Stále se učím být nad věcí – Pár slov k novému roku 2016

Letěli holubi z vysoka a usedli u nás doma na vrata. Letěli z daleka. Vídám je často, ptáky, co ani nevím odkud jsou, kam letí, kam pospíchají. Co takový pták ví, ptám se sám sebe a nečekám, že mi odpoví. Ptáci si prostě létají. Mám pocit, že sám se létat nikdy nenaučím. To pták ne, ten si usmyslí a letí. Co mu brání? Na rozdíl ode mne má duté kosti, peří, křídla. To se mu to letí! Vybaven je vším. Autopilotem, co mu sedí vzadu za nosem, očima, jak radarem. I nohy, co mně sotva chodí, on opírá o tři prsty, přitáhne je a letí.

Letí si jako pták, ptákem je a přít se s ním o to nechci. Silueta, držení těla, aerodynamický tvar. Vítr jej nese, povznáší a je jím unášen do dálav nekonečných. Letěly, letěly husy kolem, kachny při tom křičely. Letěli, letěli kolem holubi, pěnkavy a malé modřinky. Letěl kolem nás i čáp, letěly volavky.

Mám v plánu běžet za nimi. Zahodit hůl, zkušenosti, zvednout ruce a čekat, až vítr zafouká a načechrá mi vlasy, fousy, chloupky na rukách a já poletím nad řekou, lesem i vodopády nesen větrem a mocnou silou paží… Ptáci se usadili u nás doma vzadu na plotě a hlučně rokují, proč jsem to vzdal, proč neletím.

Co vím jistě, že já to nevzdám. Že s ptáky se naučím létat a poletím s nimi někam, stůj co stůj. Létat se naučím. Těším se, až jednou poletím, jak dravec, co střemhlav útočí a nabodnu rybu na zobák. Už se nebojím. Vidím, jak plachtím nad oblaky v plné kráse mého peří, s větrem v zádech, s chomáčkem chmýří na své hlavě, nad silnicí plné aut, kdy v jednom z nich sedí i můj stín, co se bojí létat a chodí o holi….

Jak se u nás doma šetřilo a věřilo v lepší zítřky

Maminka byla z Prahy a velká parádnice. Vlasy měla trochu do mědi, do zrzava a uměla se oblékat. Nosila i vyšší podpatky, ale jen když vedle ní nestál tatínek. Nechtěla ho převyšovat. Na vesnici se o ní povídalo, že se odlišuje a vyvyšuje, ale to nebyla pravda, spíš naopak. Bylo to i o tom, že si nemohla dopřát často to, co by chtěla.

Po válce bylo všeho pomálu a v Sudetech vůbec. Vše bylo na lístky, ale prodejny zely prázdnotou. Maminka se uměla přizpůsobit. Přešívala staré věci i po Němcích, pletla od svetrů až po rukavice a ponožky opravdu vše. Myslím si, že nejdražší v Čechách vždy bylo jídlo, ale i zde se dalo ušetřit. Tatínkovi připravovala do továrny svačiny. Většinou chleba s máslem, ředkvičky, půlku kedlubny. To samé mě do školy na svačinu. Obědy vařila a protože tatínek byl vegetarián tak maso bylo opravdu jen v neděli a spíš jen pro mne. Když jsem měl hlad a byl někde u kamaráda, dostal jsem najíst tam. Sousedi nerozlišovali, kdo je čí a najedli jsme se všichni. Jen doma jsem nesměl říct, že tak dobrou hrachovku, jako umí paní Kalenská, maminka Jardy, neumí nikdo jiný.

Ona ta padesátá a šedesátá léta byla o skromnosti nás všech. Nikdo vlastně nežil na dluh, neznám nikoho, kdo by žil nad poměry a kromě pár desítek korun jsem si nikdy nepůjčil. Maminka nevyhodila nikdy žádný již nefunkční elektrický spotřebič… A tak doma, na půdě domu v Machníně se hromadila slušná sbírka velmi starých a kuriózních nefunkčních pomocníků v domácnosti jako např. vysavače z 1. republiky, masážní přístroje, holící strojky, něco, co samo leštilo a čistilo parkety, zubní protézy a stříhalo, vyhřívalo postele, peklo chleba….

Maminka dovedla ušetřit na všem, nejvíc na mě - to tvrdil tatínek, když dostal na Vánoce zase šálu, rukavice, teplé ponožky v krabici tak, jako i v roce minulém. To nebyla lakota, ale přeci jen se z jednoho platu toho moc pro rodinu nepořídilo. Já si vlastně ani nevzpomínám, že by mi něco scházelo.

Nebylo mezi námi dětmi rozdílu. Všichni jsme byli stejně oblečení, nosili stejné košile, trička, boty-pionýrky, na tělocvik, trenýrky a nátělník. Nejvíc se šetřilo na teple v pokojích bytu. V ložnici se netopilo vůbec, nebo jen velmi málo. Nekouřilo se a nepilo, pivo jen to slabé, dědečkovi cigarety – Lípy, mně za odměnu lipo bonbóny za 0,20 haléřů, limonádu před kinem za stejný obnos, knížku za vysvědčení za 8,50, výlet do Zoo, nebo na Ještěd.

Víte, že mi to ani nepřišlo, že jsme chudí? Nic nám v podstatě nescházelo. Doma bylo vše, co jsme k životu potřebovali: jídlo, teplo, rádio, světlo, zábava, oba rodiče, kamarádi...

 Byli jsme mladí, zdraví, ctižádostiví, bylo po válce a mír se zdál být na věčné časy. Nepřátelé socialismu a rozkradači národního majetku byli trestáni. Nic nám nebránilo věřit ve šťastné zítřky…

Poděkování císařovně – Marii Terezii

V první polovině 18. století byly stavěny ve větším rozsahu první, takzvané císařské silnice - hodně široké, pevné a silné cesty a to nejen pro dálkovou přepravu zboží a osob, ale i ze strategických důvodů. Dá se říci, že z obdobných důvodů stavěl své autostrády a dálnice i Adolf Hitler v Německu a Musolini v Itálii v první polovině 20. století.

Dát práci nezaměstnaným státní zakázkou bylo i vydláždění silnice z Liberce do Frýdlantu v Čechách za první republiky. Žel, státní zakázku dostala česká firma a ta preferovala při vyhledávání spolehlivých zaměstnanců Čechy před Němci. To nepřispělo k porozumění mezi sudetskými Čechy a sudetskými Němci. Obdobně si počínaly české stavební firmy při stavbách vojenských zakázek – bunkrů (řopíků) v našem nejbližším okolí.

Silnice, jejich průchodnost, kvalita, kudy a kam vedly, se stalo strategickou otázkou nejen kdysi, ale především v minulém století, v mezičase dvou světových konfliktů. S opravovanými silnicemi se i obnovovaly staré formanské hospody.

Byly to ony zájezdní hostince, hospody, které nám jsou podvědomé z dávné minulosti. Tam, kde stojí, se mohou pochlubit i hrůzostrašnými příběhy, legendami, často v rozporu se skutečným historickým příběhem. Zalesněná území našich Sudet, odlehlá místa křižovatek, cest končících na druhé straně státních hranic - tam všude se něco dělo, kradlo, pašovalo, vraždilo, spřádalo, jak vyzrát jeden na druhého. Co provést nepěkného Čechům, ti pak přemýšleli, jak přechytračit své sousedy Němce.

Nebyla to zrovna hezká doba. Henlein sliboval, a když neuspěl, terorizoval své sousedy. Sudetská župa už stála na moderních silnicích a dálnice z Berlína do Prahy přes Liberec už dostávala konkrétní podobu. Konec druhé světové války znamenal, že se moderní autostrády nedočkáme. Svět kolem nás zaznamenal jiné priority.

Fenoménem oprav od Turnova po Chrastavu se stala polská firma Budimex. Zanikaly ale cesty a cestičky. Jedna taková vedla z Machnína kolem školky a hradu Hamrštejna do Andělské hory. Byla využívána dělníky pracující v místní uhelně (uhelné) elektrárně. Ale i ta kdysi skončila. Veselo bylo na cestách většinou z soboty na neděli. To se utrácela výplata a pilo na zdraví všech přítomných, současných i budoucích generacích.

Pokud to provoz na ulicích dovoloval, a před nedávnými lety ano, stávaly se vozovky v noční dobu „pěveckými“ soutěžemi jak manželských párů, tak jednotlivců. Nebylo zpěváckých Superstar, ale mnozí zpěváci se dostali do vědomí svých střízlivých sousedů jako ti, nad kterými všichni svatí drží ochranou ruku, neboť ty opilé, jak zákon káže, nic na cestě domů z hospody prostředkem vozovky nepřejede.

Kdeže jsou patníky z opravdové žuly podél vozovky? Dnes je nahrazuje všudepřítomný plast. Stromořadí, hluboké, odvodňující příkopy, pumpy uprostřed měst nejlépe na náměstí, cestáři s odpovědností za daný, zcela konkrétní kilometr….

To by matka všech císařských silnic z Vídně do Prahy, Drážďan, Terstu, do Bavor, císařovna Marie Terezie nevěřícně hleděla na provoz, dálnice, křižovatky, nadjezdy, kruhové objezdy! Na benzínové pumpy, restaurace, parkoviště, služby pro motoristy. Na „hada“ – nekonečný pruh světel automobilů.

Nákladní doprava vytlačila z kolejí přepravu zboží do kamionů, a ty ničí i ty nejdokonalejší cesty. Buď sláva osvícené panovnici, která schválila velkorysé silniční plány 18. století, a dala tak základ moderní dopravě, kterou využíváme dodnes, aniž si to plně uvědomujeme.

Peníze, prašule, škvára

Asi neznám nikoho, kdo by neměl rád peníze. Nikdo vám neřekne na férovku: Miluju prachy, dej je sem… Výchova nás nutí nechat se nutit, jako by se zdráhat než je vzít, pečlivě je přepočítat, dobře je uložit a občas se na ně chodit dívat do banky, jak rostou, jak stagnují...

Patří k nám odjakživa, jako vzduch na dýchání. Čím vším ti naši předkové platili! Bylo toho všelikerého moc. Později se platba ustálila v kovu vzácném i obecném, později v papíru – bankovkách, za které je možno dostat od roku 1762 skoro všechno. Máme jich i platebních karet, těch moderních modifikací papíru, plné peněženky

Za vším stála nám všem dobře známá velká dáma císařovna Marie Terezie (1740-1780), která svůj život vedle porodů arcivévodů a arcivévodkyň plně věnovala správním reformám, centralizaci a válkám s Pruskem. Tady je možno najít prapůvod toho, proč se stalo, že mince z drahého kovu se „ztratily“ z oběhu a světlo světa spatřil potištěný papír. Stálá finanční tíseň dvora a výdaje na válku vedly k tomu, že se císařovna rozhodla a správně. Jinak to byla právě ona, co naše předky poslala do škol a udělala z nás prakticky to, co jsme dnes. Lidé znalí věcí zábavných, potřebných i peněžních transakcí.

Pamatuji, jak se ve škole v čítankách psávalo, že Josef II., její syn, při svých inspekčních návštěvách rozdával zlaťáky. Bankovky paní matky neměly ještě pořád tu ,,správnou váhu“…. Zlatý Svatováclavský dukát se za první republiky dával do peřinky právě narozeným dětem movitých rodičů… Žel moje maminka, ani tatínek k nim nepatřili…

Pro správnost musím popravdě přiznat, že v Praze se objevily první bankovky v době francouzské okupace v roce 1741-2 nesoucí informaci „Hundert Frank“. Existují prý ve světě snad někde dva kousky. Raději se tedy věnujme bankovkám dneška. Ty jsou přístupnější.

I ony dnes vlastně ustupují kartám z plastu, které se zasouvají, nebo přikládají, a které za nás platí, netrhají peněženku a tolik se neztrácejí. Peníze... Jak ty dovedou člověka změnit! Stále jich je málo. Jakoby by nemohly tiskárny, kde se peníze rodí, tisknout na tři směny. Prý nemohou - asi nemají papír… A přitom máme krásné peníze i poštovní známky. I na umělce, co je kreslí, je naše země bohatá, takže, jak je vidět schází, opravdu jen ten papír…

Doma se papírové peníze ztrácejí doslova. Stále mám před očima maminku, jak je počítá a dává do sáčků od mouky, na které píše: na boty, na jídlo, na kabát, na Vánoce... Vánoce byly hlavně svátky dětí. Vánoce pro mě znamenalo dostat knížky. Tehdy všechny hodné děti četly a tak jsem jednou, těch knížek zaplacených ze sáčku „na Vánoce“, dostal 14.

 Jak to bude dál nechme hlavám moudřejším. Ať se trápí ony. Peníze budou, ale my nebudem, říkávala moje maminka a měla pravdu. Už tu není, důchod mi chodí pravidelně na adresu, ale já stále myslím na ty knížky. Dodnes je vídám. Každou zabalenou zvlášť pod stromečkem se svíčkami, které pořád svítí a svítí….

Nesouvislé hlášení o mé obci, blízko metropole severních Čech

Naše obec měla ještě nedávno asi 1.300 obyvatel a hlavní silnice ji stále obchází. Do okresního města to je asi 6 km, projíždí tudy, ale někdy i staví vlak, je tu autobusová zastávka. Píše se poslední rok lidově demokratické ústavy ČSR a zanedlouho tu bude ústava nová, socialistická, Československé socialistické republiky, ve zkratce ČSSR v roce 1960.

Machnín, obec ležící větší částí už na dolním toku Lužické Nisy, má tři holiče, chcete-li kadeřníky: Jůzu, Lankovou a Studeného. Taxa za stříhání kolem dvou korun. Kdo si to má po pětašedesáti letech pamatovat... Obec měla své zastupitelstvo, kde z ústavy, z toho nejvyššího zákona, měla většinu KSČ a tudíž i svého předsedu místního národního výboru, tajemníka a svou úřednici. Ta jediná se nestřídala tak, jako předchozí dva.

V čele vesnické organizace KSČ stáli po mnoho let soudruzi Lexa, Vydra a Kurka. Neměli u nás zrovna nejlepší pověst. To sotva mohli čekat od mého táty, na kterého psali ne zrovna pozitivní posudek v době jeho vyšetřovací vazby….

Obec měla svého hrobníka, na kterém jsem jako kluk obdivoval sluncem opálené tělo a úžasné svaly od práce s krumpáčem na místním hřbitově uprostřed obce. Mrtví se vozili při poslední cestě v nádherném pohřebním kočáru, který přežil konec Rakouska-Uherska, Československou první republiku 1918-38 i připojení k Německé říši na základě Mnichovské dohody v letech 1938 – 1945. Pohřební kočár zmizel z intravelánu obce pravděpodobně do kapitalistické ciziny v době jejího výprodeje po roce 1990.

Plynofikace se zastavila uprostřed obce. Český hydro-meteorologický ústav by měl kolem 16 hodiny, kdy se většina obyvatel snaží zatopit,vyhlásit každý sychravý den v této obci za rizikový. To se nad obcí rozprostře těžký pytel kouře, který se už nikde jinde ve střední Evropě neobjevuje.

Obec má plně vytíženou autobusovou linku MHD Liberec a zřícenina hradu Hamrštejn má konečně svého vlastníka – Lesy ČSR. Také má hřiště na kopanou, skomírající základní školu, neboť z pětitřídky, kam jsem ještě chodil já, obě mé manželky, částečně syn i dcera, je dnes škola o několika žácích, protože dětí je v obci, jak vzácného šafránu.

I dnes má obec své aktivisty, kteří mimo jiné obnovili chod nových kostelních hodin. Hospoda už zde není žádná, ani sál, kde by se dalo cvičit. V části obce konečně přibyla kanalizace, žel zbytek odpadní vody stále teče do Nisy. Obec má slušné silnice a hlavně opravené domy. Horší to je s prodejnami. Schází i služby - holiči, ševci, řezníci.

Z Machnína je stále pěkný výhled na horu Ještěd, z níž v noci září do tmy osvětlený hotel stojící na jejím temeni Město se k obci přiblížilo i svou severní hospodářskou zónou a to především megalomanskými obchodními domy, které jsou i odtud na dosah ruky.

 Moje vesnice už není vesnicí, pokud jí kdy byla... Stala se sputnikjem, satelitem, psíkem obíhajícím kolem boudy krajského města. Nic moc pozitivního v tom mém hlášení nevidím. Snad příště někdo jiný uvidí obec v jiném světle než přes sklo procházející ztraceným pohřebním kočárem.

Jak se u nás doma četlo

Nevím, kde na to kdo bral čas, ale četlo se. Asi to bylo dobou, erupcemi na slunci, nebo proklínanou železnou oponou. Tou, která nás chránila, ale i ohrožovala. Tím, že jsme hodně dlouho stáli neochvějně na jedné straně se stalo, že jsme se nestali konzumenty spotřebního boomu v honbě za mamonem, který vedle příjemných chvil reprezentoval málo času na knihu.

My, co jsme byli na odlehlé straně barikády, jsme mimo politické harašení četli literaturu dobrou i špatnou. Špatná byla ta, co nás motivovala jinak, než kam nás vedlo politbyro a socialistická, dříve lidově-demokratická propaganda.

Já začal číst počátkem padesátých let knihy ruských autorů plné pionýrů, pilných včel a Timurů s jejich partami. Na opačné straně stály rodokapsy a skautské hlavolamy. Kupodivu lidé té doby četli i Marxe, Stalina, Erenburga, Majerovou, Olbrachta, Gogola i Sartra.

Knihy to byl dokonce zlatý důl. Vedle řezníků, číšníků, pumpařů, právníků, doktorů a řidičů mezinárodní kamionové dopravy bohatli i knihkupci. Každý čtvrtek přišli na pult novinky a na knihy se stály fronty… U nás doma se četly dost jednoduché brožované detektivky, příběhy vojáků pohraniční stráže, defraudantů, mankařů ze státních obchodů. Mezi nimi nějaký ten Simenon, Agatha Christie,…

Já četl Součka, Běhounka i Clarka, Ortena. Maminka nic moc, zato otec byl správný čtvrtkař, který čekal na detektivky. A bylo i kde vybírat. Co bylo prodejen s knihami! V Liberci bylo i krajské ředitelství podniku „Kniha“, které zásobovalo území od Chomutova po Krkonoše. Knihy byly uskladněny v bývalém kostele pod okresním soudem v Liberci. Mimochodem od té doby kostel nebyl smysluplněji využíván.

V tom čase jsem navrhnul panu S., tehdejšímu vedoucímu prodejny, zda by nechtěl přejmenovat své Knihkupectví U radnice – na „Kniha mladých“ a tím profitovat na téměř dvacetitisícové základně mládeže organizované v SSM. Co se pak v reálu změnilo bylo, že ve sklepení, ve skladu prodejny, se objevila kóje - skládek ještě žádanějších, podpultových knížek, bohatě navštěvovaný mnou a dalšími svazáckými funkcionáři… Kolik mládežníků - milovníků knih navštívilo „Knihu mladých“ nevím. Pana S. ve městě dosud potkávám, snad jej i zeptám.

Knížky, to bylo vždy o něčem. Říká se, že Židé jsou lidé Knihy - aspoň počet nositelů Nobelovy ceny za literaturu tomu odpovídá. Knížky, to byly i mé Vánoce, svátky Chanuka, nejkrásnější dny v roce, kdy jsem ani moc z postele nevstával a četl a četl. I pod peřinou při světle baterky, o prázdninách, ve vlaku, v autobuse, v letadle.

 To, že dnes píši knížky je naplněním slibu daného sobě i rodičům, že po mně tu zůstane pár řádek těm, co čtou a baví se textem. Že se něco nového dozví, že jsem i já součástí lidí Knihy a že tu zůstane poselství. Kniha umí předat informace, které povedou k přežití druhu – homo sapiens a já věřím, že knihy jednou znovu pomohou lidem stát se lidmi….

Vladimír Komárek, malíř (10. srpna 1928 – 24. srpna 2002)

Znali jsme se dlouho. Ohromovala mě jeho hlučnost, malování, pleš na temeni a vzadu na hlavě chomáč vlasů.

Od malička, od útlého mládí ho přiváděly v úžas věci. Když mu bylo 70 let, tak mu kolegové Olbram Zoubek, Miroslav Horníček a Eva s Václavem Hudečkem poslali pár řádků. Připomenu z nich, co se mi líbilo.

Dopis Evy a Vaška začíná tím, že se ve vzpomínkách vrací k jednomu pořadu v televizi o veselém malíři a smutných obrazech. O stesku, který vane z pláten, o šatech na ramínku, o pomíjivém okamžiku nezavřených dveří, nedopité sklenici. O křídlech andělů, kteří právě odlétli. O člověku, jehož ruka vedla tahy štětce, přes které pak vtiskl obrazům svou duši.

Jeho humor, svébytný a nepřeslechnutelný byl pokaždé moudrý a splýval v harmonii s dílem. Setkání s tebou Hudečkovi popisují jako neopakovatelný zážitek, který nejen, že obohacuje, ale i povznáší a návštěvník pak pociťuje, že díky tomu se v jeho životě něco obrátilo k lepšímu. Ten prazvláštní pocit jsme pozorovali všichni, co jsme tě navštívili.

Obdobně píše v gratulaci i kamarád, osmdesátník Miroslav Horníček: „…a humor, který plodíš, kudy chodíš, kudy ležíš, kudy sedíš.“ Vzpomíná něžných obrazů, a přiznává se, jak návštěvy u tebe miloval. Krátké, což zdůraznil a připomněl, že si je vědom délky času, co nám všem zbývá, i když právě jemu přeje to štěstí dlouhověkosti a další tvorby, která vždy potěší a pohladí. Jako ty valouny z jeho (Komárkovy) zahrady… A kyne mu „blahosklonně z výše“ Horníčkových osmdesáti let a přeje moc a dalších let….

Nejdelší přání z oněch tří mu poslal Olbram Zoubek Vladimírovi v srpnu 1998. Některé pasáže si povoluji interpretovat: „I mým sochám je dobře mezi jeho obrazy, jsme z jedné školy,“ a mě se chce dodat – jsme jedné krve, ty i já.

Dál mistr Zoubek pokračuje výčtem toho, čeho si na Vladimírových obrazech nejvíc váží: „Maluje štětcem i srdcem zároveň“, což je prý už dnes dost vzácné. Cení si jeho moudrosti, chápání a laskavosti v životě i v tvorbě. Že se nebojí krásy. A na závěr dopisu mu přeje: „Aby ti štětec maloval a srdce souznilo, abys byl i nadále moudrý, chápající a laskavý, aby ses potkával s krásou…“

A nebyl v tom sám. Ludvík Kundera mu napsal báseň v obdobném duchu „Šelestění“. Náš Ludvík Středa pak „Zastavení nad obrazy V. K.“, z níž bych rád citoval: „Dojde k pramenům, (kdo dovede zabloudit) v nichž přespává živá voda.“

 Tím se završuje i velký život a dílo jednoho našeho součastníka, malíře a zemitého filosofa Vladimíra Komárka z nedalekých Semil, z Českého ráje, z našeho libereckého kraje. Malíře, který i mě naučil dívat se, vnímat svět srdcem, všemi póry těla. Člověka, který nenudil, který oslovil snad každého z nás. Od našeho slavíka Lucky Bílé po pána profesora Klause. Poslance parlamentu, jako dělníka z ulice. Obohatil svět o rozsvícené svíce, o slovo, kterému dal rozměr, barvu, srdce i své plíce… To byl malíř Vladimír Komárek, tak jsem ho znal i já.