Moc toho neumím a tehdy jsem málem záviděl.
Měl jsem k tomu důvod. Viděl jsem na obrazovce mého počítače pár
fotografií – hezčí jsem neviděl. Začalo to dávno. Na rozdíl ode mne můj táta techniku
miloval a rozuměl si s ní. Já na počátku padesátých let minulého století jen
těžko sestavil z jednoduché stavebnice dřevěných koleček Spaskou věž
moskevského Kremlu. Otec fotil tím roztahovatelným foťákem s měchem a já mu
nebyl ani schopen přetočit film. Tehdy si každý amatér uměl film i vyvolat, zvětšit, ostřihnout a
vložit do krabic.
Táta fotil těch pár zbylých
příbuzných, co jsem měl, co nevyletěli v Osvětimi komínem. Fotky to byly
dozajista dobré. Živil se soustružením kovů na pětce v chrastavském
Totexu, později i jako mistr v kotelně. Mám jeho fotku, která byla i
v novinách, s titulkem „Nejlepší z nás“ u soustruhu. Mou první
fotku fotil, když jsem ležel nahý na dece zadečkem nahoru, později, jak se
houpu na dřevěném koni. V té sadě je ještě moje fotka s nohama v bílých
podkolenkách a vystrašeným pohledem upřeným do dáli. Šel jsem poprvé do školy a
tušil, co mělo přijít.
První foťák mě dohonil v páté
třídě základní školy v Machníně. Ačkoli táta uměl všechno, jeho fotky byly
prázdné a mlčely. Mám s tím problém. Vidět dítě, co si nehraje a nezlobí,
je něco, co nemá být. I neživý je na dobré fotce živý, plný pohybu a mládí,
směje se i pod zavřenými víčky. I větev ze stromu, co leží připravena k rozsekání
na třísky se může třást strachy, jako děti, co za ostnatými dráty ukazují vytetována
čísla na rukou a umírají hlady.
Na fotkách má vítr neposekanými
klasy, čeřit vodu na rybníce, zahánět strach. V rušné ulici až někam dolů za
kruhák, kde lidé sedí před domky a čekají na zázrak… Svět kolem je plný nádherných
přírodních scenérií a lidí, co v ruce drží foťák. Vše a nic se přitom neděje,
vše má svůj zákonitý řád.
Slyšel jsem, čím fotil slavný Sudek.
Malířský stojan, ochablé ruce, nohy, co nesloužily, oči už velmi starého pána.
Ale jeho fotky, bez toho, že na ně někdo sáhl jsou dokonalé, svaté a jednoduché…
Fotky, mé drahé fotky! Jak umíte být
krásné… Asi to nebude optikou čočky, ale optikou oka, srdce a zkroucených
prstů. To se pak objeví fotka, co vás umí dostat do kolen.
Žádné komentáře:
Okomentovat