Tapiserie Dany Rezkové

Ve vstupní hale hejtmanského úřadu v Liberci už lidé viděli leckoho. Z těch, co tudy prochází dnes, si málokdo nechá ujít výstavu tapiserií Dany Rezkové.  Danu znám mnoho let právě prostřednictvím její umělecké činnosti. Její práce v tomto oboru je úžasná a já se jenom stydím, že se s ní setkávám tak málo, když mne dokáže oslovit oním světlem a teplem, ne nepodobnému světlu gotických katedrál, které z díla vyzařuje. Stojíte-li před kteroukoli prací Dany Rezkové, je na vás, zda se se necháte vést světem, jehož středobodem není politika, ale třeba jenom klika od dveří. Její práce jsou vskutku takové - „takový voňavý, huňatý“. Voní po ovoci. Čerstvém i sušeném. To jsou ty portréty, koberečky i předložky. V jejich společnosti si připadám jako ve staré dobré antice na lukulských hodech, kde chod střídá chod a strávník neví, na kterém z lahodných pokrmů nechat dříve spočinout oko. Co sníst dřív? Všechno! Všechno to úžasně voní a člověk by to snědl hned.  Právě tak se brodím touhle výstavou. Ze všech sil se při tom snažím ulehčit rozzářeným očím, strávit ten žár, požár v nich. A stále si opakuji: Tahle paní umí tvořit, umí vzít za práci. S pokorou, jí vlastní, vytváří krásu. Jen málo mužů, které znám a ještě méně krásných žen, má tu trpělivost od Boha, vydržet při téhle umělecké práci celý rok, dva, deset let. Výsledek ovšem stojí za to. Stůl plný dobrot, broušených váz, brokátu, křišťálu, svícnů a leštěného vzácného kamene. Stojíte-li před těmito tapisériemi, jste na hostině králů a z nebe padá mana. Nic hraného, žádné maché, žádný šrám z plesu, ale jen prvotřídní „zboží“, pevný řád výstavní kolekce. Tvorba pojící se s duchem koncepce se paní Daně zcela zdařila a výstava je darem, pohlazením, zdařeným počinem Krajského úřadu ve prospěch nás, občanů, kteří úřad navštěvujeme. Takže za tuhle výstavu díky i tobě, hejtmanský úřade!