Noviny

Poprvé jsem se setkal s novinami, když se v nich objevily fotky zemřelých státníků Stalina a Gottwalda. Tehdy z jara roku 1953 svět novin zešílel a smuteční fotky snad byly větší, než samotné noviny. Aspoň mě to tak připadalo. Kdo si tu dobu pamatuje tak ví, že od té doby nikdy nic podobného neviděl.

Smutek to byl tak strašný, že i mě, šestiletému klukovi, vše utkvělo v paměti. Portréty byly tak grandiózní, že zahalovaly například celou libereckou radnici. Smutek to tedy byl. Noviny a radio, jediné sdělovací prostředky té doby se překonávaly. Stalinova oblíbená píseň Sulika se hrála 24 - 25 hodin, nonstop. Linula se nejen z radia, ale i z místních tlampačů v ulicích všech měst a obcí. Nebylo hlasu, který by se nezlomil při vyslovení jmen obou vládců, nebylo věty, ve které byste neslyšeli žal opuštěných a zrazených. Tak nějak si dnes představuji muslimský chalífát, který opouští duchovní vůdce.

I řekl jsem si: Psát do novin je má budoucnost, řadu čtenářů pozitivně ovlivním a ještě si vydobudu slávu. Bylo mi šest a tak mi to snad čtenář promine. Svěřil jsem se s tím mamince a nebudete věřit! Ta, která mi vše pokaždé odpustila, mě seřezala tak, že o mne zlomila ramínko na šaty. Vím to a pamatuji si to živě, neboť jsme se k téhle epizodě  vraceli mnohokrát.

Co jsou a co byly pro nás noviny? Kdo je píše a pro koho, kdy jsou obživou, kdy lžou, kdy jsou objektivní a kdy jsou tak akorát na ........? Rodina měla jasno. Nula bodů, lžou, lžou. Nevím proč, ale hodnocení vyznělo, že špiní, ale zcela nahradí toaletní papír. A tak i můj příspěvek do pionýrských novin kolik kontryhelu usušila naše škola, byl podroben rodinné kritice. V dalším příspěvku jsem se formou článečku ptal já, zda a kde v Severní Koreji pracuje náš bagr, na který jsme se ve školách skládali. I já dal dvakrát tři koruny. No ano, neotiskli nic. Pionýrské noviny se asi taky pozeptaly a jak vidno i tam neměli úplně jasno, zda se ty prachy na bagr nezměnily na kalašnikovy.....

 Později jsem do Mladé fronty poslal recept na pastu šustu, jídlo do deseti korun..... To uveřejnily a poděkovaly. Ještě později jsem v rámci chalífátu obeslal noviny řadou budovatelských příspěvků, na které nejsem hrdý, neboť jsem se domníval, že činím správně. Už to nebyl usušený kontryhel, ale vagóny sena na počest Sjezdu.... Těší mě, že i dnešní hrdinové šoubyznysu dělali to samé a za peníze, já zadarmo z mladické nerozvážnosti a naivního pohledu na tehdejší svět.

Noviny přestaly být jedinými nosiči tištěných zpráv. Úplné objektivity se čtenářům nedostalo ani po zrušení vedoucí úlohy strany po roce 1989. Co nový titul, to jiný majitel a koho chleba jíš, toho píseň zpívej. A tak se opět přitvrdilo. Na levé a na pravé, na ty, co na socialismus nedají dopustit, a na  ty, kteří nemají pozitivního slůvka pro dobu, ve které žili rodiče a prarodiče dnešních novinářů... Jako vše, ani doba minulá nebyla jenom o lži a ti starší jen těžko nesou, že tehdy vše bylo špatné, že co jsme dělali je nutné očernit.

Není lehké, být novinářem. Já jím nikdy nebyl. Viděl jsem v novinářích elitu společnosti, tolik co v lékařích a učitelích. Vystřízlivěl jsem a vím, že tomu tak není.... Přesto jim závidím jejich povolání, jejich snahu být stále lepší a lepší. Nepsat jen za honorář, ale i tak, aby se čtenáři těšili na jejich články.