Píši Vám, profesore Klausi!

Když po Vás pojmenovali už párky, byť malé, nechutné a bez masa, tak mi to ani tak nevadilo. Čert Vás vem! Bral jsem to s humorem. Pak Vaši oponenti přitvrdili. Dali Vám odpovědnost za zpackanou privatizaci, a že prý neznáte špinavé peníze. Že jste otec všech těch tunelů a triků, počínaje Harwardskými fondy. Nevěřím ale, že jste obtěžoval letušku, pak nějaké chlapce. Že jste arogantní narcis, že kradete paví pera, a že píšete rok co rok knížku o svém vladaření na Pražském hradě za státní peníze.

Nečtu bulvár, takže toho špatného o Vás mnoho nevím, ale co vím určitě je, že bych vás už nikdy do žádné funkce nevolil. Ne proto, co jste dělal do „revoluce“ v roce 89, ale jak se chováte a co nyní vidím. Nebylo to tak často, ale Vaše vystoupení v Chrastavě bylo hodně tragikomické, hlavně Váš bezhlavý úprk do vojenské nemocnice. Nepřipadal jste si trochu jako Vladimír Ilji Lenin, když jej anarchistka Kaplanová postřelila ne smrtelně, ale jedovatou kulkou? Pak ovšem chápu, proč jste se ani nerozloučil a spěchal do vojenky…

Podruhé jsme se letos viděli v Karolinu, když jste předával universitní diplom profesora mému synovi. Tedy, pane profesore, vy v tom umíte chodit. Pomalu, pohled vpravo, pohled vlevo, úsměv koutkem úst. Ani dement Habsburg, Rudolf II., by tohle nezvládl tak, jako vy. Hádal bych na orientálního satrapu někde z Blízkého východu. Nejblíž jste byl plukovníku Kadáfímu. Kim Ir Sen, ten Severokorejec by byl vedle Vás jak poslední hradní podržtaška.

Mimořádně výživní jsou, pane profesore, Vaši poradci. Úplná Zelňačka. Ten francouzský román, tam byste mohl hrát všechny. Ovšem Vaší agonií je amnestie. Ta je fakticky od Vás, nebo jste slyšel hlasy? Opět jste překonal sám sebe. Euroskeptik, poslední prezident Česka zvolna kráčeje do zapomnění - to všechno byla jen předstíraná hra, viďte? Vy dozajista jste mimozemšťan a zkoušíte nás… Jste z jiného těsta, z jiné, vzdálené planety… Přiznejte to!! Už kvůli dětem a vnukům, těch, co Váš portrét na známkách lepí do alb.  Kvůli tomu, co se bude učit v dějepisu a občanské nauce o Vaší stavbě těla, mimice a nakonec, co s Vámi bude po skončení mandátu, kde povládnete? Kde bude ten svátek jara ke spatření? A bude to státní svátek, nebo pouze všední den? Vaše inkarnace na člověka, bude slavný den!

Nevím, co na závěr. Snad abyste  předem nehodnotil toho, kdo se stane prezidentem po Vás… To Vás maminka neučila, že skromnost je výsada králů, ke kterým jste měl tak blízko? Tak či onak, v tom „vytouženém“ důchodu (námi vytouženém), Vám přeji pohodu. Ať se Vám daří krmit  ptactvo nebeské. Tak tedy sbohem! Plakat nebudu a Vy buďte silnej a na lidi vlídnej! Aspoň na ty, se kterými budete ve styku…. Začal bych koledami a s tím, co vyberete zkuste žít….

Sbohem a už nevolejte

Egon Wiener

Píši Vám, prodejno Sovětské knihy

Píši Vám, prodejno Sovětské knihy,

na dolním, dnes Soukenném náměstí, kde jinde, než u nás doma... Byla jste o hodně jiná než druhá knihkupectví, a kdo rád četl a hledal americké autory, našel je v dobré cenové relaci kupodivu u Vás. Tištěné v Rusku, na prapodivném papíře a ve statisícových nákladech. Saroyan, Fallkner, Sallinger a další. Česky, rusky, anglicky se slovníčkem, bez slovníku vzadu.

Tolik všelikerého papíru, vystřihovánek, domalovánek, pohlednic, papírových stavebnic, plakátů a reprodukcí! A hlavně ta cena nás, študáky, oslovovala. Ruští básníci to je, jako když se mluví o francouzských kuchařích, nebo o francouzské módě či vínu. To vše u Vás bylo. Publikace o umění,  cestovní mapy, encyklopedie, a k tomu vždy ochotná dvoumetrová prodavačka, která všude dosáhla.

Chodil jsem k Vám rád a byl jsem pokaždé úspěšný. Šla jste s dobou a pokud Vám nešlo zrovna o krk, tak jste  ignorovala Brežněvovy Vzpomínky na Malou zemi ... I když to šlo jen těžko. To mi připomíná, že jsem opět viděl něco hodně obludného – Rok sedmý/osmý od Václava Klause, prezidenta v koncích…

Do Brežněvovy Malé země (Novorosijsk-Černé moře) mě kdysi osud zavál, ale putování po stopách našeho pana prezidenta je nad moje finanční schopnosti. Stačí mi, že jsem byl od něj na dva metry, když na něj v Chrastavě stříleli...

Proč Vám píši, prodejno Sovětské knihy? Protože jste to zabalila a nechala se vyštvat z města pryč. Zůstali tu různí jiní, třeba Levné knihy. Ti už prodávají i toaletní papír, figurky svatých, repliky  válečných medailí...

Nemají to dnes dobří knihkupci lehké. Jít na trh s knihami a říkat o nich, že jsou z Ruska, nebo že je napsali bývalí sovětští autoři, to se nenosí. A dnes se hlavně nečte. Snad, až si lidé uvědomí, že gauneři nejsou jen v Ruské federaci, že je jich plno i na našich dálnicích, v poslaneckých lavicích, u klávesnic počítačů schovávajíce své „dobré“ jméno pod pseudonymy…

 Je škoda Vás i Vašich knížek báječných autorů z celého světa. Tak někdy příště, v jiných časech, kdy v lidech bude víc tolerance a víc snahy pomoci, než ublížit.

V obci Machnín za kostelem

V šedesátých letech, a to hned na začátku, byla i naše obec, co pamatuji nejméně ze tří stran obklopena lány kukuřice. To proto, že v dalekém Sovětském svazu veliký propagátor této plodiny Nikita Chruščov doporučil evropským vazalským státům osít kukuřici i tam, kde ji jinak nepěstovali. K těm státům patřila i ČSSR a v ní naše vesnická pole za machnínským kostelíkem.

Tehdy za kostelem směrem na Chrastavu stál jeden malý domek, pak dvě stě metrů nic, pak dva baráčky a břízky. Břízky, jako pozůstatek pozemní stavební aktivity přípravy dálnice Berlín – Praha ...

V podstatě  stál kostelík na samotě a naše výpravy začínaly a končily za ním. Nejednou šlo o měření ani ne tak sil, ale kdo má větší bouli v kalhotách. Bez ostychu. Kdo by nás za kostelem hledal a načapal s kalhotami u kotníků? Nakonec jsme všichni na tom byli skoro stejně, rozdíl byl často jen v nanometrech.

Zato kukuřice pár metrů od nás překvapila. Byla většinou větší než my, postavičky machnínských prvňáčků, druháků a třeťáků. Ano, kdo jednou vstoupil do pole kukuřice a nebyl hledán, byl ztracen a mohl být nalezen třeba až na Ukrajině. To nám řekl můj tatínek a ten to měl z Broghausů – německé encyklopedie, která nám v těch letech nahrazovala internet.

Setkat se tehdy s kukuřicí nebylo tak běžné, ale nebylo to zase nijak složité. Rostla poslušně všude, žel ani tenkrát na politickou objednávku nedozrávala ve zlaté palice, plné kukuřičného oleje jako na bohem požehnané Ukrajině.

Tak to bylo tehdy se vším. Krávy nám ne a ne dojit smetanu, dělat nadúrodu másla a tvarohu, víno obrovských rozměrů rostlo jen v bohaté Moldávii a na Krymu.  A tak nám záhy první tajemník bolševiků, odpovědný i za zemědělskou výrobu v Čechách a tedy i v Machníně převážně za kostelíkem směrem k Bedřichovce, skončil. Nahrazen byl Leonidem Brežněvem, expertem na zbrojení a světovou mírovou politiku, co nás měl ochránit od jaderné války....I tohle nebezpečí pominulo.

To vše jsme jakžtakž přežili ve zdraví všichni, i my, machnínští kluci, dnes převážně sedmdesátníci. Jo, a za kostelíkem i naproti němu vyrostly nové krásné domky. Machnín se nepřeonačil.....

Dějiny a současnost

Báječných historizujících časopisů, jako byl kdysi titul „Dějiny a současnost“, není nikdy dost. Mezi ty nejlepší v současnosti patří „History revue“, „21.století“, „Epocha“ a snad překvapivě i liberecké „Véčko“.

Proč se vracím k „Dějinám a současnosti“? Bylo mi  čtrnáct a v trafikách nic lepšího nebylo. A když mi strýček vyprávěl, že jejich liberecký oddíl „Ven do přírody“ vedla K. Beckmann a já se v „Dějinách a současnosti“ o ní a o jejím manželovi, známém libereckém právníkovi, dočetl mnohem víc, bylo rozhodnuto. „Dějiny a současnost“.

Do časopisu přispívali odborníci – znalci liberecké kraje, libereckých reálií. Jar. César píšící o sociální demokracii v letech 1918-19, o Henleinově spolupracovníku W.Brandovi, šéfredaktorovi libereckého „Die Zeit“. Oblíbil jsem si autory J. Kořalku, V. Krále a překvapivě i mladého historika umění Boh. Nusku, který psal o mé celoživotní pozdější radosti – o starých knížkách, respektive  starých vazbách, kdy text doprovodil reprodukcemi rokokové, gotické a renesanční vazby ze sbírek Severočeského muzea v Liberci. Zd. Šamberger psal o výkladu dějin z pohledu odsunutých Němců.

Víc jsem si tehdy nepoznamenal. O to víc si pamatuji nádherné redakční  články  o historii planety, životě vědců a osobností, které změnili chod světa. Tenhle vůbec nejlepší časopis  byl skutečně dokonalý a věnoval se i mým městům - Liberci, Jablonci, Tanvaldu, České Lípě, Jičínu… Městům, kde se mi líbí.

„Dějiny a současnost“. Dnes, v tom obrovském přetlaku obdobných periodik, by časopis  pravděpodobně zanikl. Když tak stojím na terminálu MHD a dívám se, co tak ty barevné časopisy nabízejí, jsem naprosto zmatený a nevím, který bych si koupil. Většinou si nekoupím žádný. Jsou drahé a konkurence odborných časopisů je obrovská. Ale jestli někde objevíte „Dějiny a současnost“ rozhodně si časopis prolistujte. Nebude to ztracený čas.

Doporučuji články profesora Polišenského, a samozřejmě články našich severočeských historiků. A pokud se někde v knihovně dostane ke knížce ze šedesátých let autorky K. Beckmannové „Děti jsou květy života“, tak si ji rovněž přečtěte. Zapadá do textů vzpomínek na časopis, kam autorka dopisovala, a který už není. Kdysi kdosi napsal: Nevšední čtenářský zážitek, napínavý a poučný, historicko-vlastivědná revue Dějiny a současnost, časopis, na který se nezapomíná...

Měsíčník se nevyhýbal i kontroverzním tématům, a přesto obstál. Mnohé, o čem dnes vím a o čem přemýšlím, má svůj prvopočátek  právě v polemizujících článcích časopisu Dějiny a současnost.  Jsem za to časopisu hodně vděčný.                      

Prazvláštní švec z Nové Rudy

Za jeho mládí se ještě chodilo na ostro. Bez bot, ponožek, dívčích kalhotek a podprsenek. Co vím, tak nebyl znám toaletní papír, instantní polévky, penicilin, kapesník, kartáček na zuby…

Mohl být mým otcem, ale nebyl. Doma neměl teplou vodu, místo pračky valchu, neměl televizi, telefon, ale měl jedno z nejstarších radií ještě na sluchátka a denně mu naslouchal. Byl ženatý, bez dětí a manželka ho poslouchala jako hodiny. Pravidelně jim chodily tuzexové poukázky od příbuzných v západním Německu, které měnili na koruny a ukládali je do skrýše pod podlahu.

Švec sám již v pokročilém věku se nevyhýbal příležitostné práci a pracoval i na směny. Ke svému důchodu si tak často přivydělal slušnou částku. Jeho největší příjem ale byl z toho, co skladoval v své bývalé ševcovské dílně – dvou velkých místností přistavěných ke svému domu. Z toho, co měl v kufrech pod podlahou. Ze zlata, šperků, kapesních hodinek, stříbrného stolního náčiní, votivních předmětů křesťanských a židovských, starých knih, obrazů, pohlednic, starých bankovek, historických medailí, plaket, mincí, atd.

Pro mne, sběratele grafiky, libereckých reálií a starých tisků bylo setkání s jeho poklady něčím, co se vymykalo lidskému chápání. Co mě nejvíc zaujalo bylo, jak se mohlo takové množství sběratelského materiálu shromáždit na jednom místě. Švec byl čistokrevný Němec s českým příjmením. Doma však mluvil ještě v osmdesátých letech minulého století jen německy…

Ještě zajímavější bylo, jak k uvedeným pokladům přišel. Snad díky svému povolání, českému příjmení Štípek i tomu, že mluvil česky jako německy…. Psal se podzim roku 1938 a spousta Čechů a Židů opouští Vratislavice, Čechy, své majetky. Aspoň část jich předávají „spolehlivému“ člověku, který jej dozajista někdy v budoucnu vrátí. Tak uvažovali po roce 1945 i odsunutí Němci, emigranti po roce 1948 a další po roce 1968.

Pokud vím, tak nikdo ze zúčastněných se navrácení svých věcí uschovaných u ševce z Nové Rudy nedočkal. My, co jsme časem nahlédli do uvedených prostor, jsme žasli nad skladbou deponovaných věcí. Nad knihovnou, která obsahovala úplně vše z místopisné, regionální,  dějinné a umělecké literatury, mapy, místní noviny, časopisy, fotky, legitimace, důležité historické listiny….

A vše šlo z ruky do ruky. Oba antikvariáty – jablonecký i liberecký byly léta zásobovány jako nikdo jiný… Když se dnes kdokoli odvolává na pramen – zdroj – informací ponejvíce je to ze zdroje z Nové Rudy. Na ševce, který využil své doby.       

Silvestrovské vzpomínání

Machnínský řezník byl poslední. Potom už šibenici ve dvoře libereckého soudu nestavěli. Tím vůbec nic nechci říci, natož naznačit. Řezník je pro mne naprosto fajnové povolání, pokud ovšem zabije a soud rozhodne, tak to je jiná…

Ovšem, pokud stihl onen skutek provést do císařského ediktu z roku 1850 a odmítl svátost umírajícího, pak ho zahrabali kdekoli, jen ne na hřbitově, ale pokud se rozloučil s Pánem Bohem, měl po roce 1850 své jisté. Machnínský řezník si tudíž užívá komfort suchého hrobu někde uvnitř hřbitova.

V té mé vesnici bylo podivínů, kteří se vymykali konvenci, víc. Dospělí si mezi s sebou povídali o krejčím, jehož žena švadlena se musela denně mužovi předvádět v černém doma ušitém kostýmku, který si vezme na jeho pohřeb. Zimní verze byla včetně slušivého flaušového kabátku…

V jiné rodině, bez mužského doma, matka s dcerou soutěžila, která se dříve vdá. Šlo vždy o stejného chlapa a ve stejné disciplíně… Jinde si zas vyřizovali manželské spory mimo dům, na dvorku mezi slepicemi. Dlužno připomenout, že děti byly ve škole, ale já slyšel dobře, já ještě do školy nechodil…

Nebo ti dva, sobotu, co sobotu, když se vraceli z hospody zpívali. Každý po jedné straně ulice, ona německy, on česky. Co vím, prošlo jim to vždycky. Spousta sousedů si to duo nenechala, byť bylo po půlnoci, ujít.

Ještě k tomu řezníkovi, co zabil člověka. Pokud by svůj hrůzný čin spáchal před oním císařským patentem z roku 1850, a pak byl odsouzen ke ztrátě hrdla, pak by nedosáhl ani na onu známou ,,konvičku odsouzených“, na kterou měli nárok odsouzenci k smrti. Náš řezník si tedy s určitostí i zavdal…

Dost morbidity a zasmějme se. Je to už hodně, hodně dávno, když cvičili místní hasiči na hřišti, jak jim to stříká, tak jiným mezitím shořel seník nebo včelín... Nebo, když místní nepřizpůsobiví chodili do jedné velké místnosti za účelem úlevy na parkety. V ostatních místnostech parkety vytrhali a spálili. Později, když hasiči místnost vodou vystříkali a dům bourali, tak právě v té jediné místnosti se pod podlahou našli po Němcích obrovské poklady, spousta toho, co Němci před odsunem pod podlahu oné místnosti schovali….

Tedy nic, co by zvlášť zaujalo, normální běžné příhody, které jsem slyšel vyprávět. Jsou jako tichá pošta. Každý si něco přidal, ubral, ale je na co vzpomínat. V dobrém, mí drazí sousedi, jen v dobrém…. 

Znáte tuhle o Hitlerovi?

Bylo mu deset a musel k doktorovi. Tenkrát v Německu byli všichni dobří doktoři Židé. Malý Hitler si postavil hlavu, že k Židovi nejde, ale protože chtěl začít onanovat a s přirostlou předkožkou to nejde rozhodl se, že půjde.

Doktor byl milý stařeček, co pamatoval holokaust a šoa mu vzala všechny iluze o Němcích. Hitler se dostavil i se svou matkou. Na cestu si oblékl kalhoty s padacím mostem, bílé podkolenky, na rukáv si dal pásku s hákovým křížem, pod kraťasy si oblékl červené boxerky. Byl dokonalost sama, jen ten pinďour a případná operace ho tak trápily, že nemohl dospat.

Doktor si ho prohlédl od hlavy k patě, matce poručil zaplatit poplatek za návštěvu u lékaře a rozhodl se pro operaci. Ta se povedla k úplné spokojenosti budoucího onanisty, který od doktora chtěl vědět, kdy může začít. Odpověď ho potěšila, a tak doktorovi slíbil zvláštní zacházení v koncentračním táboře s překrásnou vyhlídkou na komíny spalovny. Domů došel jen s velkým sebezapřením. Žalud ho pálil, okvětí svědilo, organismus zachvátila horečka. Matka volala doktora, sanita přijela do 20 minut od zavolání a přispěchavší zdravotník stav vyhodnotil jako kritický, sáhl po eutanázii a aplikoval ji nejprve na hystericky řvoucí matku, a pak na mladém Hitlerovi.

Dobrá práce, konstatovali chlapci od pohřební služby, co odvezli obě těla na patologii. Tam se doktoři, taky Židé, radovali až do skončení pracovní doby. Těla rozřezaly podélně i napříč, a nic nenašli. U chlapce překvapila prázdná hlava a duté kosti jako u drůbeže. Vše sepsali  trojmo a jeden nález poslali rovnou do Bruselu, jeden do Iránu a pro jistotu i do Pekingu.

Při sešívání se jim stala malá nehoda. Před mladým Hitlerem pitvali si jen tak, pro radost, mrtvolu Göringa a jeho končetiny i s pozadím omylem přišili Hitlerovi. Nebyl, kdo by si stěžoval a tak to tak nechali. Nakonec, co taky. Všechna těla skončila, tam kde měla. Po hromadné kremaci na namrzlé silnici.

Potom jsem se probudil a hrozně jsem se naštval, že to byl jenom sen. Kéž by to byla pravda! Svět by byl zachráněn a spousta chytrých hlav by něco vymyslela. Takhle jsem měl štěstí, že jsem se vůbec narodil…..