vychutnává úzkorozchodné spojení Žitavy s Žitavskými horami. O to víc zamrzí, že u nás, v našem nejbližším okolí, jsme něco podobného měli a už nemáme.
Na počátku minulého století byla 25. srpna 1900 dána do provozu úzkorozchodná trať z Frýdlantu v Čechách do Heřmnic. Některé spoje pak byly ještě prodlouženy přes dnešní Bogatyni v Polsku do německé Žitavy. To, co tehdy významně pomohlo průmyslu, by dnes pomohlo zmírající turistice tohoto regionu. A to nemluvím o přátelích parních lokomotiv, kteří by „za párou“ přijížděli na Liberecko z celé Evropy.
Stále hledáme, jak zatraktivnit Frýdlantsko, jak sem přilákat sponzory a oživit ekonomiku. Obnovení trati v původní nebo i rozšířené verzi by dalo práci, obživu v rámci rozvoje turistiky, desítkám rodin. Nevím, jestli stále nová a nová golfová hřiště dají obživu novým a novým nezaměstnaným, ale obnova úzkorozchodné tratě na Frýdlantsku by rozhodně nebyl ztrátový podnik. Krása okolní přírody, městský skanzen Bogatyněv Polsku a návaznost na úzkokolejku v Žitavě, by rozhodně byla zcela unikátní stavbou v rámci nejen Euroregionu Nisa, ale i Evropské unie.
Cesta vlakem a ještě k tomu historickou parní lokomotivou z Liberce do Frýdlantu vedoucí romantickou krajinou a odtud nedotčeným krajem přes Polsko do Žitavy by se mohla stát jednou z největších atraktivit Libereckého kraje. Ve spojení s Euroregionem Nisa by mohla být tím, na co jsme čekali desítky let, to, co jsme si my, starší, neuměli ani představit.
Obnova ztracené úzkokolejky by vrátila do kraje život, obživu lidem a investorům návratnost investic. Naše děti by našly za humny romantiku parního vlaku, který je schopen navodit iluzi ztraceného ráje a času objevitelů. Pomozme zastavit na moment čas a vrátit se ke kořenům.
Na počátku minulého století byla 25. srpna 1900 dána do provozu úzkorozchodná trať z Frýdlantu v Čechách do Heřmnic. Některé spoje pak byly ještě prodlouženy přes dnešní Bogatyni v Polsku do německé Žitavy. To, co tehdy významně pomohlo průmyslu, by dnes pomohlo zmírající turistice tohoto regionu. A to nemluvím o přátelích parních lokomotiv, kteří by „za párou“ přijížděli na Liberecko z celé Evropy.
Stále hledáme, jak zatraktivnit Frýdlantsko, jak sem přilákat sponzory a oživit ekonomiku. Obnovení trati v původní nebo i rozšířené verzi by dalo práci, obživu v rámci rozvoje turistiky, desítkám rodin. Nevím, jestli stále nová a nová golfová hřiště dají obživu novým a novým nezaměstnaným, ale obnova úzkorozchodné tratě na Frýdlantsku by rozhodně nebyl ztrátový podnik. Krása okolní přírody, městský skanzen Bogatyněv Polsku a návaznost na úzkokolejku v Žitavě, by rozhodně byla zcela unikátní stavbou v rámci nejen Euroregionu Nisa, ale i Evropské unie.
Cesta vlakem a ještě k tomu historickou parní lokomotivou z Liberce do Frýdlantu vedoucí romantickou krajinou a odtud nedotčeným krajem přes Polsko do Žitavy by se mohla stát jednou z největších atraktivit Libereckého kraje. Ve spojení s Euroregionem Nisa by mohla být tím, na co jsme čekali desítky let, to, co jsme si my, starší, neuměli ani představit.
Obnova ztracené úzkokolejky by vrátila do kraje život, obživu lidem a investorům návratnost investic. Naše děti by našly za humny romantiku parního vlaku, který je schopen navodit iluzi ztraceného ráje a času objevitelů. Pomozme zastavit na moment čas a vrátit se ke kořenům.
O světovém názoru
Nejde o nic menšího, než o návštěvu papeže v Čechách. Každého, kdo s vírou nemá nic společného přivádí v úžas, co všechno musí náš zadlužený stát zaplatit v souvislosti s jeho návštěvou u nás. Z daní ateistů, kteří nemají s církví nic společného, stát platí a šíří nevyžádanou náboženskou ideologii v době, kdy si například nemůže dovolit zaplatit očkování dětem.
Naprostá většina občanů České republiky v Boha nevěří. Přesto, nepoměr propagandy naboženství vůči ateistickému světovému názoru je obrovský. Nejsem sám, kdo postrádá rovnocenné informace upředňostnované víry a ateismu. Proč právě naše ekonomika musí vynakládat tolik peněz na ideologii, která na celém světě ztrácí na své atraktivitě, místo toho, aby umožnila dialog mezi věřícími a nevěřícími. Ani posledních dvacet let církevní propagandy nezměnilo pohled Čechů na náboženství. Pokračuje tak odklon započatý vznikem Československa v roce 1918.
Církve se musí učit, to celá společnost. Demokratickou soutěží získat občany pro svůj program, pro své cíle, ale za podmínek daných všem stejně tak, jak je tomu v jiných demokratických zemích.
Náš svět má mnoho barev a chutí, máme právo si vybrat. Ale pokud nám naše vláda nakoupí všem růžové papuče, neznamená to, že si je obléknu a budu v nich chodit. Mám stále možnost hodit je do kontejneru. Třeba poslouží nějakému bezdomovci. Já si raději koupím polobotky. Žluté s bílými puntíky. A jestli se v nich půjdu podívat na papeže, nevím. Spíš půjdeme do hvězdárny nebo do zoologický. Mně to přijde smysluplnější.
Naprostá většina občanů České republiky v Boha nevěří. Přesto, nepoměr propagandy naboženství vůči ateistickému světovému názoru je obrovský. Nejsem sám, kdo postrádá rovnocenné informace upředňostnované víry a ateismu. Proč právě naše ekonomika musí vynakládat tolik peněz na ideologii, která na celém světě ztrácí na své atraktivitě, místo toho, aby umožnila dialog mezi věřícími a nevěřícími. Ani posledních dvacet let církevní propagandy nezměnilo pohled Čechů na náboženství. Pokračuje tak odklon započatý vznikem Československa v roce 1918.
Církve se musí učit, to celá společnost. Demokratickou soutěží získat občany pro svůj program, pro své cíle, ale za podmínek daných všem stejně tak, jak je tomu v jiných demokratických zemích.
Náš svět má mnoho barev a chutí, máme právo si vybrat. Ale pokud nám naše vláda nakoupí všem růžové papuče, neznamená to, že si je obléknu a budu v nich chodit. Mám stále možnost hodit je do kontejneru. Třeba poslouží nějakému bezdomovci. Já si raději koupím polobotky. Žluté s bílými puntíky. A jestli se v nich půjdu podívat na papeže, nevím. Spíš půjdeme do hvězdárny nebo do zoologický. Mně to přijde smysluplnější.
120 let od otevření školy
120 let od otevření školy
Škola U Soudu, známá také jako škola na Keilově vrchu, oslaví v roce 2010 stodvacet let od svého založení. Protože právě s ní jsou spojeny dějiny Liberce, snad ze všech místních škol nejvíc, pak se s ní seznamme podrobněji.
Celý ten vrch, na kterém škola stojí, byl vždy libereckou periferií, kam se chodilo za romantikou. Byly zde pastviny. Pozemek v 17. století patřil pekaři Keilovi, po němž dostal pahorek své jméno. Známý liberecký malíř Jaro Beran zde v roce 1900 dělal pokusy s létáním. Městské osídlení Liberce končilo před budovou soudu, která byla dokončena v roce 1877. Kolem 19. století město již mělo kolem 30 000 obyvatel, z čehož značný počet byly děti školou povinné a proto se radnice v roce 1885 rozhodla stavět.
22.3. 1890 práce začaly hloubením, odstřelem liberecké žuly. Základní kámen byl položen 19.5.1890. Trvale zde pracovalo 70 stavebních dělníků. Na slavnost vyzvednutí krovů uvolnil magistrát 250 zlatých. Ještě téhož roku byla škola zastřešena a tak se pracovalo i v zimě. Vyučování bylo zahájeno 24.9.1891.
Stavba sama stála 324 000 rakouských korun a její novorenesanční sloh (tehdy módní francouzská renesance) se stal vzorem při výstavbě obdobných škol v celém mocnářství. Třídy byly situovány k východu, moderní byla i tělocvična. Ve sklepě byla vykopána studna a voda z ní byla čerpána motorem na svítiplyn do zásobníků vody umístěných na půdě.
Na tehdejší dobu byla ve škole výtečná vzduchotechnika, třídy byly větrány otvory u podlahy a u stropu. Vzduch, přiváděný do tříd spodními otvory, byl filtrován, hořeními otvory se vydýchaný vzduch odváděl do větracích šachet.
Vytápění bylo zajišťováno ústředním topením. Splachovací WC byla odvětrávána až na střechu budovy. Jejich podlahy byly vyhřívané, což jistě žáci uvítali. Většina dětí v té době chodila bosa. Třídy byly projektovány pro 70 žáků a na jednoho každého připadly 4 krychlové metry vzduchu. Lavici byly dvou a čtyřmístné, tabule byly umístěny na stojanech. Do školy byl zaveden plyn, budova byla napojena na kanalizační městskou síť.
Před školou bylo zřízeno hřiště a okolí bylo osázeno stromy. Škola byla dávána za vzor ostatním. Když v roce 1891 přijel do Liberce místodržící hrabě Thun, aby vyšetřoval nezdařený atentát na císaře Františka Josefa I., prohlédl si při té příležitosti i moderní školu U Soudu.
Budova školy prodělala několik značných oprav, ale slouží potřebám školství do současnosti.
Škola U Soudu, známá také jako škola na Keilově vrchu, oslaví v roce 2010 stodvacet let od svého založení. Protože právě s ní jsou spojeny dějiny Liberce, snad ze všech místních škol nejvíc, pak se s ní seznamme podrobněji.
Celý ten vrch, na kterém škola stojí, byl vždy libereckou periferií, kam se chodilo za romantikou. Byly zde pastviny. Pozemek v 17. století patřil pekaři Keilovi, po němž dostal pahorek své jméno. Známý liberecký malíř Jaro Beran zde v roce 1900 dělal pokusy s létáním. Městské osídlení Liberce končilo před budovou soudu, která byla dokončena v roce 1877. Kolem 19. století město již mělo kolem 30 000 obyvatel, z čehož značný počet byly děti školou povinné a proto se radnice v roce 1885 rozhodla stavět.
22.3. 1890 práce začaly hloubením, odstřelem liberecké žuly. Základní kámen byl položen 19.5.1890. Trvale zde pracovalo 70 stavebních dělníků. Na slavnost vyzvednutí krovů uvolnil magistrát 250 zlatých. Ještě téhož roku byla škola zastřešena a tak se pracovalo i v zimě. Vyučování bylo zahájeno 24.9.1891.
Stavba sama stála 324 000 rakouských korun a její novorenesanční sloh (tehdy módní francouzská renesance) se stal vzorem při výstavbě obdobných škol v celém mocnářství. Třídy byly situovány k východu, moderní byla i tělocvična. Ve sklepě byla vykopána studna a voda z ní byla čerpána motorem na svítiplyn do zásobníků vody umístěných na půdě.
Na tehdejší dobu byla ve škole výtečná vzduchotechnika, třídy byly větrány otvory u podlahy a u stropu. Vzduch, přiváděný do tříd spodními otvory, byl filtrován, hořeními otvory se vydýchaný vzduch odváděl do větracích šachet.
Vytápění bylo zajišťováno ústředním topením. Splachovací WC byla odvětrávána až na střechu budovy. Jejich podlahy byly vyhřívané, což jistě žáci uvítali. Většina dětí v té době chodila bosa. Třídy byly projektovány pro 70 žáků a na jednoho každého připadly 4 krychlové metry vzduchu. Lavici byly dvou a čtyřmístné, tabule byly umístěny na stojanech. Do školy byl zaveden plyn, budova byla napojena na kanalizační městskou síť.
Před školou bylo zřízeno hřiště a okolí bylo osázeno stromy. Škola byla dávána za vzor ostatním. Když v roce 1891 přijel do Liberce místodržící hrabě Thun, aby vyšetřoval nezdařený atentát na císaře Františka Josefa I., prohlédl si při té příležitosti i moderní školu U Soudu.
Budova školy prodělala několik značných oprav, ale slouží potřebám školství do současnosti.
Znám já jeden zámek
Liberecký zámek nejsou žádná „Hradčana“, natož Kreml ruských měst. Po pravdě to jsou správní budovy, rádoby letní sídlo. Zámku v Liberci však nejvíc slušelo, když sloužil jako vzorkovna Skloexportu blahé paměti.
To všechno odvál čas a tak chodíme kolem tohoto monstrózního sídla uprostřed velkoměsta v rozpacích ne nepodobných těm, jako když stojíme před „skvosty“ stavitelského umu „nového“ Tesca či budovy Plazza Liberec. Ony účelové stavby „za málo“ peněz tehdy i dnes jsou záhy odhaleny a srovnání s opravdu hezkými stavbami nesnesou. Například Černínský palác v Praze, Ploskovický či Roudnický zámek jsou stavby, které své okolí prozářily. Liberec to štěstí neměl.
Budiž, co na tom změníme. Stavby stojí a těžko je budeme bourat. Ale co s Libereckým zámkem? Kam se podělo ono sklo ze vzorkovny Skloexportu? Kam se poděl nový majitel? Přestěhovat sem galerii? Vytvořit nový, přeshraniční orgán, kanceláře, sklady, školu, vzorkovnu? Liberci schází sociální zařízení, hospic... Je též možná záměna za jiné prostory, které by jejich majitel jistě rád vyměnil za prostory zámecké.
Jisté je, že by se s těmito velkými prostorami něco dělat mělo. Naše město by totiž záhy mohlo vypadat jako vylidňující se Žitava v sousedním Německu. U nás to již začalo hotelem Imperiál, pokračuje Kavárnou Pošta, starými lázněmi, tím, co dělá městu, nám všem, pěknou ostudu. Čekáme snad, až to v Liberci bude vypadat jako v Hejnicích u hotelu Perun?
Vykládat, že něco nezmůžem, že to či ono není v majetku města, je dost zavádějící. Jako by město nemělo dost právníků schopných obhájit to, co je „potřebné“. (Jen si připomeňme kauzu „botičky“. Tam to šlo a město si je proti vůli občanů uhájilo. Musí teď najít dost sil a vědět, že „Soukeňák“ nemůže „udělat“ bez souhlasu občanů. Nepovedenou Galerii u terminálu MHD musí ošetřit dřív, než se stane přírodní rezervací.
Začalo to nepovedeným zámkem a mělo by to skončit úpravou „Soukeňáku“ tak, aby zde měli poslední slovo občané Liberce.
To všechno odvál čas a tak chodíme kolem tohoto monstrózního sídla uprostřed velkoměsta v rozpacích ne nepodobných těm, jako když stojíme před „skvosty“ stavitelského umu „nového“ Tesca či budovy Plazza Liberec. Ony účelové stavby „za málo“ peněz tehdy i dnes jsou záhy odhaleny a srovnání s opravdu hezkými stavbami nesnesou. Například Černínský palác v Praze, Ploskovický či Roudnický zámek jsou stavby, které své okolí prozářily. Liberec to štěstí neměl.
Budiž, co na tom změníme. Stavby stojí a těžko je budeme bourat. Ale co s Libereckým zámkem? Kam se podělo ono sklo ze vzorkovny Skloexportu? Kam se poděl nový majitel? Přestěhovat sem galerii? Vytvořit nový, přeshraniční orgán, kanceláře, sklady, školu, vzorkovnu? Liberci schází sociální zařízení, hospic... Je též možná záměna za jiné prostory, které by jejich majitel jistě rád vyměnil za prostory zámecké.
Jisté je, že by se s těmito velkými prostorami něco dělat mělo. Naše město by totiž záhy mohlo vypadat jako vylidňující se Žitava v sousedním Německu. U nás to již začalo hotelem Imperiál, pokračuje Kavárnou Pošta, starými lázněmi, tím, co dělá městu, nám všem, pěknou ostudu. Čekáme snad, až to v Liberci bude vypadat jako v Hejnicích u hotelu Perun?
Vykládat, že něco nezmůžem, že to či ono není v majetku města, je dost zavádějící. Jako by město nemělo dost právníků schopných obhájit to, co je „potřebné“. (Jen si připomeňme kauzu „botičky“. Tam to šlo a město si je proti vůli občanů uhájilo. Musí teď najít dost sil a vědět, že „Soukeňák“ nemůže „udělat“ bez souhlasu občanů. Nepovedenou Galerii u terminálu MHD musí ošetřit dřív, než se stane přírodní rezervací.
Začalo to nepovedeným zámkem a mělo by to skončit úpravou „Soukeňáku“ tak, aby zde měli poslední slovo občané Liberce.
pondělí 14. září 2009
Síla ženských paží
„Ach, ta La Motte!“, povzdechl si tehdy, kde kdo na frýdlantském zámku. Psal se rok 1631 a v noci z 11. na 12. listopadu Sasíci vyplenili vesnici Poustku i panský dům vdovy La Motte, která vlastnila (v léno držela) nejen zmiňovanou obci, ale i blízkou obec Boleslav, zrovna tak jako na Jablonecku Návarov a Jesenný. Vdova pak našla útočiště na zámku ve Frýdlantě a nebylo to poprvé ani naposled.
Snad každý, kdo mohl a udržel v ruce halapartnu to vyzkoušel v Poustce. V dalších pěti letech po roce 1631 se výše popsaný scénář z 11. na 12. listopadu opakoval ještě pětkrát. Vdova po císařském důstojníkovi, paní Gertruda La Motte, se stala železnou lady. Ani Vestfálský mír a konec Třicetileté války nic nezměnil na tom, že Poustka i paní La Motte zpustla. Už to nebyla ta kráska, kterou Petr Antonín de La Motte miloval a pojal za ženu, coby dívku zakřiknutou a tichou.
Rok 1631 byl rokem duchovní očisty od kacířství a Poustka, ležící na hranicích, se dočkala jezuitů. Ti u sedláků neuspěli, ale ještě tu byla vrchnost. Paní La Motte chtěla od poddaných víc. Víc roboty a víc peněz v hotovosti. Tyhle a jiné věci šly ale skloubit s realitou jen těžko. A pak přišla aféra s pivem.
Na Frýdlantě vařili pivo tak, aby „bylo pro všechny“, což si La Motte vyložila po svém a svůj výstav piva začala prodávat i jiným. A bylo toho víc. Požadovala od svých poddaných hotovost za 35 let nevykonané lesní roboty. A tady narazila. Zámkem ve Frýdlantu opět znělo:„Ach, ta La Motte!“. Poddaní se totiž obrátili na vyšší instanci a vyhráli. Frýdlantský šéf na hradě se rozhodl nepříjemné vdově zatnout tipec. Podržel sedláky, počkal si na vhodnou chvíli a vylil jí navařené pivo.
„Všechno je jinak,“ říkal jeden moudrý rabín. Železná lady se také obrátila na vyšší instanci a proces, který začal vylitým pivem a rozbitým pivovarem, dopadl po letech pro majitele Poustky dobře. V roce 1666 se i díky satisfakci vymanili z lenní závislosti na frýdlantských Gallasech. To bylo tehdy zcela ojedinělé a hovořilo o jediném. Nic není nemožné. Nebylo tomu jinak ve středověku ani dnes.
Snad každý, kdo mohl a udržel v ruce halapartnu to vyzkoušel v Poustce. V dalších pěti letech po roce 1631 se výše popsaný scénář z 11. na 12. listopadu opakoval ještě pětkrát. Vdova po císařském důstojníkovi, paní Gertruda La Motte, se stala železnou lady. Ani Vestfálský mír a konec Třicetileté války nic nezměnil na tom, že Poustka i paní La Motte zpustla. Už to nebyla ta kráska, kterou Petr Antonín de La Motte miloval a pojal za ženu, coby dívku zakřiknutou a tichou.
Rok 1631 byl rokem duchovní očisty od kacířství a Poustka, ležící na hranicích, se dočkala jezuitů. Ti u sedláků neuspěli, ale ještě tu byla vrchnost. Paní La Motte chtěla od poddaných víc. Víc roboty a víc peněz v hotovosti. Tyhle a jiné věci šly ale skloubit s realitou jen těžko. A pak přišla aféra s pivem.
Na Frýdlantě vařili pivo tak, aby „bylo pro všechny“, což si La Motte vyložila po svém a svůj výstav piva začala prodávat i jiným. A bylo toho víc. Požadovala od svých poddaných hotovost za 35 let nevykonané lesní roboty. A tady narazila. Zámkem ve Frýdlantu opět znělo:„Ach, ta La Motte!“. Poddaní se totiž obrátili na vyšší instanci a vyhráli. Frýdlantský šéf na hradě se rozhodl nepříjemné vdově zatnout tipec. Podržel sedláky, počkal si na vhodnou chvíli a vylil jí navařené pivo.
„Všechno je jinak,“ říkal jeden moudrý rabín. Železná lady se také obrátila na vyšší instanci a proces, který začal vylitým pivem a rozbitým pivovarem, dopadl po letech pro majitele Poustky dobře. V roce 1666 se i díky satisfakci vymanili z lenní závislosti na frýdlantských Gallasech. To bylo tehdy zcela ojedinělé a hovořilo o jediném. Nic není nemožné. Nebylo tomu jinak ve středověku ani dnes.
čtvrtek 10. září 2009
Čerti na Ještědu, Ďáblův doktor
V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století se objevily na pultech knižních obchodů Liberecka a Jablonecka dvě půvabné knížky pohádek a pověstí z této oblasti. Prosté, jednoduché příběhy, mající základ v paměti a ve vyprávění předchozích generací. Zapsaná ústní podání příběhů, často přikrášlené skutečné události kraje byly zdrojem snad všech strašidelných příběhů, jejichž děj probíhá za humny obce, na blízkém, zcela konkrétním místě čtenáři důvěrně známém.
Pohádky byly a zůstanou příběhy, které uspávaly, probouzely, doprovázely cestou do školy. Přinášely kýžený odpočinek, stějně jako pozdní usínání, noční můry, dětský strach a děs. Pohádkáři uměli příběhy přikrášlit, upravit tak, až se posluchačům tajil dech. V našem kraji kolem Nisy, Jizery, Ploučnice, Jeřice a Smědé jsou příběhy trochu jiné, laskavější, chápající a ne tak brutální. Pohádkový šat není tak špinavý, rány tolik nebolí, krev tolik netryská, zloduch lituje, dá se na pokání.
Dlouhé večery , kdysi bez rádia a televize byly nemyslitelné bez „poudání“ a tak vedle všech těch klapotů stavů, kolovrátků, dětské práce a pachů jídla, lidí a zvířat, bylo slyšet pohádku. Odkudsi z těla pece sálalo teplo, světla pomálu, dřevěné stěny plné obrázků, talířů a kuchyňského nářadí odrážely slova stějně jako hliněná či dřevěná podlaha. Ruce všech byly zaměstnány, hlava poslouchala dávný příběh. Okénka světnice se pokrývala vodní mlhou, zrovna jako zvenčí ledovými květy.
