Dům dětí a mládeže, Okresní pionýrský dům, jak chcete. Dnes
Větrník, z dávnější historie snad ještě lépe, služby poskytující dům
v rámci léčby pacientů. Pro nás provždy to bude asi přeci jen – Pionýrský
dům.
Koncem padesátých let jsem tam spěchával i dvakrát týdně. Ze
školy na Husovce to bylo, co bys kamenem dohodil. Co mě na tom úžasným
baráku ale štvalo, bylo přezouvání a šatna hned za hlavními dveřmi vlevo. Boty
dolů a do přezůvek, do bačkor. Což bylo pod úroveň každého, kdo tam chodil.
Chodil jsem tam i proto, jak to tam bez bačkor, jen v ponožkách, báječně
klouzalo, ale
kroužek filatelistů byl přece jenom tím větším lákadlem.
Třípatrové schodiště se blýskalo jako ledová plocha zimních
stadionů, úžasná mezipatra a přízemí – na jeden odraz v předklonu, nebo
v záklonu od dveří až po tělocvičnu... Vedle se dávali dohromady první
zpěváčci dětského souboru Severáček a manželé Uherkovi mě tak poprvé vzali na
vědomí. Několikrát jsem ,,uklouzl“ doslova mezi ně a dveře a pamatuji si, jak
mě ten jejich sbormistr přidržel za košili a řekl: ,,Tebe si, hochu, musím
zapamatovat, moc pěkně ti to klouže. Uvidíme jak budeš zpívat“. Zmohl jsem se
na to, že nejsem od nich, že jsem filatelista.
Když jsme v sedmdesátých letech společně řešili, jak
odpovědět anonymnímu pisateli, který se OV KSČ dotazoval na to, co brání
Severáčku nosit pionýrské šátky, shodli jsme se na tom, že ten kluk, co do něj
vrážel na kluzkých chodbách ,,Pinďáku“ to neměl nikdy lehký. A já si přisadil,
že Severáček na tom nebude líp ani za 40 let. Sbormistr mi nevěřil, že úspěch
se doma v Čechách se neodpouští…
Severáček nakonec,,ty“ šátky nosit nemusel. Zůstal u své
modré uniformy. Věděli jsme, že tehdy nešlo o šátky, ale o vyřizování si
osobních účtů. A znáte to. Rozhodovalo se tak, jako v Čechách pokaždé.
Koza se nažrala a louka, louka zůstala nepošlapána.
Dnes, když už jsem léta v důchodu, mohu se tomu leda
smát, ale tenkrát… Když jsme se klouzali po naleštěné podlaze v pionýrském
domě, tak nás přeci jen strachem brněly prsty u nohou. Byl to takový
preventivní strach, co se všechno může stát.
Bylo nebylo, milé děti, drazí dospělí… Pionýrský dům bude dál
připravovat programy pro děti a doufejme, že si nikdo z nich na hladkém
schodišti hlavu nesrazí. A také, že už nikdo nebude muset řešit problém, jak se
obhájit před anonymy.
Žádné komentáře:
Okomentovat