pátek 20. května 2011

Dva a jeden příběh

Zastihl jsem je vzadu za krámem, kde pravidelně hodnotili situaci. Především tu v obchodě. Ne, že by na víc neměli. J. Hofman, odborník v oboru foto-kina, víc jak 30 let šéfoval prodejnám, tenkráte v prodejně dole v Pražské, co měla výlohy od Gottwaldova náměstí versus můj otec – potraviny Pražská, káva – čaj – dárkové balíčky. Psal se rok 1978, úspěšný rok normalizace. Stále se ještě rodily „Husákovy děti“ na základě štědré ekonomické pobídky strany a vlády ČSSR.
Socialismus v Čechách měl mnohé tváře. Dámy kradou a strkají si drahé lihoviny pod ještě dražší kabáty z ještě dražší kožešiny. A tohle zrovna trápí ony dva zralé pány, vedoucí prodejen, sedící vzadu v prodejně u mého táty. Ti chlapi mají leccos za sebou, mohli by vyprávět, psát vzpomínky. V první válce se v jedné ulici narodili, ve druhé proti sobě bojovali, doma jejich mámy čekaly na jednoho pošťáka, který nosil zprávy, zda ještě žijí nebo nežijí… Po válce oba pochopili, že přes -ismy cesta nevede a pracovali v maloobchodě. Scházeli se vzadu v kvelbu a jen se divili…
Pokladní upozornila vedoucí, že dáma v kožichu ukryla pod kabátek na hrudi láhev koňaku a vedle ní, kupodivu i hromadu parfumerie, který zdejší závod nevede. Následoval divoký ryk, hodné hladové svině nebo bachyně strachující se o mladé. Žena v kožichu se cítí neprávem obviněna, hájí své činy hlasitě. Nabízí zcela bezostyšně zelené stokoruny. Následoval telefonický rozhovor s vedoucím vedlejší drogerie. Po chvíli se v kanceláři objevuje vedoucí drogerie, který potvrzuje, že ukradená drogerie z pod kožicha patří jeho prodejně. Přistižená kvílí, nabízí slušné finanční obnosy. Když vidí, že její počínání je bez odezvy, volí další dramatické postupy. Pravou rukou sahá pod svetr a potom se rychle chytá za levou stranu hrudníku s výkřikem: „Již déle nemohu žít, taková ostuda… a proto jsem si vpíchla jehlu do srdce. Již nemohu dýchat, dělá se mi nevolno… zavolejte sanitku… atd.
Oba zralí vedoucí, kteří nemusí hned pochopit její divné chování, neztrácejí hlavu a vedoucí potravin si všiml, že z pod svetru drahé zákaznice ční konec nějakého předmětu, kterého se zmocní. A hle, jehla zvlášť upravená, ale po krvi ani stopy. Jehla byla vpíchnuta pouze skrz svetr pod paži, takže budila dojem vážné situace, ale jen pro samotný efekt.
Toť z vyprávění oněch dvou vedoucích prodejen. Příběh, který měl k dokonalosti jen málo. Přesto, že žena dělala, co mohla na slávě jí ani režimu to nepřidalo. Co vím, tak se příběh skutečně stal, byl řešen na radnici v Liberci a byl řádně potrestán – pokutou. A můj táta a pan Hofman si jistě vyprávěli příhody další, čas kolem nich plynul dál a jejich cesty už navždy běžely souběžně. Jedna vedle druhé.

Žádné komentáře: