Vy, co si myslíte, že o Nise víte všechno, vraťte
školné. To o školném jsem od maminky slýchal často, vedle ní
bylo těžké obstát. To zas říkal o mamince táta. Shodneme se na
tom, že nikdo není dokonalý a že ani pan Krampol by o Nise
nevěděl víc. Nisa je fenomén. Z většího potoka ve
Vratislavicích to dotáhla až na řeku, která v Chrastavě
při povodních s potoky z blízkého okolí má co do šíře
podobu Amazonky…
Jsem kluk, co vyrůstal od téhle řeky takříkajíc na
vzdálenost ne větší, než pár kroků. Kousek od Liberce, kde se
řeka stáčí a mizí v obloucích mezi břehy pod poslednímu
lužiclými kopci, pod hradem Hamrštejnem. Tam je nejkrásnější,
tam se roztančí, odhodí závoj a boty a její tok je jak sukně
tanečnice tančící flamengo. Když si dupne, sukně zavlaje,
zvedne se vítr zvířeného prachu a vůně potu rozehřátých těl
tě omámí. Vše kole, čpí pachem tančících těl.
Víš vůbec člověče, jak Nisa voní? To není je
pach zpocených těl, to je i vítr, co přináší po vodě zvuk
telegrafního klíče, zmatení jazyků, hynoucích ryb, hnízdících
ptáků, potkanů, všech, co hledají ve vodě potravu. Jenom tam,
v těch kopcích na břehu, co stojí Schwabova vila, je Nisa
řekou balkánských strží divokého Kurdistánu. Řekou, kterou
jsem viděl z vlaku hluboko v údolí Alp.
Strmě vzhůru pak, kam dohlédl můj zrak, jsem viděl
od řeky už rozvaliny okolních domů. Majitele jedné z nejstarších
textilek odvál čas, výstavní oční ústav si vzala divoká
privatizace sametové revoluce. Dnes jí šéfují potkani z blízké
kolonky. Že se nestydí liberecká radnice. Celé okolí dnes
připomíná divoký Klondajk, Aljašku plnou zlata v podzemí. Nisa
se kolem točí jako had. Svým tělem ovíjí vilu, zpuštošené
arboretum – sad, zahradu, kde
roste k úžasu všech stále to, co tu kdo do země zasadil
před sto lety už v druhé a třetí generaci.
Neošetřené, divoké, zpupné stromy divokého Kurdistánu. Balkán,
islámské státy - dnešní stav, od kterého dávají všichni ruce
pryč. Jde o soukromý majetek, a co je víc, máme na všechno
zákony. Prodáme vilu zdravotnického zařízení pro děti bez
pozemku, na kterém stojí a kolem ní…
To jenom Nisa se umí vzepřít, rozvodnit a vzít
s sebou jednou za tisíc let pověry a všechnu tu zatuchlinu,
špínu a bolest neřešených příběhů. Jen Nisa si dovede
dupnout a chytit pod krkem. A právě tam, kde je nejromantičtější,
je kolem ní tolik špíny, že musí přijít čas, kdy vyšplhá do
kopce a utopí všechny ty parazity, kteří ničí její břehy a
odkrajují jí z břehů kus po kuse, jako maso z prasete.
Jak je to naše Ponisí krásné a inspirující. Neznám
řeky blízké ani vzdálené, co tečou stejným směrem, stejnými
útesy a meandry. Jen naše Nisa tohle umí. Jako děti jsme se v ní
ještě nedávno koupaly. Je řekou pracovitých lidí, jako ty
desítky krásných továren, co kopírují její břehy, dnes už
jen stíny slávy industriální secese, průmyslu po obou březích
Lužické Nisy blahé paměti...
Žádné komentáře:
Okomentovat