Letos je tomu rovných šedesát let, co jsem se začal
vzdělávat. A to rovnou v machnínské škole. Seděli jsme v těžkých
dubových lavicích po třech - Chábera, Wiener, Mařica. V nás třech tu
sedělo celé první pololetí dvacátého století ve střední Evropě. Jak měli daleko
do machnínské školy v kilometrech, Chábera poslední domek před Ostašovem,
Mařica z Bedřichovky před Chrastavou, tak jejich rodiče po odsunu Němců do
pohraničí.
Ve třídě byla neskutečná směsice národností. Běžně si ani
nerozuměli samotní rodiče, jejichž sblížení napomohl až zakoupený konfiskát v
Sudetech, koupě stavení od státu po odsunutých Němcích. To jsme my, prvňáci,
neřešili, my už tu byli doma.
Rok 1953 byl významný především svým prvním pololetím: úmrtím
pánů Stalina a Gottwalda, hvězd na našem nebi, měnovou reformou a zvolením
nového presidenta Antonína Zápotockého. Mezi ty významné události lze započítat
i to, že jsme se do konce roku 1953 naučili všichni číst, a že nám ředitel
školy a náš třídní učitel ve slabé chvilce sdělil: ,,Každý z vás může být
československým prezidentem.“
Náš do té doby jednotný kolektiv byl zasažen na svém
nejcitlivějším místě. Od toho okamžiku jsme kopali už jenom za sebe a snažili
se být lepší než ten druhý. Už to nebyl kolektiv, který by cedil krev za
druhého, už tu byli žalobníčci, ti co nosili učiteli, vajíčka, švestky, kytky a
některé maminky se chodily dotazovat na své potomky osobně v odpoledních
hodinách. A ještě něco, co bylo dáno tím, že naše ves byla hodně o
předválečných komunistech německé národnosti. Jejich děti mezi sebou hovořili
německy, deset Slováků slovensky, postupně přicházely a odcházely děti volyňských
Čechů, cikánů, Rumunů, pologramotných z Podkarpatské Ukrajiny, , že i z belgických
z uhelných pánví.
Ve třídách se topilo ve vysokých litinových kamnech velkými kusy
uhlí a to při vyučovacích hodinách. Hodina začínala ručním zvoněním zvonu
umístěného v prvním poschodí budovy. Škola už neměla na střeše typizovanou
zvoničku, jak nařizovaly ještě rakousko-uherské přepisy. Ta byla snesena ze
střechy už za první republiky… Psali jsme násadkou a perem, které jsme si namáčeli
do kalamáře zabudovaného do našich starých rakouských lavic.
Učili jsme se zpívat národní písničky a náš řídící učitel
Jiránek nás doprovázel na housle. Hra řídícího na housle ani zpěv národních
písní mě neoslovil, ani možnost hrát divadlo naproti v hospodě U Zeleného
stromu naproti škole. O to víc jsem podlehl kouzlu tištěné knihy a začal hltat
knížky v místní knihovně.
Dá se říci, že školní rok 1953 - 4, který začal tak
,,nešťastně“ úmrtími Stalina a Gottwalda, byl šťastně zakončen báječným
poznáním tištěného slova a filmového týdeníku před hlavním filmem pro děti, sobotu,
co sobotu v Machníně naproti škole v hostinci U Zeleného stromu.
Žádné komentáře:
Okomentovat