Machnínský řezník byl poslední. Potom už šibenici ve dvoře
libereckého soudu nestavěli. Tím vůbec nic nechci říci, natož naznačit. Řezník
je pro mne naprosto fajnové povolání, pokud ovšem zabije a soud rozhodne, tak
to je jiná…
Ovšem, pokud stihl onen skutek provést do císařského ediktu
z roku 1850 a odmítl svátost umírajícího, pak ho zahrabali kdekoli, jen ne
na hřbitově, ale pokud se rozloučil s Pánem Bohem, měl po roce 1850 své
jisté. Machnínský řezník si tudíž užívá komfort suchého hrobu někde uvnitř
hřbitova.
V té mé vesnici bylo podivínů, kteří se vymykali
konvenci, víc. Dospělí si mezi s sebou povídali o krejčím, jehož žena
švadlena se musela denně mužovi předvádět v černém doma ušitém kostýmku, který
si vezme na jeho pohřeb. Zimní verze byla včetně slušivého flaušového kabátku…
V jiné rodině, bez mužského doma, matka s dcerou
soutěžila, která se dříve vdá. Šlo vždy o stejného chlapa a ve stejné
disciplíně… Jinde si zas vyřizovali manželské spory mimo dům, na dvorku mezi
slepicemi. Dlužno připomenout, že děti byly ve škole, ale já slyšel dobře, já
ještě do školy nechodil…
Nebo ti dva, sobotu, co sobotu, když se vraceli
z hospody zpívali. Každý po jedné straně ulice, ona německy, on česky. Co
vím, prošlo jim to vždycky. Spousta sousedů si to duo nenechala, byť bylo po
půlnoci, ujít.
Ještě k tomu řezníkovi, co zabil člověka. Pokud by svůj
hrůzný čin spáchal před oním císařským patentem z roku 1850, a pak byl
odsouzen ke ztrátě hrdla, pak by nedosáhl ani na onu známou ,,konvičku
odsouzených“, na kterou měli nárok odsouzenci k smrti. Náš řezník si tedy s určitostí
i zavdal…
Dost morbidity a zasmějme se. Je to už hodně, hodně dávno, když
cvičili místní hasiči na hřišti, jak jim to stříká, tak jiným mezitím shořel
seník nebo včelín... Nebo, když místní nepřizpůsobiví chodili do jedné velké
místnosti za účelem úlevy na parkety. V ostatních místnostech parkety
vytrhali a spálili. Později, když hasiči místnost vodou vystříkali a dům bourali,
tak právě v té jediné místnosti se pod podlahou našli po Němcích obrovské
poklady, spousta toho, co Němci před odsunem pod podlahu oné místnosti schovali….
Tedy nic, co by zvlášť zaujalo, normální běžné příhody, které
jsem slyšel vyprávět. Jsou jako tichá pošta. Každý si něco přidal, ubral, ale je
na co vzpomínat. V dobrém, mí drazí sousedi, jen v dobrém….
Žádné komentáře:
Okomentovat