úterý 2. dubna 2013

Sousedské pozdravení z očí do očí




Jak moc rád vzpomínám a vracím se! Když zdravíš, tak se jim dívej do tváře, otevři víc tu pusu a hlasitě říkej: Dobrý den…
Už opravdu nevím, zda byla maminka spokojena, ale sousedky jí říkaly, jak krásně ten chlapec zdraví. Ne, že by na tom stál svět, ale maminčin byl v tomhle jednoznačný. Zdravit hlasitě a dívat se tomu koho zdravíš do očí. Tak tohle jsem zvládl ve čtyřech letech rozhodně dřív, než uvázání tkaniček od bot do smyčky.
Mí drazí sousedé, být synem maminky, co přišla osídlit pohraničí po Druhé světové válce z Prahy bylo pro už čtyřletého kluka vysilující. Maminka vyžadovala mou stálou pozornost. Byl jsem její ozdobou, broží na jejím paletu, jarním kabátkem. Musel jsem ladit k šále, k nákupní kabele. I to jsem postupně zvládl a byl mamince tím, čím mě chtěla mít. Předoucí kocour na rohožce, který ví, co se patří a nechá se od návštěv pohladit. Mňau, lízátko prosím rovnou do pusy…
To mi vydrželo tak do šesti. Ne, že bych přestal sousedky zdravit a koukat se jim do očí, ale poučen nemravnými spolužáky z první třídy, snažil jsem se dívat sousedce už ne do očí, ale o něco níž, tam, kde my muži máme někdy od desíti let chlupatá mužná prsa. To mi zase vysvětlil otec, který mě zastihl jak rozpačitě hledím v koupelně do zrcadla a ptám se sebe, kde je mám? Ženský je prý mají trochu víc masitý? Zdravit je musím, jsou to sousedky.
Vracím se zpátky, a prodírám se houští erotických vzpomínek. Hledám to, co mi pomohlo vydržet a zařadit se mezi lidskou pracující společnost. Tomu posloužila škola a nejvíc se na mé převýchově podílela dvouletá základní vojenská služba. Život v kasárnách, v oděvu potlačujícím touhu ze zelených kopřiv… Zda kopřivy opravdu byly základním materiálem při výrobě vojenských kalhot nevím, ale depilovat chlupy na nohou to umělo velmi dobře. Na vojně jsem byl také nucen ke slušnému pozdravu.  
Ruku do pravého úhlu, dlaň dolů, prsty ke znaku republiky, hýždě stažené v tenkou vertikální čárku. Oči! Kam s očima? Asi k zástavě? Každá rada drahá. Nikde kolem žádná filmová hvězda, nebylo kam se dívat, co obdivovat. Zdravit, zdravit. Pokaždé jinak, ale zdvořile tak, aby věděli, že nepotkali nějaké selské poleno. Kapišto?
 Jak maminka zestárla, tak už moc nebazírovala na tom zda hlasitě zdravím. Víc ji zajímalo, zda jsem se zeptal souseda na zdraví, zda jsem byl na pohřbu jinému a zeptal se na zdraví dětí a jak se jim daří.
Dnes, když se vracím a maminka tu už není, přesto dál hlasitě zdravím. Dívám se přitom do očí dětí, jejichž maminky i babičky jsem rovněž zdravil. Žije tu kolem spousta lidí, které nevím kam zařadit. Mě si už nevšímají. Zestárl jsem a oni nikoho cizího nezdraví. A proč taky? A sousedské vztahy? Existují, ale nestojí už na tom, jak kdo koho hlasitě pozdraví a zda kouká rovně, přímo do očí.     

Žádné komentáře: