Jsou
psi a pak pes, ten náš, co je z útulku. Aby se to nepletlo
v době internetu, je ze slovenského útulku. Ještě, že ta
slovenština je řeč, kterou se my starší učit nemusíme, ale i
tak o překvapení není nouze ani v řeči prosté – o
převzetí křížence. Ta naše čtyřletá fenka si ze Slovenska
přinesla, coby věno i trauma z bolesti a strachu, že bude bita….
Jen
odskokem, asi bych taky dal tomu, kdo to zavinil poznat sílu
traktoristy, rovnajícího židle ke zdi, když jedna je houpací…
Jak říkala paní matka, udělal bych z něho dva malý do
školy.
Zpět
k Willow, čtyřleté slečně a k jejím papírům. Aby
mohla legálně cestovat ze země slovenské do země české, má
holka svou listinu, kde jsem se podpisem stvrdil, že ji nesním a
nepoužiji její kožich…. Prostě, že coby osvícený majitel a
otrokář 21.století, nebudu zneužívat svého postavení a
ponižovat ji, jako tvora, který mě bude mít záhy rád.
Potvrzuji, že jsem slíbil víc, než jsem si teď vzpomněl, jen
aby ta milá úřednice ze Slovenska už byla pryč a já s Vilínkem,
tou bojácnou holkou byl sám. Což bylo hned a s tím i první
zklamání.
Pes,
ta naše nová příslušnice domácnosti, zalezla do své zbrusu
nové zateplené boudy a tam zůstala dva dny a dvě noci, s krátkými
přestávkami na čůrání. Od té doby uběhlo už 12 dní. Bojí
se stříšky nade dveřmi, otevřených oken, vrzajících dveří,
máchání rukou a ještě 148 rychlejších pohybů. Ale asi to
znáte. Když jsou dva zamilovaní, ani si nevšimnou, že jsou
hrbatí, že koktají, že sedí na invalidním vozíku. Z toho
všeho mě hyzdí jen brýle. Ostatní věci jsme si odpustili a
pustili se do převýchovy jeden druhého.
Shodli
jsme se na jídle. To nám chutná oběma. Snad jen ty velké kosti,
kilo po pěti korunách, jsem vzdal a jím oproti tomu rajčatový a
okurkový salát. S tím Vilík souhlasil. Má teď kostí víc,
než já v celém těle. Co nesní zahrabe. Mám obavy, že záhy
naruší statiku domu, neboť nám chce dokázat, že co dělá, dělá
fortelně….Prostě a jednoduše, vztahy mezi Čechy a Slováky
nejsou odlukou narušeny.
Vilík
nám stačil během prvního týdne utéct ze zahrady, a že máme za
silnicí díky „Šengenu“ bezhraniční styk, už jsem ji viděl
se slovníkem němčiny, jak sedí před nádražím v Žitavě
na perónu a čeká na vlak do Berlína….
Vrátila
se domů a podala všem způsobně a nečekaně packu. Štěká
barytonem a škoda, že nemá ocásku ani kousek. Určitě by s ním
vrtěla. I tak ji jako páníček a panička chápeme. Je to na ni
kách a moc všeho najednou. Cizí řeč se tihle mlaďoši učí
dýl. Její hluboký hlas už zní Jablonném v Podještědí,
jako zvon místního chrámu. I jinak je krásná, jako ti místní
čápi, co tu po komínech hnízdí a spanilí draví ptáci, co
předvádí střemhlavou pilotáž nad našimi hlavami. Je krásné
tu žít….
Žádné komentáře:
Okomentovat