1. prosinec 1978. Každý, kdo byl jen trochu Liberečák spěchal ten den dolů na Gottwaldovo náměstí, kde se otvíral obchodní dům Ještěd. Těch bezmála deset let, které uplynuly od položení základního kamene, byla dlouhá doba i pro severočechy zvyklé na ledacos.
V Liberci vyrostlo něco, co dlouho nebylo s čím srovnat. 8600 m² prodejních ploch. Stavba se nám všem líbila především zvláštním „rezavým“ opláštěním a členěním. Tím se nepodobala ničemu, co tu dosud stálo. Nevadila. Občané se nebouřili. A to se ještě měly otevřít zbývající dva pavilony. Deset let. Oproti gigantům z prefabrikátů dnešní doby se zdá stavba „Ještědu“, jakoby ji stavěli ve středověku, bez techniky. Opak je pravdou.
Nezapomeňme, že stavba stojí v mokřadech Nisy, kdy město samo stálo ve středověku kvůli vodě výš. Vše, co se na stavbu přivezlo, bylo originální a jedinečné. Možná, že vázla organizace práce, možná bytněla byrokracie, ale výsledek předčil očekávání. Liberecko se mohlo pochlubit stavbou rovnající se originalitou radnici, novému hotelu na Ještědu, stavbám secese, vilám a účelovým stavbám z přelomu 19. a 20. století, jako je Severočeské muzeum, divadlo, městské lázně a další stavby. Liberec opět mohl turistům, ale především těm, co tu byli doma ukázat, vedle LVT, ZOO, botanické zahrady, Ještědu, to co jinde nemají.
Toho 1. prosince před 33 lety padlo hodně silných slov. Potentáti odshora dolů skloňovali Stranu a vládu, která se postarala, ale bez příznivého dojmu, který stavba zaujala v srdcích místních občanů, by nebylo co platné jejich řečnění. Lidé tenhle obchoďák přijali za stavbu, kterou se Liberec vrací ke své bývalé slávě. Jak rozdílně, záporně, přijala veřejnost stavby, co přišly do města v době restaurace kapitalismu v Čechách po roce 1990!
I když už dnes původní stavba obchodního domu Ještěd na Soukenném námětí už nestojí a do náměstí trčí multikino, je na co vzpomínat. Současní mladíci a jejich slečny budou jednou rovněž vzpomínat, třeba staveb, kterých jsme si ani nevšimli. Liberec je krásné město. Řada staveb ještě čeká na své stavitele a architekty. A těmi už budou oni.
Všem, kteří onen starý obchoďák Ještěd postavili: „Díky…“
sobota 28. května 2011
Oteplí se prý
Všechno, všecičko se člověk naučil, ale na počasí jsme krátcí. Tohle letošní květnové počasí je i na mne moc. Jakoby těch naschválů, co si sami děláme, nebylo dost, ještě nám do nich prší, sněží, fouká protivítr. Jako minulou neděli. Z Hodkovic je to do Dubu přeci z kopce, ale povídejte to Egonovi, když musí z kopce dolů šlapat. To je tím větrem. Stejně jako stromům v Oldřichově na předělu kopce, co se jim v tomhle počasí lámaly větve obalené sněhem. Sněhem po 1. máji. Co je to za způsoby? Takhle to na nás zkoušet! Včely, mouchy, chrousti. A to včera, jako by se nechumelilo, bylo všechno bílé a děti v kočárkách, oči jak tenisáky, olizovaly tu bílou hořkou pochoutku a smály se, jakože jim ten sníh vůbec nevadí…
My starší, než bychom se učili znovu v květnu vítat mráz, raději jdeme do opozice a kašleme na slušné vychování. Co si nás vezmete? Jsme v důchodu. Řada bývalých krásných žab potom stává u popelnic, a ať svítí nebo prší, stále plkají, počasí se sluší okomentovat… Jedna si právě vzpomněla, že je tomu 33 let, co se v liberecké porodnici narodila čtyřčata úřednici ze Sklo-exportu, děvčeti od Doubí u Turnova. A protože padala jména doktorů z porodnice, které jsem znal, rád je zopakuji. Primář Glos, lékaři V. Škoda, V. Ulvr, J. Hak, J. Kašpar, doktorka Kubátová, lékaři zlatého období liberecké gyndy a porodnice. Z prvních libereckých čtyřčat se čtvrté děťátko, holčička, narodila mrtvá. Neměla ani celý kilogram. Během měsíce si maminka odvezla děti domů. Končila léta vysoké porodnosti v našem okrese. Zajímalo by mne, zda a na co si ti tři chlapci z té slávy trojčat pamatují a kolik sami dnes mají dětí.
Počítejte se mnou. V samotném městě Liberci bylo za rok v průměru 2500 porodů, v celém okrese pak 3000. Podle statistiky se taková událost přihodí jen jednou za 200 let. Že se toho dočkáme, je opravdu malá pravděpodobnost. Počasí je dnes určitě lepší než včera a zítra bude ještě lepší. A má být stále líp. Jaro a léto, zdá se mi, se nedá odbýt nějakým povídáním. Rodí se další děti. A počasí, to by mělo už také být…
My starší, než bychom se učili znovu v květnu vítat mráz, raději jdeme do opozice a kašleme na slušné vychování. Co si nás vezmete? Jsme v důchodu. Řada bývalých krásných žab potom stává u popelnic, a ať svítí nebo prší, stále plkají, počasí se sluší okomentovat… Jedna si právě vzpomněla, že je tomu 33 let, co se v liberecké porodnici narodila čtyřčata úřednici ze Sklo-exportu, děvčeti od Doubí u Turnova. A protože padala jména doktorů z porodnice, které jsem znal, rád je zopakuji. Primář Glos, lékaři V. Škoda, V. Ulvr, J. Hak, J. Kašpar, doktorka Kubátová, lékaři zlatého období liberecké gyndy a porodnice. Z prvních libereckých čtyřčat se čtvrté děťátko, holčička, narodila mrtvá. Neměla ani celý kilogram. Během měsíce si maminka odvezla děti domů. Končila léta vysoké porodnosti v našem okrese. Zajímalo by mne, zda a na co si ti tři chlapci z té slávy trojčat pamatují a kolik sami dnes mají dětí.
Počítejte se mnou. V samotném městě Liberci bylo za rok v průměru 2500 porodů, v celém okrese pak 3000. Podle statistiky se taková událost přihodí jen jednou za 200 let. Že se toho dočkáme, je opravdu malá pravděpodobnost. Počasí je dnes určitě lepší než včera a zítra bude ještě lepší. A má být stále líp. Jaro a léto, zdá se mi, se nedá odbýt nějakým povídáním. Rodí se další děti. A počasí, to by mělo už také být…
pátek 20. května 2011
Dva a jeden příběh
Zastihl jsem je vzadu za krámem, kde pravidelně hodnotili situaci. Především tu v obchodě. Ne, že by na víc neměli. J. Hofman, odborník v oboru foto-kina, víc jak 30 let šéfoval prodejnám, tenkráte v prodejně dole v Pražské, co měla výlohy od Gottwaldova náměstí versus můj otec – potraviny Pražská, káva – čaj – dárkové balíčky. Psal se rok 1978, úspěšný rok normalizace. Stále se ještě rodily „Husákovy děti“ na základě štědré ekonomické pobídky strany a vlády ČSSR.
Socialismus v Čechách měl mnohé tváře. Dámy kradou a strkají si drahé lihoviny pod ještě dražší kabáty z ještě dražší kožešiny. A tohle zrovna trápí ony dva zralé pány, vedoucí prodejen, sedící vzadu v prodejně u mého táty. Ti chlapi mají leccos za sebou, mohli by vyprávět, psát vzpomínky. V první válce se v jedné ulici narodili, ve druhé proti sobě bojovali, doma jejich mámy čekaly na jednoho pošťáka, který nosil zprávy, zda ještě žijí nebo nežijí… Po válce oba pochopili, že přes -ismy cesta nevede a pracovali v maloobchodě. Scházeli se vzadu v kvelbu a jen se divili…
Pokladní upozornila vedoucí, že dáma v kožichu ukryla pod kabátek na hrudi láhev koňaku a vedle ní, kupodivu i hromadu parfumerie, který zdejší závod nevede. Následoval divoký ryk, hodné hladové svině nebo bachyně strachující se o mladé. Žena v kožichu se cítí neprávem obviněna, hájí své činy hlasitě. Nabízí zcela bezostyšně zelené stokoruny. Následoval telefonický rozhovor s vedoucím vedlejší drogerie. Po chvíli se v kanceláři objevuje vedoucí drogerie, který potvrzuje, že ukradená drogerie z pod kožicha patří jeho prodejně. Přistižená kvílí, nabízí slušné finanční obnosy. Když vidí, že její počínání je bez odezvy, volí další dramatické postupy. Pravou rukou sahá pod svetr a potom se rychle chytá za levou stranu hrudníku s výkřikem: „Již déle nemohu žít, taková ostuda… a proto jsem si vpíchla jehlu do srdce. Již nemohu dýchat, dělá se mi nevolno… zavolejte sanitku… atd.
Oba zralí vedoucí, kteří nemusí hned pochopit její divné chování, neztrácejí hlavu a vedoucí potravin si všiml, že z pod svetru drahé zákaznice ční konec nějakého předmětu, kterého se zmocní. A hle, jehla zvlášť upravená, ale po krvi ani stopy. Jehla byla vpíchnuta pouze skrz svetr pod paži, takže budila dojem vážné situace, ale jen pro samotný efekt.
Toť z vyprávění oněch dvou vedoucích prodejen. Příběh, který měl k dokonalosti jen málo. Přesto, že žena dělala, co mohla na slávě jí ani režimu to nepřidalo. Co vím, tak se příběh skutečně stal, byl řešen na radnici v Liberci a byl řádně potrestán – pokutou. A můj táta a pan Hofman si jistě vyprávěli příhody další, čas kolem nich plynul dál a jejich cesty už navždy běžely souběžně. Jedna vedle druhé.
Socialismus v Čechách měl mnohé tváře. Dámy kradou a strkají si drahé lihoviny pod ještě dražší kabáty z ještě dražší kožešiny. A tohle zrovna trápí ony dva zralé pány, vedoucí prodejen, sedící vzadu v prodejně u mého táty. Ti chlapi mají leccos za sebou, mohli by vyprávět, psát vzpomínky. V první válce se v jedné ulici narodili, ve druhé proti sobě bojovali, doma jejich mámy čekaly na jednoho pošťáka, který nosil zprávy, zda ještě žijí nebo nežijí… Po válce oba pochopili, že přes -ismy cesta nevede a pracovali v maloobchodě. Scházeli se vzadu v kvelbu a jen se divili…
Pokladní upozornila vedoucí, že dáma v kožichu ukryla pod kabátek na hrudi láhev koňaku a vedle ní, kupodivu i hromadu parfumerie, který zdejší závod nevede. Následoval divoký ryk, hodné hladové svině nebo bachyně strachující se o mladé. Žena v kožichu se cítí neprávem obviněna, hájí své činy hlasitě. Nabízí zcela bezostyšně zelené stokoruny. Následoval telefonický rozhovor s vedoucím vedlejší drogerie. Po chvíli se v kanceláři objevuje vedoucí drogerie, který potvrzuje, že ukradená drogerie z pod kožicha patří jeho prodejně. Přistižená kvílí, nabízí slušné finanční obnosy. Když vidí, že její počínání je bez odezvy, volí další dramatické postupy. Pravou rukou sahá pod svetr a potom se rychle chytá za levou stranu hrudníku s výkřikem: „Již déle nemohu žít, taková ostuda… a proto jsem si vpíchla jehlu do srdce. Již nemohu dýchat, dělá se mi nevolno… zavolejte sanitku… atd.
Oba zralí vedoucí, kteří nemusí hned pochopit její divné chování, neztrácejí hlavu a vedoucí potravin si všiml, že z pod svetru drahé zákaznice ční konec nějakého předmětu, kterého se zmocní. A hle, jehla zvlášť upravená, ale po krvi ani stopy. Jehla byla vpíchnuta pouze skrz svetr pod paži, takže budila dojem vážné situace, ale jen pro samotný efekt.
Toť z vyprávění oněch dvou vedoucích prodejen. Příběh, který měl k dokonalosti jen málo. Přesto, že žena dělala, co mohla na slávě jí ani režimu to nepřidalo. Co vím, tak se příběh skutečně stal, byl řešen na radnici v Liberci a byl řádně potrestán – pokutou. A můj táta a pan Hofman si jistě vyprávěli příhody další, čas kolem nich plynul dál a jejich cesty už navždy běžely souběžně. Jedna vedle druhé.
Ještěd trochu jinak
Celý ještědský hřeben, to byla od nepaměti vážná překážka jak z Liberce do Prahy, tak z Prahy k nám. Zemská stezka musela horu obejít zleva či zprava. Její hřeben se stal hranicí panství Liberec- Český Dub, hranicí okresů Liberec – Turnov a po staletí i hranicí národnostní mezi Čechy a Němci. Na kopec 1012 veliký dost.
Nic však nebránilo, aby právě hustým porostem neprůchodnými stezkami neputovala „procesí“ lidí tam i zpátky za prací, za svým lidským osudem… Nemyslím tím jenom pašeráky Karolíny Světlé s cukerínem od Žitavy přes Kryštofovo údolí do Světlé a k Dubu. Mám na mysli babky s nůšemi na zádech plnými másla, králíků, slepic, vajíček. Tak obyvatelé z Podještědí zásobovali Liberec drůbežími a zemědělskými výrobky. Jak to proboha donesly těmi úzkými pěšinami, když skutečně první skutečná prašná silnice tudy vedla až po roce 1868?
Lesem, stráněmi, přes potoky pokrytými jen suchými větvemi a kmínky mladých smrků denně i za úplné tmy chodily desítky mužů „ze za kopce“ do textilek v Liberci a okolí za prací. Lesní pěšiny plné vyčnívajících kořenů a kluzkých kamenů skýtaly jen o málo míň nebezpečí úrazů než používání “komunikací“, které vybudovali provizorně majitelé lesů pro svážení a slaňování dříví úzkým hladkým korytem nebo obdobných „tobogánů“, úzkých koryt ke svážení vápna do Liberce a okolí. Často se stalo, že na pily na svazích Ještědu společně se staženým dřeva z hor sem byli přiváženi dělníci s těžkými úrazy z těchto prapodivných cest, kde i koně měli problémy.
Však i silnice z horního Hanychova do Hořeních Pasek nebyla víc než ukrutnou skladbou nevídaných nebezpeční, strmého stoupání a problému s jedinou silou dovléci materiál z jedné strany Ještědu na druhou stranu.
Koně. Dnes bychom mávli rukou. Ale svět našich předků jedno století nazpět byl o cestě, na které byl pánem kůň. Horší to bylo v kopcích. Záskalí, Ještěd. Vozkové si ke svým zapřaženým koním museli najít další pár koní, který pomohl vytáhnout nákladní vozy z Hanychova i Pasek až na Výpřež, odkud byla později ještě cesta až vrchol Ještědu…
Jistě se pamatujete, kolikrát jen byl i během našeho života vzpomenout tunel vedoucí skrze Ještědský masiv aby tak byla zkrácena cesta ku Praze a do světa. Už se ho asi nedočkáme. Nejsou fabriky na Liberecku, není zájem o železniční dopravu. Není co dopravovat. Nová rychlostní komunikace obcházející Ještědské hory vás dopraví na okraj Prahy v šedesáti minutách, ale … Kraj pod Ještědem, kraj Karolíny Světlé se asi nikdy nedočká pořádných silnic ani vlakového spojení se svými sousedy se světem za humny. Pokud ovšem nechcete použít lanovku na Ještěd.
Nic však nebránilo, aby právě hustým porostem neprůchodnými stezkami neputovala „procesí“ lidí tam i zpátky za prací, za svým lidským osudem… Nemyslím tím jenom pašeráky Karolíny Světlé s cukerínem od Žitavy přes Kryštofovo údolí do Světlé a k Dubu. Mám na mysli babky s nůšemi na zádech plnými másla, králíků, slepic, vajíček. Tak obyvatelé z Podještědí zásobovali Liberec drůbežími a zemědělskými výrobky. Jak to proboha donesly těmi úzkými pěšinami, když skutečně první skutečná prašná silnice tudy vedla až po roce 1868?
Lesem, stráněmi, přes potoky pokrytými jen suchými větvemi a kmínky mladých smrků denně i za úplné tmy chodily desítky mužů „ze za kopce“ do textilek v Liberci a okolí za prací. Lesní pěšiny plné vyčnívajících kořenů a kluzkých kamenů skýtaly jen o málo míň nebezpečí úrazů než používání “komunikací“, které vybudovali provizorně majitelé lesů pro svážení a slaňování dříví úzkým hladkým korytem nebo obdobných „tobogánů“, úzkých koryt ke svážení vápna do Liberce a okolí. Často se stalo, že na pily na svazích Ještědu společně se staženým dřeva z hor sem byli přiváženi dělníci s těžkými úrazy z těchto prapodivných cest, kde i koně měli problémy.
Však i silnice z horního Hanychova do Hořeních Pasek nebyla víc než ukrutnou skladbou nevídaných nebezpeční, strmého stoupání a problému s jedinou silou dovléci materiál z jedné strany Ještědu na druhou stranu.
Koně. Dnes bychom mávli rukou. Ale svět našich předků jedno století nazpět byl o cestě, na které byl pánem kůň. Horší to bylo v kopcích. Záskalí, Ještěd. Vozkové si ke svým zapřaženým koním museli najít další pár koní, který pomohl vytáhnout nákladní vozy z Hanychova i Pasek až na Výpřež, odkud byla později ještě cesta až vrchol Ještědu…
Jistě se pamatujete, kolikrát jen byl i během našeho života vzpomenout tunel vedoucí skrze Ještědský masiv aby tak byla zkrácena cesta ku Praze a do světa. Už se ho asi nedočkáme. Nejsou fabriky na Liberecku, není zájem o železniční dopravu. Není co dopravovat. Nová rychlostní komunikace obcházející Ještědské hory vás dopraví na okraj Prahy v šedesáti minutách, ale … Kraj pod Ještědem, kraj Karolíny Světlé se asi nikdy nedočká pořádných silnic ani vlakového spojení se svými sousedy se světem za humny. Pokud ovšem nechcete použít lanovku na Ještěd.
Běžte se podívat do synagogy
Nedávno jsem se setkal v liberecké synagoze s jedním nesmírně moudrým člověkem, českým Židem, Vladimírem Železným, fotografem, spisovatelem, evropským poslancem. Člověkem, který je jako každý z nás, snad o něco chytřejší, upravenější, bohatší. Patřící do sorty lidí, co se nepovyšují nad jiné, co pomáhají těm, kteří to potřebují (celý jeho plat europoslance šel na chudé). Ano, i takový je Vladimír Železný, který do Liberce přijel jako fotograf.
Nechci záměrně mluvit o jeho fotkách toho, co zbylo ze starých židovských měst. To je jako bych Afričanovi popisoval chuť a vůni svíčkové. Sám si musí jazyk spálit, dýchat a polykat voňavou směs jídla, aby rozuměl tomu, co mu bylo objednáno, co jedl. Seděli jsme, stáli a poslouchali. Byla nás plná synagoga a mezi námi malý člověk z Prahy s hodně prokvetlými vlasy, čaroděj a fabulátor vší té krásy, Vladimír Železný.
Škoda, že nežije moje maminka, obdivovala jeho projev v pořadu „Volejte řediteli“ - souvislosti, dikci, pevný pohled, gesta a argumenty. To mu nemohli odpustit antisemiti. Nic na jejich žaludeční vředy a věčně kyselým potem páchnoucí nohy. Přišel mezi nás a slušné lidi nezklamal. Jakoby zla nebylo a opět nebyl čas připomenout si zlo, vylézající z pod peřin hnoje za domem, neboť není nic, co vzrušuje víc, než zničit, zbořit a udávat, byť udavačem je osoba postižená morem – antisemitismem.
My, kteří jsme ho sledovali, si vážíme té chvíle být s ním v jedné místnosti a poslouchat, jako ve staré „šůle“ moudrého kantora. Ano, i my jsme stále stavěni před rozhodnutí, zda ten či onen krok nezničí naše příští domovy. Žije se nám až příliš dobře, jsme příliš chytří, abychom neusilovali o ještě víc… Ty nádherné fotky, fotky štetlů, židovských ghet, měst 18. století, nás vrací na startovací čáru, odkud jsme přišli. Díky pane Vladimíre Železný a hodně, hodně zdraví. Mám o čem přemýšlet a jsem vám za to vděčný. A v hlavě mi vrtá, čím si přidržujete jarmulku, když mně stále padá z hlavy…
Nechci záměrně mluvit o jeho fotkách toho, co zbylo ze starých židovských měst. To je jako bych Afričanovi popisoval chuť a vůni svíčkové. Sám si musí jazyk spálit, dýchat a polykat voňavou směs jídla, aby rozuměl tomu, co mu bylo objednáno, co jedl. Seděli jsme, stáli a poslouchali. Byla nás plná synagoga a mezi námi malý člověk z Prahy s hodně prokvetlými vlasy, čaroděj a fabulátor vší té krásy, Vladimír Železný.
Škoda, že nežije moje maminka, obdivovala jeho projev v pořadu „Volejte řediteli“ - souvislosti, dikci, pevný pohled, gesta a argumenty. To mu nemohli odpustit antisemiti. Nic na jejich žaludeční vředy a věčně kyselým potem páchnoucí nohy. Přišel mezi nás a slušné lidi nezklamal. Jakoby zla nebylo a opět nebyl čas připomenout si zlo, vylézající z pod peřin hnoje za domem, neboť není nic, co vzrušuje víc, než zničit, zbořit a udávat, byť udavačem je osoba postižená morem – antisemitismem.
My, kteří jsme ho sledovali, si vážíme té chvíle být s ním v jedné místnosti a poslouchat, jako ve staré „šůle“ moudrého kantora. Ano, i my jsme stále stavěni před rozhodnutí, zda ten či onen krok nezničí naše příští domovy. Žije se nám až příliš dobře, jsme příliš chytří, abychom neusilovali o ještě víc… Ty nádherné fotky, fotky štetlů, židovských ghet, měst 18. století, nás vrací na startovací čáru, odkud jsme přišli. Díky pane Vladimíre Železný a hodně, hodně zdraví. Mám o čem přemýšlet a jsem vám za to vděčný. A v hlavě mi vrtá, čím si přidržujete jarmulku, když mně stále padá z hlavy…
Obdiv k dobré práci… Obří sud
Pokaždé, když dojdu k závěru, že někdo něco umí, mám pocit, že bych to měl říct ostatním. Vězte, tohle je příběh, který stojí za to. Rád vám jej převyprávím. To byla ještě doba, kdy z Českého Dubu bylo vidět na Javorník s Obřím sudem. Není to tak dávno. Stromy povyrostly, Obří sud shořel…
Vraťme se do roku 1903, kdy jeden z vlastivědných německy psaných libereckých časopisů psal, že Javorník (300 obyvatel, z nichž bylo 10 Čechů) chce postavit na vrcholu zdejšího kopce netradiční stavbu k jeho zkrášlení a umožnění výhledu do kraje. Založili tudíž společnost, která měla své sídlo v hostinci „U tří lip“ v Dlouhém Mostě v blízkosti Liberce. V září roku 1898 navštívil totiž hostinský od „Tří lip“ jubilejní výstavu ve Vídni a viděl tam obří sud, který sloužil za vinárnu. Majitel si ho nechal postavit podle plánu jednoho vídeňského architekta tesařským mistrem Janem Tröstebem.
Když se hostinský vrátil domů, nemyslil na nic jiného než na obří sud na Javorníku. Slovo dalo slovo. Oslovení majetní občané dali své přebytečné peníze dohromady. Po skončení jubilejní výstavy 9. října 1898 sud koupili, nechali rozebrat a dali dopravit 4 vagóny do stanice Dlouhý Most a tady zůstal uložen přes celou dlouhou zimu.
Mezitím zakoupili na vrcholu Javorníku potřebné plošné metry a 4 týdny před Vánocemi byl dohotoven i plán stavby. V polovině února se začalo s prací. Za stavbu zodpovídali dva zdejší – tesařský mistr Antonín Rösler z Javorníku a zednický mistr Vilem Futchik z Horního růžodolu. Na květnovou neděli 1899 však ještě rozložený sud málem shořel. To když místní vypalovali stařinu a oheň zachvátil i suchý plot, za kterým byl obří sud uložen.
O Velikonocích přijeli z Vídně dva poradci, aby dohlédli na správnou montáž sudu. Byl postaven za měsíc a i jeho původní stavitel, tesařský mistr se na stavbu přijel podívat. Nový hostinský se nastěhoval do novostavby 13. 5. 1899. A na svatodušní svátky sud poprvé otevřeli pro návštěvníky. Vlastní zahájení provozu ale bylo až 18. června 1899… Sud byl dlouhý 14 m. Průměr asi 12 m a jeho obsah byl 10.238 hektolitrů. Vešlo se do něj 300 osob.
Vraťme se do roku 1903, kdy jeden z vlastivědných německy psaných libereckých časopisů psal, že Javorník (300 obyvatel, z nichž bylo 10 Čechů) chce postavit na vrcholu zdejšího kopce netradiční stavbu k jeho zkrášlení a umožnění výhledu do kraje. Založili tudíž společnost, která měla své sídlo v hostinci „U tří lip“ v Dlouhém Mostě v blízkosti Liberce. V září roku 1898 navštívil totiž hostinský od „Tří lip“ jubilejní výstavu ve Vídni a viděl tam obří sud, který sloužil za vinárnu. Majitel si ho nechal postavit podle plánu jednoho vídeňského architekta tesařským mistrem Janem Tröstebem.
Když se hostinský vrátil domů, nemyslil na nic jiného než na obří sud na Javorníku. Slovo dalo slovo. Oslovení majetní občané dali své přebytečné peníze dohromady. Po skončení jubilejní výstavy 9. října 1898 sud koupili, nechali rozebrat a dali dopravit 4 vagóny do stanice Dlouhý Most a tady zůstal uložen přes celou dlouhou zimu.
Mezitím zakoupili na vrcholu Javorníku potřebné plošné metry a 4 týdny před Vánocemi byl dohotoven i plán stavby. V polovině února se začalo s prací. Za stavbu zodpovídali dva zdejší – tesařský mistr Antonín Rösler z Javorníku a zednický mistr Vilem Futchik z Horního růžodolu. Na květnovou neděli 1899 však ještě rozložený sud málem shořel. To když místní vypalovali stařinu a oheň zachvátil i suchý plot, za kterým byl obří sud uložen.
O Velikonocích přijeli z Vídně dva poradci, aby dohlédli na správnou montáž sudu. Byl postaven za měsíc a i jeho původní stavitel, tesařský mistr se na stavbu přijel podívat. Nový hostinský se nastěhoval do novostavby 13. 5. 1899. A na svatodušní svátky sud poprvé otevřeli pro návštěvníky. Vlastní zahájení provozu ale bylo až 18. června 1899… Sud byl dlouhý 14 m. Průměr asi 12 m a jeho obsah byl 10.238 hektolitrů. Vešlo se do něj 300 osob.
„Nestárnoucí kapelmajstr“
Kapelník, Liberečák, jedna z osobností, na kterou se nezapomíná… S hudbou si začal doma, ve studentské kapele v Hradci Králové ještě za protektorátu. Pak přišlo osvobození a Láďa byl v Liberci natrvalo a hledal muzikanty - Barešův taneční orchestr je na světě. Plný nadšenců podobných svému kapelníkovi. Taneční hudbu uměli.
Taneční orchestr Ládi Bareše hrál desítky let nejen pro nás, ale i pro návštěvníky LVT, na různých přehlídkách, soutěžích po celém světě. Representoval město pod Ještědem, všude tam, kde se město chtělo pochlubit něčím, co vysoce překračovalo průměr. A to Láďa pracoval v občanském povolání jako vedoucí programového oddělení Paku kultury a oddechu v Lidových sadech. Znali jej i ti nešťastníci, kteří chodili do tanečních, kterým ani jeho hudba nepomohla naučit se tancovat.
S Láďou byla legrace pokaždé, ať pomáhal paní prodávat gramofonové desky v Pražské ulici nebo na sklonku života hlídal na vrátnici PKO. Byl opravdovou studnicí vzpomínek na různé ty týpky, papaláše, zbohatlíky a funkcionáře, které vídával z pódia. A nebyla to vždy snadná podívaná v letech, kdy docházelo k omezování svobodného výběru skladeb.
Koncem šedesátých let, Láďa investoval do proluky mezi domy v ulici 5. Května a přes noc tu vyrůstá krytá zábavní plocha, později klub mládeže Plamen. Překonává zdravotní problémy, miluje ženy, znovu se žení a užívá si života plnými doušky. Pracuje o něco víc, než ostatní a práci dělá s příslovečným entuziasmem, až do své smrti.
Láďo Bareši, kapelníku s motýlkem pod krkem, patříš mezi ty, kteří po II. světové válce své město, ale i sebe proslavili. Tam, kam patří pánové, ředitelé botanické, zoologické zahrady, ředitelé Textilany, stavitelé Ještědu, šéfové Severáčku, Ještědu, rektoři VŠST, sportovci, herci a mnozí další, kterým chci poděkovat i formou svých fejetónků.
Taneční orchestr Ládi Bareše hrál desítky let nejen pro nás, ale i pro návštěvníky LVT, na různých přehlídkách, soutěžích po celém světě. Representoval město pod Ještědem, všude tam, kde se město chtělo pochlubit něčím, co vysoce překračovalo průměr. A to Láďa pracoval v občanském povolání jako vedoucí programového oddělení Paku kultury a oddechu v Lidových sadech. Znali jej i ti nešťastníci, kteří chodili do tanečních, kterým ani jeho hudba nepomohla naučit se tancovat.
S Láďou byla legrace pokaždé, ať pomáhal paní prodávat gramofonové desky v Pražské ulici nebo na sklonku života hlídal na vrátnici PKO. Byl opravdovou studnicí vzpomínek na různé ty týpky, papaláše, zbohatlíky a funkcionáře, které vídával z pódia. A nebyla to vždy snadná podívaná v letech, kdy docházelo k omezování svobodného výběru skladeb.
Koncem šedesátých let, Láďa investoval do proluky mezi domy v ulici 5. Května a přes noc tu vyrůstá krytá zábavní plocha, později klub mládeže Plamen. Překonává zdravotní problémy, miluje ženy, znovu se žení a užívá si života plnými doušky. Pracuje o něco víc, než ostatní a práci dělá s příslovečným entuziasmem, až do své smrti.
Láďo Bareši, kapelníku s motýlkem pod krkem, patříš mezi ty, kteří po II. světové válce své město, ale i sebe proslavili. Tam, kam patří pánové, ředitelé botanické, zoologické zahrady, ředitelé Textilany, stavitelé Ještědu, šéfové Severáčku, Ještědu, rektoři VŠST, sportovci, herci a mnozí další, kterým chci poděkovat i formou svých fejetónků.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)