O počasí v naší rodině a o umění kouzlit

Že neprší od severu, s tím mám své zkušenosti. Od západu prší skoro vždycky, z východu fouká, to jo, ale tím bychom skončili. Moje matka uměla řadu věcí, žel počasí očarovat neuměla. Táta si myslel, že to musí být kouzla a čáry že to s ní tak dlouho vydržel.

Mě připadala od malička jako drak. Táta sice říkal saň, ale mě utkvěla v hlavě pohádka o drakovi a saň mi připadala divná. Že drak saň-koval mi i v útlém věku připadalo nepravděpodobné. Matka mi spíš připomínala počasí kolem nás, každé tři dny jiné. Jednou mě s tátou matka milovala, jindy ne. Markantní to bylo večer. To si s ní mohl hrát táta a já ne. Ráno to bylo naopak.

A vůbec, uměla psí kousky, to říkal táta a smál se přitom. Naproti tomu já vím, že tajně kouřila a uměla začarovat cigarety, že jsem je nikdy nenašel a táta nadával, že ty její kamarádky, co k nám chodily kouří jako tovární komíny. Taky uměla čarovat s penězi. Přesto, že jí táta dával všechno, nestačilo to a máma prý musela být čarodějkou, aby s nimi vystačila. Na Vánoce jí šlo čarodějnictví nejlíp, to vyčarovala i peníze na dárky.

Tátovi prý kdysi mocně učarovala, Dlouho jsem nevěděl jako dítě jak, ale čím víc jsem dospíval, tím víc mi to bylo jasné. Její matka byla taky čarodějnice. Táta o babičce mluvil jako o té staré čarodějnici, na rozdíl od mé matky, která byla, jak jsem už říkal „prefikaná saň“. Jak jsem koupil, tak prodávám, na rozdíl od toho smíchu, který tátovy průpovídky doprovázel.

Mámino kouzlo, jak tátu udržet doma, rok od roku vyprchávalo a sláblo. Táta na to asi spolíhal, ale zapomněl, že máma byla z toho čarodějnického hnízda, kde už maminčina máma byla taky saní. A nevyplatilo se mu to. Našel si někde v práci nějakou paní, kamarádku, co mu dělala dobře. V té době jsem byl přesvědčen, poté co to prasklo, že mu dávala lepší stravu, že se s ním mazlila, a že mu dávala kapesné, tedy všechno co mu doma scházelo. Aspoň, tohle mi na delší dobu utkvělo v paměti a to jsem vyrozuměl z křiku, co matka spustila, když se to všechno dozvěděla, prý z dopisu, nějaké amatérky, amazonsky, nebo od anonymky, nebo jak se neznámá paní, co ji krasopisně napsala, jmenovala, že prý tatík je pěkný prasík….

Táta se divil, s mámou nemluvil a máma se snažila opět tátu očarovat. Koupila si východoněmecký silon dederon a chodila v něm zahalená, jako ryba v síti. Táta jí odpustil a měl ji zase rád.

 Mě to úžasně bavilo, protože máma určitě použila nějaký kouzelný hormon, aby tátu očarovala. Později se k mému názoru přidal i otec a tvrdil to samé před kamarády. A že nebyla tou čarodějnicí zlou, o které občas mluvil můj táta. Vždyť nakonec nic zlýho jsem po ní nezdědil, a to co mám, co umím,mám po obou. Dvě ruce a dvě nohy, hlavu na čepici. Co víc si přát? A oni tam někde nahoře jsou jistě spolu. Máma smí kouřit a táta si našel tu správnou zábavu. Mají se dobře, čtou tuhle povídku, drží se za ruce a posílají mi pusu.

Jak dál v Liberci – poznámky na vrub možné budoucnosti

Stejně je ten Liberec svérázné město. Co vše se v něm událo za těch pár set let existence! Jen málokteré provinční město toho tolik zažilo. Ač nebylo vždy na hlavní cestě z jedné metropole do jiné, jeho význam rok od roku rostl.

Předpokládejme, že současný stav je přechodné škobrtání na cestě k dalšímu rozvoji města, že stagnace rozvoje je skutečně dočasná. Když vezmeme v potaz minulé století, pak to současné by se mělo od čeho odrazit. Význam města ve 20. století byl tak obrovský, že hostilo i zastupitelské úřady jiných zemí. V roce 1866 (19.stol.) tu zasedala berlínská vláda a město díky sponzorům z řad místních zbohatlíků mohlo mimo jiné postavit takové monumentální instituce, kterými se mohla chlubit většinou jen města sídelní…

Ano, Liberec minulého století to bylo takříkajíc „něco“. Město odkud se neodcházelo, centrum vzdělanosti, obchodu, průmyslu, kultury, sportu i zábavy. V péči o přírodu, turistiku a spolkovou činnost minimálně na úrovni střední Evropy. Město mnoha jazyků, národností, stavebních skvostů, bohatství, žel v době celosvětové krize i prokazatelné chudoby.

Město, které se prosadilo za Rakouska v rámci monarchie, ale ipři vzniku samostatné republiky, kdy české vojsko vstoupilo do města až v prosinci 1918. V roce 1938 se stalo české pohraničí s německy mluvícím obyvatelem (Sudety) na přání sudetských Němců součástí německé Hitlerovy říše. Sudetská župa s hlavním městem Libercem.

V Liberci se střílelo na české občany ještě 10.května 1945, a nebýt zásahu Rudé armády, asi by to tehdy u radnice nedopadlo dobře. Ve městě platily říšské marky téměř o 3 měsíce déle, než ve zbytku republiky. Vystupovalo zde na veřejných shromáždění před i po druhé světové válce tolik významných osobností, jako nikde jinde. S odsunem nacistů a jejich rodin, všech kteří roztrhali své československé ,,občanky“, odešli z Liberce dobrovolně i významné osobnosti společenského života, kteří následně v obou německých republikách dosáhli světového významu. Vždyť např. v padesátých letech v Moskvě zastupovali Československo a Německou demokratickou republiku velvyslanci, oba léta žijící v Liberci.

Zvláštní byl Liberec i ve dnech nezákonného vstupu vojsk Varšavské smlouvy do naší vlasti dne 21.8.1968. Čest těm, kteří se jim postavili a zemřeli hrdinskou smrtí. K obdobným hrdinským obětem v těch dnech došlo už jen v Praze a v Brně.

Liberec, díky objemu výroby a především prodeje textilu zbohatl. Jeho představitelé byli lidé, kteří na konci volebního období odcházeli z funkcí s tím, že město je zas o něco bohatší a krásnější. Nepřicházelo v úvahu, že by představitelé města hříšně zbohatli a město zchudlo…

Město investovalo do řady projektů, které jsou dnes sporadicky využívány a rozdělilo tak potřeby svých občanů podle jednotlivých ekonomických a věkových skupin. Preferování sportu ubralo na „lavičkách“ pro staré občany, na průchodnosti komunikací, přístupu k péči o zdraví, zeleni města.

Čekal bych, že v čele peletonu nápravy stávající situace budou stavební firmy, které jejich zisky musí budit ze spaní. Na to je jediný legální lék – investovat tam, odkud se ďáblovy peníze vzaly. Co jiného dělali baroni a svobodní páni Liebiegové, když stavěli pro chudé své pověstné „Liebiegovo městečko“, darovali své sbírky muzeu (galerii) a podporovali ve svém městě, co bylo potřeba. Ono totiž, jak víme z dějepisu, nic netrvá věčně a ani moc a bohatství ještě neznamenají, že vše bude vypadat za ploty, kde stojí dnes nádherná sídla současných zbohatlíků, úplně stejně zítra, nebo pozítří…

 Nezkusíme pro dnešek s nimi promluvit, skutečně je požádat o směšných pár desítek miliónu ve prospěch těch, kteří je nemají – měst a obcí, která prokazatelně zchudla, což je nemravné a hlavně vede k jisté polarizaci společnosti a urychlení procesu změny zřízení – priorit a společenských závazků. I takový může být scénář budoucnosti nevšedního města Liberce. Byť se vám může zdát revoluční – zvykněte si.

Psi

Jsou psi a pak pes, ten náš, co je z útulku. Aby se to nepletlo v době internetu, je ze slovenského útulku. Ještě, že ta slovenština je řeč, kterou se my starší učit nemusíme, ale i tak o překvapení není nouze ani v řeči prosté – o převzetí křížence. Ta naše čtyřletá fenka si ze Slovenska přinesla, coby věno i trauma z bolesti a strachu, že bude bita….

Jen odskokem, asi bych taky dal tomu, kdo to zavinil poznat sílu traktoristy, rovnajícího židle ke zdi, když jedna je houpací… Jak říkala paní matka, udělal bych z něho dva malý do školy.

Zpět k Willow, čtyřleté slečně a k jejím papírům. Aby mohla legálně cestovat ze země slovenské do země české, má holka svou listinu, kde jsem se podpisem stvrdil, že ji nesním a nepoužiji její kožich…. Prostě, že coby osvícený majitel a otrokář 21.století, nebudu zneužívat svého postavení a ponižovat ji, jako tvora, který mě bude mít záhy rád. Potvrzuji, že jsem slíbil víc, než jsem si teď vzpomněl, jen aby ta milá úřednice ze Slovenska už byla pryč a já s Vilínkem, tou bojácnou holkou byl sám. Což bylo hned a s tím i první zklamání.

Pes, ta naše nová příslušnice domácnosti, zalezla do své zbrusu nové zateplené boudy a tam zůstala dva dny a dvě noci, s krátkými přestávkami na čůrání. Od té doby uběhlo už 12 dní. Bojí se stříšky nade dveřmi, otevřených oken, vrzajících dveří, máchání rukou a ještě 148 rychlejších pohybů. Ale asi to znáte. Když jsou dva zamilovaní, ani si nevšimnou, že jsou hrbatí, že koktají, že sedí na invalidním vozíku. Z toho všeho mě hyzdí jen brýle. Ostatní věci jsme si odpustili a pustili se do převýchovy jeden druhého.

Shodli jsme se na jídle. To nám chutná oběma. Snad jen ty velké kosti, kilo po pěti korunách, jsem vzdal a jím oproti tomu rajčatový a okurkový salát. S tím Vilík souhlasil. Má teď kostí víc, než já v celém těle. Co nesní zahrabe. Mám obavy, že záhy naruší statiku domu, neboť nám chce dokázat, že co dělá, dělá fortelně….Prostě a jednoduše, vztahy mezi Čechy a Slováky nejsou odlukou narušeny.

Vilík nám stačil během prvního týdne utéct ze zahrady, a že máme za silnicí díky „Šengenu“ bezhraniční styk, už jsem ji viděl se slovníkem němčiny, jak sedí před nádražím v Žitavě na perónu a čeká na vlak do Berlína….

 Vrátila se domů a podala všem způsobně a nečekaně packu. Štěká barytonem a škoda, že nemá ocásku ani kousek. Určitě by s ním vrtěla. I tak ji jako páníček a panička chápeme. Je to na ni kách a moc všeho najednou. Cizí řeč se tihle mlaďoši učí dýl. Její hluboký hlas už zní  Jablonném v Podještědí, jako zvon místního chrámu. I jinak je krásná, jako ti místní čápi, co tu po komínech hnízdí a spanilí draví ptáci, co předvádí střemhlavou pilotáž nad našimi hlavami. Je krásné tu žít….

Košilatí

Dnes už jen v tričkách, v něčem, co se nežehlí. Mládí, mládí dědečků a babiček je o módě, co se nosila „před sto lety“. Obléknout si dnes to, co tenkrát, tak to je poprask na laguně, něco, co se nosilo v letech národního probuzení za císaře Josefa a Marie Terezie… A k tomu dřeváky.

Nemusíme až tak do historie. Ostudu děláme i pokud jdeme někam do společnosti dnes večer. Od tkaniček do bot, po účes, drdol podvázaný mašlí. Ani počet niklu, chirurgické oceli ve tvářích a v uších, barevného tetování od prstu na noze po tam, kde je vyholená lebka nestačí v soutěži, kdo je „větší in“.

Když si naše generace pořídila boty z Polska, kotníčkové co vrzaly, byl to vrchol elegance. Džíny, švédská košile, dlouhé rovné vlasy, nebo vlasy do ostruhy, řetězy a kovové cvočky, oči podmalované, krátké sukně… Jak daleko to máme k našim vnukům, pravnukům. Často si ani verbálně – v řeči nerozumíme. Oni ví, že naše čekání na důchod v čekárně u doktora, až co vyroste na zahradě, není jejich šálek čaje – jejich volba. Oni budou, nebo už jsou sociologové, psychologové, herci, novináři, programátoři, advokáti, ekonomové, v horším případě, pokud jim nevyjde předchozí – chudáci učitelé.

 Tam, kde jsou mladí revoluční a rodiče jim nerozumí, tam jim to mladí vysvětlují z barikád. Máme to ale problémy doma i v cizině. Naše děti na to slyší. Demokracie, osobní svobody, sociální výhody, lidská práva… To umí skloňovat, umí se moderně oblékat, plnit sály a hokejové, sportovní haly na koncertech „moderní“ hudby. Tam, kam my, vzhledem k věku nedosáhneme jsme i my často jediní kdo jim to financuje. Berou jako normální, že svět, když už je takový, jaký je, je stvořen k obrazu, který vidí jen oni. Oni jej jednou změní, beze sporu, a svět bude jiný. Kdo bude manuálně a fyzicky pracovat to mi není známo a bojím se, že tady mladí narazí. Nebude, co dneska. Někdo je bude postrádat je v procesu výroby. Pokud ano, co s tím… Někdo, něco by mělo mladé poučit. A to právě oni nesnáší – neberou, neakceptují. V podstatě je to uráží…

Šňůra perel

Každá jednotlivá perla byla bílá jako sedmikráska. Jako slza z parafínu na sošce panenky Marie, co stála pod oknem na malém oltáříku. Světnice babičky doznala změn, babička už tu nebyla. Její vůně, šustot sukní jejich křídel tu byl se mnou.

Otevřeným oknem dovnitř pronikal chladný vzduch a paprsky ranního slunce. Na stole ležel perlový náhrdelník, šňůra malých bílých perliček od babičky, dárek poslední. Za okny ševelil studený větřík, já seděl u stolu, v ruce ten náhrdelník a byl jsem smutný. Babička se ke stáru rozdala. Jen ten náhrdelník byl poslední, který zůstával v šupleti, s tím se nechtěla rozloučit. Smála se a říkala: „Děti moje, ten není z mořských perel, ten je říční, z rybníka tam od nás, z jižních Čech, odkud jsem já. Od Příbramě. Sama jsem je navlékala pro maminku. Zvostal mi po ní v obálce s kapesníčky a voněl po levanduli, kapesníčky byly s jejím monogramem…“

Babičko, tvá šňůra perel, byla z těch vzácných, z nejhlubších hlubin oceánů navlečených na zlaté niti samotným Poseidonem. Spletla sis je s jinými. Budu je chránit jako oko v hlavě. Jsou jako bílé holubice v tvých stařeckých rukou, ve tváři vrásčité, vlasů sivých. Říká se, spíš šedivých, popelavých, už řídkých, opravdových babičkovských. Babičko, jak po tobě voní světnice, stůl i židle, kuchyňské nádobí, polštáře, deka na gauči, peřiny, smeták, košťátko, truhlík u kamen, ručníky. Jsi tady všude kolem mne. V záclonách na oknech, v kobercích, v mořských perlách.

Na stole v obálce, pro mne naposled, dárek nejhezčí. Šňůra perliček, perlový náhrdelník anglické královny. Je to perleť, co tak září? Ne, to bude něco víc, to bude ze slunce zlatý šíp, hrot kopí samotného Dia, zlatý kříž z Hubertova paroží.. Dárek, co jsem si nezasloužil.

Vzpomínám na tebe, babičko, a do očí se mi derou slzy, scházíš mi. Co na světě je lidí zlých a pošetilých, anonymních a odcházíš ty. Skromná, voňavá po mýdle, po sušeném listí, po čaji, co voněl bylinkami. Co tu stále s námi bude a neodejde s prvním větrem, se zimními květy za okny, průvanem otevřenými dveřmi.

 Važme si každé té krásné chvíle, kdy máme své babičky a posloucháme, jaké to bylo, když babičky byly ještě mladé a krásné, kdy ještě byl čas jeden na druhého, kdy každá jedna slzička, perlička ze šňůry říční perel, byla naše babička. Ať tu jsou dlouho s námi babičky a jejich příběhy. Zkrášlují náš život, a jen málo kdo to ocení. Je čas to napravit.

Hračky padesátých let

Snad nejdál se svět pohnul v hračkách…. Teď asi naštvu doktory, vojáky, radiomechaniky, chemiky, dopraváky a desítky oborů lidské práce. Hračky padesátých let a dnes, to je nebe a dudy, říká se a my, někdejší děti, to můžeme jen a jen potvrdit.

Bylo po II. světové válce, zbrojilo se, frčela dvouletka a první pětiletky. Kdyby Textilana v Liberci nevyráběla jen jeden den, stát by si našel paragraf, jak zdůvodnit, proč pověsit ředitele před radnicí pro výstrahu ostatním sabotérům rozvoje průmyslu ČSR… Jo to byly časy… A v tom my, děcka, která si chtěla hrát. Nejvíc na banderovce a naše vojáky, ale hračky nebyly.

V Sudetech byla spousta vojenských „hraček“ po odsunu německých obyvatel. Dokonalé panenky, pokojíčky. I dospělí využívali vše po Němcích, jejich hračky nám ale brali a zakazovali. Vše, co bylo z této oblasti – knihy, mapy, všelikerá kukátka, vše, co pro nás nebylo vhodné, šup s tím do kotle, nebo do sběrny druhotných surovin. To vám byly někdy krásné věci, co nanávratně zmizely v propadlišti dějin…

To se to selektovalo! Vždyť sem patřilo i sbírání starých pohlednic, počátek úžasného hobby pozdějších i současných let. V těch letech, kdy Číňanů bylo ještě pár, jezdili výhradně na kolech a neměli ani pomyšlení na výrobu čehokoli na export, natož hraček…. Dnes není problém koupit jakoukoli hračku a to kdekoli. Tehdy mi táta sehnal skládací Spasskou věž – hit roku 1950, dovoz ze SSSR. Nebylo to ono. Chtěl jsem tank. Chtěl jsem něco, co chtěli ostatní kluci - meče, šavle, pistole. Auta, letadla, lodě – všude ve světě se bojovalo, a my neměli čím.

V té době mi tetička z tramtárie poslala skládací auto z barevného plastu a postavila tak laťku, s čím si hrát, na desítky let dopředu. Jo, tehdejší plánované hospodářství neplánovalo výrobu plastových hraček. Většinou to končilo tím, že otcové požadované hračky vyráběli doma na míru.

Já jsem se dočkal pětikilového tanku na elektřinu. Táta komponenty dělal snad rok na soustruhu v Totexu v Chrastavě. Po kouskách vyrobil, propašoval přes vrátnici, a doma sestavil. A já moc nadšený nebyl. Tank byl nemotorný, těžký, poruchový a v porovnání s těmi současnými čínskými, naprosto amatérský pokus…

 Dnes toho lituji. Táta musel být zklamaný a mě to mrzí dodnes. Rád bych se tátovi omluvil. Byl jsem tehdy hloupý kluk a nechápal jsem, co pro mne táta udělal. Mrzí mě to moc. Snad se to nějak dozví a odpustí mi. Byla jiná doba a my jsme přemýšleli jinak. Nechtěl bych to všechno prožít ještě jednou, už bych to asi nezvládl.

Poštovní dům v Liberci

Poštovní dům v Liberci už nestojí. Stávával ve Vaňurově ulici, na rohu proti sběrným surovinám a byl hojně navštěvován. Byla tu celnice, ale pro žáka páté třídy a sběratele známek jedinečná možnost obohatit své sbírky, kde se něco dozvědět o známkách od sběratelských legend, co tu žily a sbíraly v podmínkách tak prazvláštních…

Byli to staří pánové, co sbírali už před první světovou válkou. Jezdili, jako obchodní zástupci textilních magnátů, po celém světě a prodávali kvalitu. Také ti, co bojovali proti nacistům po celém světě za II. světové války. Jedním z takových sběratelů byl i můj dědeček. Byli tu ale i tací „sběratelé“, kteří se po II. světové válce nastěhovali do vil, kde na ně čekaly úžasné sbírky známek po odsunutých Němcích. Do Poštovního domu mezi sběratele chodili i začátečníci. I ti se chtěli se naučit, jak začít, případně, jak pokračovat po někom, kdo v rodině sbíral. Dokonce jsem do Poštovního domu přivedl i několik svých spolužáků.

Později jsme my kluci našli útočiště na předposlední zastávce tramvaje před konečnou v Parku kultury a oddechu v Domě pionýrů a mládeže v kroužku vedeném panem Zemanem.

Poštovní dům musel ustoupit rozšíření autobusového nádraží. Mnozí z nás jsme se právě zde „dostali“ ke sbírkám získaným konfiskací po odsunutých Němcích. Tehdy to veřejně nepřipomínali, ale známky, kterými se chlubili, byli evidentně ošetřeny rukama, co to uměly. Byly to často unikáty a takříkajíc výstavní kusy. Hodně jsme se naučili a těch příběhů, co jsme se o známkách dozvěděli! Pan spisovatel František Langer by nemohl napsat lepší. V Praze se po válce vyprávělo, co tu je schováno pokladů ve vilách po Němcích. A byla to pravda.

 Dozvídat se nové věci a učit se dějepis, zeměpis, literaturu ze známek, to bylo nejlepší učení na světě. Škoda, že poštovní dům už není. Nejsou ani mladí filatelisté. Je ale dost anonymních rádců, co nám radí a poučují, co dělat. Každý by měl začít u sebe doma, žel se nedaří ani nám, dlouholetým sběratelům… A proto, sběratelé čehokoli, množte se, ať nevymřeme.