Děti, pozvolna znaveny, usínaly a dospělí v plné práci naslouchali monotónnímu hlasu vypravěče. Skleněné tyče v rukou sklářů měnily svou podobu stejně, jako nitě tkalců tkaly plátno. Dávno minulý svět, tak jako tak, navždy ztracený. Vůně sušených bylin a čajů, placek z mouky i vařených brambor se zelím, pach kyselého mléka a vůně čerstvého chleba.
Pohádka sama o sobě, čas skřítků, lesních vil a poutníků. Čas romantických zřícenin, vejminků a kadibudek, dětí, co měly daleko do školy a chodily bosy. Čisté studánky, borůvky, houby, jahody a sladké maliny a ostružiny. Lesy bez klíšťat. Čas rodící nové a nové příběhy pytláků a mysliveckých mládenců, těch, co k nám pod Ještěd, k Jablonci, či Turnovu a Lípě pašovali ze Saska cukerín. Kdy v hospodách bývaly stáje a přepřahali se tu koně. Čas zrodu klekánic, oříšků, princezen a draků, kouzelných plášťů, čertů, králů a královen. Světa, který ať bohatý či chudý očaroval mého dědečka, vaši babičku a dětem dal potřebnou poezii, strach i odvahu žít.
Pohádky byly a zůstanou příběhy, které uspávaly, probouzely, doprovázely cestou do školy. Přinášely kýžený odpočinek, stějně jako pozdní usínání, noční můry, dětský strach a děs. Pohádkáři uměli příběhy přikrášlit, upravit tak, až se posluchačům tajil dech. V našem kraji kolem Nisy, Jizery, Ploučnice, Jeřice a Smědé jsou příběhy trochu jiné, laskavější, chápající a ne tak brutální. Pohádkový šat není tak špinavý, rány tolik nebolí, krev tolik netryská, zloduch lituje, dá se na pokání.
Dlouhé večery , kdysi bez rádia a televize byly nemyslitelné bez „poudání“ a tak vedle všech těch klapotů stavů, kolovrátků, dětské práce a pachů jídla, lidí a zvířat, bylo slyšet pohádku. Odkudsi z těla pece sálalo teplo, světla pomálu, dřevěné stěny plné obrázků, talířů a kuchyňského nářadí odrážely slova stějně jako hliněná či dřevěná podlaha. Ruce všech byly zaměstnány, hlava poslouchala dávný příběh. Okénka světnice se pokrývala vodní mlhou, zrovna jako zvenčí ledovými květy.
Děti, pozvolna znaveny, usínaly a dospělí v plné práci naslouchali monotónnímu hlasu vypravěče. Skleněné tyče v rukou sklářů měnily svou podobu stejně, jako nitě tkalců tkaly plátno. Dávno minulý svět, tak jako tak, navždy ztracený. Vůně sušených bylin a čajů, placek z mouky i vařených brambor se zelím, pach kyselého mléka a vůně čerstvého chleba.
Pohádka sama o sobě, čas skřítků, lesních vil a poutníků. Čas romantických zřícenin, vejminků a kadibudek, dětí, co měly daleko do školy a chodily bosy. Čisté studánky, borůvky, houby, jahody a sladké maliny a ostružiny. Lesy bez klíšťat. Čas rodící nové a nové příběhy pytláků a mysliveckých mládenců, těch, co k nám pod Ještěd, k Jablonci, či Turnovu a Lípě pašovali ze Saska cukerín. Kdy v hospodách bývaly stáje a přepřahali se tu koně. Čas zrodu klekánic, oříšků, princezen a draků, kouzelných plášťů, čertů, králů a královen. Světa, který ať bohatý či chudý očaroval mého dědečka, vaši babičku a dětem dal potřebnou poezii, strach i odvahu žít.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)