úterý 21. července 2015

Psi

Jsou psi a pak pes, ten náš, co je z útulku. Aby se to nepletlo v době internetu, je ze slovenského útulku. Ještě, že ta slovenština je řeč, kterou se my starší učit nemusíme, ale i tak o překvapení není nouze ani v řeči prosté – o převzetí křížence. Ta naše čtyřletá fenka si ze Slovenska přinesla, coby věno i trauma z bolesti a strachu, že bude bita….
Jen odskokem, asi bych taky dal tomu, kdo to zavinil poznat sílu traktoristy, rovnajícího židle ke zdi, když jedna je houpací… Jak říkala paní matka, udělal bych z něho dva malý do školy.
Zpět k Willow, čtyřleté slečně a k jejím papírům. Aby mohla legálně cestovat ze země slovenské do země české, má holka svou listinu, kde jsem se podpisem stvrdil, že ji nesním a nepoužiji její kožich…. Prostě, že coby osvícený majitel a otrokář 21.století, nebudu zneužívat svého postavení a ponižovat ji, jako tvora, který mě bude mít záhy rád. Potvrzuji, že jsem slíbil víc, než jsem si teď vzpomněl, jen aby ta milá úřednice ze Slovenska už byla pryč a já s Vilínkem, tou bojácnou holkou byl sám. Což bylo hned a s tím i první zklamání.
Pes, ta naše nová příslušnice domácnosti, zalezla do své zbrusu nové zateplené boudy a tam zůstala dva dny a dvě noci, s krátkými přestávkami na čůrání. Od té doby uběhlo už 12 dní. Bojí se stříšky nade dveřmi, otevřených oken, vrzajících dveří, máchání rukou a ještě 148 rychlejších pohybů. Ale asi to znáte. Když jsou dva zamilovaní, ani si nevšimnou, že jsou hrbatí, že koktají, že sedí na invalidním vozíku. Z toho všeho mě hyzdí jen brýle. Ostatní věci jsme si odpustili a pustili se do převýchovy jeden druhého.
Shodli jsme se na jídle. To nám chutná oběma. Snad jen ty velké kosti, kilo po pěti korunách, jsem vzdal a jím oproti tomu rajčatový a okurkový salát. S tím Vilík souhlasil. Má teď kostí víc, než já v celém těle. Co nesní zahrabe. Mám obavy, že záhy naruší statiku domu, neboť nám chce dokázat, že co dělá, dělá fortelně….Prostě a jednoduše, vztahy mezi Čechy a Slováky nejsou odlukou narušeny.
Vilík nám stačil během prvního týdne utéct ze zahrady, a že máme za silnicí díky „Šengenu“ bezhraniční styk, už jsem ji viděl se slovníkem němčiny, jak sedí před nádražím v Žitavě na perónu a čeká na vlak do Berlína….

 Vrátila se domů a podala všem způsobně a nečekaně packu. Štěká barytonem a škoda, že nemá ocásku ani kousek. Určitě by s ním vrtěla. I tak ji jako páníček a panička chápeme. Je to na ni kách a moc všeho najednou. Cizí řeč se tihle mlaďoši učí dýl. Její hluboký hlas už zní  Jablonném v Podještědí, jako zvon místního chrámu. I jinak je krásná, jako ti místní čápi, co tu po komínech hnízdí a spanilí draví ptáci, co předvádí střemhlavou pilotáž nad našimi hlavami. Je krásné tu žít….

Žádné komentáře: