Je-li Chrastava městečkem, kam jsem v zástupu
ostatních dětí z Machnína chodil na Prvního máje, k lékaři, na větší
nákupy a jeden den do gymnázia, pak Hrádek nad Nisou je městečko spojené
s vůní a chutí zakázaného ovoce, spaní u babičky v komůrce na půdě,
telecími léty, láskami a prvními polibky.
Ach, mládí, čase osychání křídel zmáčených ranní
rosou, kdy noční chlad hřeje a noční koupání v blízké řece je výzvou. Výpravy
k blízkým hranicím střeženými vojskem, dětskou hrou na dospělé
s cigaretami a vínem. Ano, co scházelo Chrastavě, nacházel jsem
v Hrádku nad Nisou. Ta města, jako korále na šňůře, jsou od sebe vzdálená
jen pár kilometrů, a jako sousedé si podobná.
Mé dětské srdíčko patřilo hrádecké babičce a
tajemné budově v níž žila, staré hospodě, kam mě přivezli z liberecké
porodnice. Když jsem se narodil, měl jsem potíže s nohama a starý masér,
Němec, ještě než šel do odsunu, mi je s úspěchem, za mého hlasitého
protestu vyléčil. Chtěli jste životopis, máte jej mít…
Machnín, kde jsme později bydleli, nebyl opravdovou
vsí. Spíš něco mezi psem a kočkou, vzdáleným koncem Liberce s prašnou
silnicí. Jako pro jiné výhrou ve sportce, bylo pro mne v pátek odjet
vlakem za babičkou do Hrádku nad Nisou. Bydlela až u hranic, v Loučné.
Hlídá-li prezidenta v Praze hradní stráž, stejný pohled se naskytl cestujícím při
výstupu z vlaku v Hrádku. Vojáci v plné zbroji a všude.
Z Nádražní ulice po celé trase až
k babičce v Loučné voněla usychající oloupaná kůra
z opracovaných kmenů z blízké chemičky pana prezidenta Antonína
Zápotockého. Tou vůní jsem pokaždé ožil. Cesta byla lemovaná malými domky
dlážděná lesklými černými čedičovými kostkami. Žádný asfalt. Ulice i náměstí se
v dešti jen leskly, zrcadlili se v nich lidé, koňské povozy, cyklisté
i děti, které tu chodily do školy a podkovy koní pohraničníků tu zvonivě
klapaly.
Pár kroků od babičky, na okraji blízkého lesa byly vysoko
natažené dráty. Dodneška tam leží ve zrezavělých kolech. Hranice do Polska i do
Německa byly tenkrát neprodyšně uzavřeny, ale přebrodit Nisu, kde bylo vody po
kotníky, nebyl problém. Ten by byl, kdyby nás při tom chytili pohraničníci.
Hrádek byl plný Němců, kteří tu, coby horníci
zůstali a nemuseli odejít. Dnes je důl Kristýna, ve kterém těžili lignit,
zatopený a slouží jako koupaliště.
V té době byl ale Hrádek o lignitu, o květáku na polích, o nádraží
plném naložených vagónů, o továrně vyrábějící prezervativy a dávající domácí
práci i mé babičce. Také tu byla samá textilka, ale i velká továrna na ozubená
kola, kam jsem chodil o prázdninách, když babička nevařila obědy, a která celá
voněla olejem od soustruhů. Na podzim to bylo o žaludech, o úrodě na stromech u
sousedů, spadaném listí a větru, který mě vždy provázel celým Hrádkem.
Hrádek nad Nisou byl o mém dospívání, o lásce
k městu a lidem, o kusu jednoho životopisu, který jsem poctivě složil
písmenko po písmenku…
Žádné komentáře:
Okomentovat