Prázdná okna

Bylo mi skoro devět let. Psal se rok 1955, moře let po válce. Dost se to oslavovalo. Jak by ne, všude, kromě pohraničí se stavělo, ale hesel zakrývajících prázdná okna a špinavých omítek přibývalo. Strašně moc tváří, politiků, grafů, alegorických vozů, Piccasových holubic míru,všude radostná atmosfér, ale mně zavřeli tátu.

Těch slepých oken kolem přibývalo. Doma se ptát bylo zbytečné. Naši byli proti režimu a všichni příbuzní taky. Nadšení pro Sovětský svaz je přešlo hned v prvních letech po válce. Proces se Slánským byl pro ně posledním kamínkem mozaiky.

Byl jsem byl jediný v rodině, koho revoluční padesátá léta oslovila. Nenáviděl jsem Slánskýho, faráře, keťase a šmelináře. Držel jsem palce našim pohraničníkům s jejich psy, aby jim žádný narušitel tábora míru neunikl. Takový jsem byl. Devítiletý pitomec lačný všeho, co říká rozhlas, náš soudruh ředitel základní školy, Pionýrské noviny, Ohníček a Mateřídouška, a když jsme se začali učit rusky tak i Murzilka…

Ale já se potřeboval na spoustu důležitého právě v té době ,,velkého českého skoku“ někoho zeptat. Bylo to něco, co mě zaujalo a bylo stále důležitější: Proč tolik lidí nevidí prázdná okna zalepená prachem, pokrytá mušinci a pavučinami, se staženými prastarými záclonami? Domky ve stráních, kde nikdo nebydlí, kde se propadávají střechy a bortí se vstupní schody? Ze všeho nejvíc mi ale vadila slepá okna, opuštěné kameninové žlaby, rozpadlá dlažba kamenných dvorků, poražené holubníky, povalené ploty, spadlé tašky ze střech, které nebyl nikdo schopen zvednout a vrátit je na jejich původní místo.

Prázdná okna mi do té pohádky o novém světě nějak nezapadala. Moc, moc jsem si přál, aby můj domov byl bez slepých oken a polámaných plotů, bez neprořezaných jabloní a hrušek na zanedbaných zahradách opuštěných domů. Protože víc a víc lidí začalo v té době odvracet hlavu začal jsem o tom všem přemýšlet a došel k závěru, že to tak nenechám a budu se snažit postavit se téhle slepotě. A najednou jsem poznal, že si v ní lidé vlastně libují. Hlavně ti mocní, důležití a slavní.

Mluvili. Mluvili jenom o tom, v čem byli dobří. O tunách oceli, metrácích pšenice a kukuřice, ale slepota oken, je nezajímala, ani domky ve stráních, ani mé dotazy. A pokud ano, pak co dělají moji rodiče, zda se angažují, chodí na brigády. Měl jsem dojem, že všichni dospělí hrají jen falešné hry, jsou dvojí tváře.

Byl jsem příliš malý kluk na to, abych pochopil. Všechno kolem mne byla velká divadelní scéna. Každý z dospělých hrál svoji roli se škraboškou na tváři, kterou si sundal až doma za zavřenými dveřmi.

Moc jsem se tehdy v dospělých zklamal. Nikdo z nich mi neřekl nic víc, než abych mlčel,  hřál se na slunci a hrál si. Asi tehdy přišlo mé první rozčarování a probuzení ze sna, který jsem snil, jako devítiletý pionýr. Probuzení, které žel nebylo první ani poslední.