úterý 21. července 2015

Šňůra perel

Každá jednotlivá perla byla bílá jako sedmikráska. Jako slza z parafínu na sošce panenky Marie, co stála pod oknem na malém oltáříku. Světnice babičky doznala změn, babička už tu nebyla. Její vůně, šustot sukní jejich křídel tu byl se mnou.
Otevřeným oknem dovnitř pronikal chladný vzduch a paprsky ranního slunce. Na stole ležel perlový náhrdelník, šňůra malých bílých perliček od babičky, dárek poslední. Za okny ševelil studený větřík, já seděl u stolu, v ruce ten náhrdelník a byl jsem smutný. Babička se ke stáru rozdala. Jen ten náhrdelník byl poslední, který zůstával v šupleti, s tím se nechtěla rozloučit. Smála se a říkala: „Děti moje, ten není z mořských perel, ten je říční, z rybníka tam od nás, z jižních Čech, odkud jsem já. Od Příbramě. Sama jsem je navlékala pro maminku. Zvostal mi po ní v obálce s kapesníčky a voněl po levanduli, kapesníčky byly s jejím monogramem…“
Babičko, tvá šňůra perel, byla z těch vzácných, z nejhlubších hlubin oceánů navlečených na zlaté niti samotným Poseidonem. Spletla sis je s jinými. Budu je chránit jako oko v hlavě. Jsou jako bílé holubice v tvých stařeckých rukou, ve tváři vrásčité, vlasů sivých. Říká se, spíš šedivých, popelavých, už řídkých, opravdových babičkovských. Babičko, jak po tobě voní světnice, stůl i židle, kuchyňské nádobí, polštáře, deka na gauči, peřiny, smeták, košťátko, truhlík u kamen, ručníky. Jsi tady všude kolem mne. V záclonách na oknech, v kobercích, v mořských perlách.
Na stole v obálce, pro mne naposled, dárek nejhezčí. Šňůra perliček, perlový náhrdelník anglické královny. Je to perleť, co tak září? Ne, to bude něco víc, to bude ze slunce zlatý šíp, hrot kopí samotného Dia, zlatý kříž z Hubertova paroží.. Dárek, co jsem si nezasloužil.
Vzpomínám na tebe, babičko, a do očí se mi derou slzy, scházíš mi. Co na světě je lidí zlých a pošetilých, anonymních a odcházíš ty. Skromná, voňavá po mýdle, po sušeném listí, po čaji, co voněl bylinkami. Co tu stále s námi bude a neodejde s prvním větrem, se zimními květy za okny, průvanem otevřenými dveřmi.

 Važme si každé té krásné chvíle, kdy máme své babičky a posloucháme, jaké to bylo, když babičky byly ještě mladé a krásné, kdy ještě byl čas jeden na druhého, kdy každá jedna slzička, perlička ze šňůry říční perel, byla naše babička. Ať tu jsou dlouho s námi babičky a jejich příběhy. Zkrášlují náš život, a jen málo kdo to ocení. Je čas to napravit.

Žádné komentáře: