Nedávno jsem se setkal v liberecké synagoze s jedním nesmírně moudrým člověkem, českým Židem, Vladimírem Železným, fotografem, spisovatelem, evropským poslancem. Člověkem, který je jako každý z nás, snad o něco chytřejší, upravenější, bohatší. Patřící do sorty lidí, co se nepovyšují nad jiné, co pomáhají těm, kteří to potřebují (celý jeho plat europoslance šel na chudé). Ano, i takový je Vladimír Železný, který do Liberce přijel jako fotograf.
Nechci záměrně mluvit o jeho fotkách toho, co zbylo ze starých židovských měst. To je jako bych Afričanovi popisoval chuť a vůni svíčkové. Sám si musí jazyk spálit, dýchat a polykat voňavou směs jídla, aby rozuměl tomu, co mu bylo objednáno, co jedl. Seděli jsme, stáli a poslouchali. Byla nás plná synagoga a mezi námi malý člověk z Prahy s hodně prokvetlými vlasy, čaroděj a fabulátor vší té krásy, Vladimír Železný.
Škoda, že nežije moje maminka, obdivovala jeho projev v pořadu „Volejte řediteli“ - souvislosti, dikci, pevný pohled, gesta a argumenty. To mu nemohli odpustit antisemiti. Nic na jejich žaludeční vředy a věčně kyselým potem páchnoucí nohy. Přišel mezi nás a slušné lidi nezklamal. Jakoby zla nebylo a opět nebyl čas připomenout si zlo, vylézající z pod peřin hnoje za domem, neboť není nic, co vzrušuje víc, než zničit, zbořit a udávat, byť udavačem je osoba postižená morem – antisemitismem.
My, kteří jsme ho sledovali, si vážíme té chvíle být s ním v jedné místnosti a poslouchat, jako ve staré „šůle“ moudrého kantora. Ano, i my jsme stále stavěni před rozhodnutí, zda ten či onen krok nezničí naše příští domovy. Žije se nám až příliš dobře, jsme příliš chytří, abychom neusilovali o ještě víc… Ty nádherné fotky, fotky štetlů, židovských ghet, měst 18. století, nás vrací na startovací čáru, odkud jsme přišli. Díky pane Vladimíre Železný a hodně, hodně zdraví. Mám o čem přemýšlet a jsem vám za to vděčný. A v hlavě mi vrtá, čím si přidržujete jarmulku, když mně stále padá z hlavy…
Žádné komentáře:
Okomentovat