Ještě
dřív, než jsme se marně snažili vybudovat v téhle zemi
socialismus a později kapitalismus, měla každá obec svého
obecního blázna. Takového Pepka Vyskoče známého z Haškova
Švejka. Tu pohlídal kozy, tu někoho vystrašil, když byl tam, kde
neměl být. Figurka, která přispívala ke koloritu daného místa.
Král v Praze měl svého Žita, s rolničkami na čepici
metajícího kozelce po stolech i po podlaze. Vrchnost přála
všelikerým bláznům zpotvořených údů, aby ves bavili a aby lidé ze
vsi nikam neutíkali....
Doba
se poněkud změnila, ale prapodivné existence jsou tu stále.
Někteří se před světem ukrývali ve zvonicích, v kostelech,
jiní v pastouškách, na statcích, v poustevnách, u
lidí, kteří se jich nebáli a pomáhali jim. Zlé na ně byly děti
a stát je zavíral do ústavů pro mentálně postižené. Ne
všichni byli blázni, ne všichni se společnosti lidí chtěli
pomstít za svá postižení. Svět je v moderních dějinách
jiný, žel postižených, těch dřívějších Pepků Vyskočů,
neubývá. Neběhají po návsích, nevystraší vás v lese na
houbách, nekoulí na vás oči a nemávají na vás oběma rukama
najednou.
Když
odbočím, dnes, když na obrazovkách TV vidíme řadu známých
politiků a vypneme zvuk, tak z druhdy ministra financí, vidíme
upocenou figurku obdařenou mimikou velmi, velmi blízkou postiženým,
žijících ve vsích na obecní útraty. Někdy zábavnou, někdy na
výsost trapnou, podle toho.
Za
„lido-demo“ zřízení, později i za socialismu stát zakázal
cikánům kočovat, postiženým nabízet služby, kočovným
cirkusům ukazovat bizarní zmrzačené a postižené. Nešlo to.
Cikáni nepochopili, co od nich stát chce. Pochopili pouze jedno, že
stát jim ukradl koně a maringotky, že byli žabaři, když kradli
slepice a ze šňůr prádlo. Stát nepochodil a řešení problémů
svěřil do rukou specializovaných ústavů.
Přesto
původní uspořádání, kdy se obec starala o svého blázna, je
pravděpodobně jediné správné řešení. Mé
osobní setkání s jedním z nich bylo na konci 50. Let
minulého století v centru Liberce. Dotyčný zametal a
co smetl, to nakládal na vozík a stále se sebou vedl monolog. Když
jsem jej míjel, hrozil mi koštětem. Ve své kategorii byl
bezkonkurenční a oslovoval mě v němčině. Pak dlouho nic,
až změnou režimu ze socialismu zpět do kapitalismu jsem opět
v Liberci začal potkávat prapodivné existence. Sociálně
vyčleněna byla jistá dáma v bílém kožichu, která si
Liberec dozajista spletla se Špicberky a zemí Františka
Josefa.... Její misionářské poselství byla směs němčiny a
bůhví čeho.
Poslední
zářný případ odpoutání ducha od zchátralého těla jsem zažil
před několika dny. Dívenka, která evidentně opustila střední
školu před několika lety, a kterou jsem ještě nedávno
pravidelně potkával, mne oslovila před „Billou“. Bylo právě
výročí jedno sto let od zahájení 1. světové války. Domníval
jsem se, že se dívám do tváře markytánky napoleonského zadního
voje. Svraštělá babičkovská tvář, ještě nedávno školou
povinné dívenky se na mne dívala a stále opakovala: „Na
prezervativ." Všechny kolem jdoucí to šokovalo. Kdyby slečna
žádala cokoli, dal bych jí to.
Na chleba, na boty, na čaj... Na prezervativ jí nedal nikdo. Asi,
že by nenašel uplatnění.
Žádné komentáře:
Okomentovat