V patnácti
letech mě vždy spolehlivě dostaly světové tiskové agentury ohlášením pětistého
osmdesátého devátého a dalšího vážného varování vlády čínské lidové republiky
vládě USA kvůli bezprecedentnímu porušení hranic ČLR přeletem amerických
letadel.
Na stejné
úrovni jsem se ocital, pokud jsem se dočetl v kronikách obcí blízkých mého
rodiště, že je navštívil v době svého spoluvladaření budoucí císař a reformátor
Josef II.
Okouzlující,
vedle četnosti návštěv, bylo utajení toho, kdo přijel na inspekci. To mě, jako
kluka, bažícího po záhadách, pokaždé dostalo. Veřejně pokaždé odhalené tajemno,
které bylo přísně respektováno.
Do obce česky
řečené Milíře přijíždí koňmo skupina osob. Nemalá, nevelká, ale i tak je
v ní pár vysokých hodnostářů – krajský hejtman, biskup, možná i novináři.
V čele, na prostém koni bez ozdob (dnes ve škodovce), prostě oblečený
hubený pán asketické tváře. Nechává se oslovovat pane hrabě, třeba Novotný, aby
nikoho ani ve snu nenapadlo, že by to mohl být sám spoluvladař – císař Josef
II. na inspekci. Přijel, aby dal přednost vlastním očím před očima jiných.
Všichni kolem
s ním hráli tu roli na zapřenou. Maximálně se, obvykle ten nejnižší
duchovní pastýř spletl a na kolenou prosil Jeho Milost o příspěvek na faru…
(Což dneska u příležitosti takových návštěv dělají úplně všichni).
Co našich
prababiček tehdy dostalo zlaťák od samotného císaře při jeho inspekční cestě
Čechami, psal každý písmák z pohraniční obce. Císař rozdával Čechům,
Němcům, dětem před školami, babkám s nůšemi na zádech, mužům, kteří orali
na polích. Někteří museli vladaři půjčit i pluh, aby si zkusil orat s kravkami.
Stalo se i
v našem kraji, že jej Josef II. navštívil opakovaně. V Rádle se mu zalíbil
kopec v osadě Milíře, odkud byl krásný výhled po kraji a odkud by případný
nepřítel byl viděn jako na dlani. Strategické území, strategický vršek… Podruhé
naň vystoupil o rok později v roce 1778.
Nebylo více
takových autorit a vládců, aby se na zapřenou rozjeli do svých vesnic a měst,
vidět a poslouchat. Před více než dvěma sty lety jsme měli to štěstí opakovaně
a krásné Rádlo v tom nebylo samo. Škoda, že takových návštěv nebylo víc.
Bylo by o čem psát do kronik: Bylo, nebylo…
Žádné komentáře:
Okomentovat