sobota 12. července 2014

Červené tapety, červený stan

Má dcera si před léty vytapetovala svůj pokojíček načerveno. Do takové syté, biskupské červeně, co vás znepokojí a donutí přemýšlet. Dlouho si svého červeného stanu neužila, vdala se a frr....Co asi dcera chtěla tou barvou nachu říct, jaký vzkaz poslala světu, co mi šeptala nastydlá, co křičela až uzlíky jí na krku naběhly? Copak si otcové, popřípadě i matky zaslouží, že si dcery a synové tapetují doruda a lepí plakáty, s nádechem nachu mého nemocného žaludku oslabeného včera snědeným obědem?
Pamatuje mí drazí vrstevníci, jak ta děcka, když se narodila byla roztomilá? Byla jako štěňátka, kterým podrbání na zádech zajistí vrchol pozemského blaha. Na rozdíl od dcery, která podrbání na zádech odmítala už v pěti letech slovy: „Už jsem velká, neblbni táto....“ Škoda, že tě nemůžu podrbat na zádech dneska, má velká milovaná dcero.
A tak si hovím v rudém pokoji. Kreml to sice není, panelák nejsou Hradčana, ale i paneláček není k zahození. Zvláště, je-li zateplený a se zdvořilými sousedy....To ani rudá nevadí a dcera už neprudí. Prudil jsem prý já. Už to taky neplatí. Vdala se, bydlí ve svém a já se trápím, že nemám s kým promluvit.
Postavil jsem si stan na ledové kře, kterou teď žene mořský proud do neznámých končin, světem bílých ker velikých jako dům o deseti patrech. Stan je samosebou červený. Nobille, italský generál, by nad barvou stanu zajásal, připadal by mu povědomý. Takový je vidět a trosečníky v něm je možné zachránit... Však já si taky ten stan v rudé barvě tak trochu přikrášlil a kytkami vyzdobil.
Odchodem dcery za jiným byt osiřel. Takové stany vídávám až příliš často a jsou to pozůstatky byvších velkých a šťastných komunit.... Děti odešly, už ani nevolají. Mobil, a nebyl levný, se hodil. Umí toho tolik, až oči přecházejí. Budiž, jsem na volitelném místě a čekám až zazvoní.... Proč se trápím? Nevím. Asi rád telefonuji, miluji červené tapety, stanuji a procházím si staré fotky, na kterých je děda za první války společně s 50 spolubojovníky někde v horách v Itálii. Opravdu se jich tolik vešlo na jednu malou fotografii z fronty První světové války.
Bydlím na sídlišti v centru Liberce. Z okna vidím, jak vodí rodiče děti do školky. Ráno s nimi přifrčí, odpoledne je odvážejí, a to už celá desetiletí. Za volanty dnes sedí někdejší děti. Čas je veličina, na kterou jsme všichni krátcí, stárneme a čas nikdo nezastaví. Pokaždé to zkouším. Je to beznadějné bušení hlavou do zdi, ale co kdyby... Vím, že jsem nepoučitelný, ale asi bych to nebyl já, kdybych to nezkusil. Copak ti, co sází, dělají něco jiného? Sází a někdy vyhrávají. Nečekám, že vyhraji všechno. Stačí mi jen tolik, aby zůstalo i na druhého. Třeba červené tapety po synovi, po dceři...

 Děti, říká se, jsou štěstím. Moc se těším, až dceři odpovím, proč tapetovat ve škále od růžové po kardinálskou červeň. Červená se hodí ke všemu, je barvou, co sice zvyšuje tlak, ale když ji vidím, vidím, jak to těm mladým dneska sluší.....

Žádné komentáře: