Už jsme začínali zvykat. „Milovice, to nejkrásnější v republice.“
Jarda Kubera, pozdější starosta Teplic a ostatní ,,mazáci“ se snažili ze všech
sil, abychom si Milovice zamilovali se vším všudy. Já třeba nebyl shledán
oholen, protože všudypřítomné Rudé právo na neoholených lících pokaždé
chrastilo…
Vemte si třeba Jirku Nešveru. Ten se v mylné touze
dostat aspoň zápal plic denně po večerech sprchoval ve studené vodě a ono nic.
Spíš se dokonale otužil a později ani nezakašlal. Ale protože ve mně našel
kamaráda, doporučil jsem mu horské sluníčko. Už takhle měl brýlová skla silná
jako spodky pivních lahví. Když k tomu připočtete denní nahlížení do jasu
horského sluníčka bez ochranných brýlí, tak je tu zánět očních spojivek, který
jste v Evropě ještě neviděli.
Ani to Jirkovi do civilu nepomohlo. Jezdili jsme do Horních
Počernic brigádně zavařovat okurky. Ze stejného důvodu jako mnozí před námi
jsme cpali do sklenic pochytané a usmrcené myši, ač nám to kapitán Škornička,
velitel naší roty výslovně a důrazně zakázal, neboť opakovaný vtip, není vtipem
a zrovna tohle dělali s pochytanými myškami naši mazáci, s cílem
zkrátit si dva roky léčbou na psychiatrii.
Kapitán Škornička věčný infant terrible Milovické posádky,
ale směřoval do tepláků – do civilu jistě. Ale ani my jsme se nevzdávali. Jeden
ze ,,zájezdů“ který zorganizoval svazácký výbor našeho vojenského útvaru,
směřoval do Loděnic u Berouna, kde se vyráběly gramofonové desky.
Psal se rok 1966. Z lisů padal jeden výlisek za druhým.
Vzpomínám na papouščí serenádu. Jedna deska podruhé se začínala snad vlnit a
kroutit pod vojenskými saky na našich hladkých teplých tělech. I to byl jeden
ze špatných pokusů, jak si vojnu zkrátit. Nedařilo se, nikdo nás nechytil.
Nevím, kam se kapitán škornička poděl po obsazení milovického
vojenského prostoru sovětskou armádou v roce 1968. Vím, ale jistě, že já
ani Jirka Nešvera jsme nebyli předurčeni pro vojenskou službu. Pro jakou službu
své vlasti se rozhodl kapitán Škornička, nevím. Doufám, že zvolil správnou
cestu. Rozhodně jsme mu ji, jako záklaďáci, neměli v úmyslu svévolně ničit.
Ale znáte to, cesta do pekla je dlážděná dobrými skutky.
Na jednu stranu už nemusejí devatenáctiletí kluci na dva roky
mimo dosavadní způsob života, ale zároveň ztrácejí tím ten úžasný pocit, který
přináší kolektiv, pocit zodpovědnosti a vítězství dosaženého společnou touhou.
Je pravděpodobné, že naši zákonodárci vylili vaničku i s dítětem...
Žádné komentáře:
Okomentovat