neděle 29. března 2015

Zámek kontra zámeček

Machnínský zámeček. Chtěl jsem jej vidět a jeden z majitelů, přítel MUDr. Samek mi jej ukázal. Přijeli jsme nezváni a s velkou silou otevřeli vchodové dveře. Přes špinavá okna mohl návštěvník jen tušit, co se skrývá uvnitř. Hrůza, devastace, nic, co by se dalo k něčemu využít.…
Od té doby se událo mnohé. MUDr. Samek zemřel, zámeček přišel o okna, o zbytek kovů, dřeva. Blízcí nepřizpůsobiví jej zbavili identity. Zůstala jen ruina. Dnes není co zachraňovat. Skončili jsme, není co řešit… Na rozdíl od zámku uprostřed Liberce, který má šanci, ale i jemu čas vymezil dobu rozpadu.
Zámek krásou nevyniká, ale je uprostřed města. Co s ním? Zázraky se dějí pouze tam, kde našli sponzora. Někoho, kdo dá městu reprezentativní místnosti, prostor pro charitu, pro seniory, maminky s dětmi, pomoc etnické skupině, sociálně potřebným... Přepusťme okna, dveře, podlahy i stropy libereckého zámku tomu, kdo umí hospodařit a kdo je schopen dostát svým závazkům. Vyhledejme v Čechách, na planetě osobu, která by měla zájem a z nějakého důvodu by chtěla prezentovat vztah k Liberci koupí a darem zámku našemu městu. Předem vylučme islamistu, fašistu, extrémistu a praxi z privatizace majetku po roce 1989.
Najděme člověka, který by svou koupí a zároveň darem prokázal hold tradicím a humanismu, které jsou vlastní lidem uplatňujícím svobodnou vůli a demokratické principy vlády. Při respektu jedněch druhými by tu mohl vzniknout subjekt – něco, jako městečko továrníka Liebiega. Ten, kdo by koupil liberecký zámek, vytvořil by v něm vedle reprezentativních prostor i stálé výstavní plochy toho, co město proslavilo, osobností, kterým vděčíme za jedinečnost, které město získalo již před mnoha lety.
Z bývalé oblastní galerie vytvořme expozici ztraceného textilního průmyslu. To, co město dosud dluží ženám, mužům a tehdy v počátcích i dětem, kteří tkalcovali ku slávě města a okolí pod Ještědem. Poděkování Čechům, Němcům, Polákům, všem národnostem, které zde postavili impérium textilního zboží. Asi to opravdu nepůjde bez investora, který se rozvzpomene na něco, co jej dosud spojuje s městem zchudlým, jako kostelní myš.
Hledejme sponzora. Toho, kdo se nebude stydět za své peníze a vloží je tam odkud i přišly. Rozhoďme sítě a jako v té pohádce o zlaté rybce, spoléhejme se, že rybu chytíme. I tímto způsobem je rovněž možno jít vstříc osudu a budoucnosti města. Neházejme flintu do žita a pokusme se najít někoho, komu ještě srdce neztvrdlo. Liberec by se měl pokusit najít člověka, zdroj, který nám pomůže napravit chyby těch, co prohospodařili náš společný majetek.

 Co dělat, jak sehnat peníze jinak a nekrást nevím. Vím jen jedno. Sám od sebe asi těžko někdo přijde, dá peníze na stůl a řekne: „ Tu máte a berte, nevím co s nimi…“ Žádné město, ani Liberec, nemohlo vyrůst do krásy bez sponzorů, kteří naše město postavili. Nehledejme, proč by to dnes nemělo jít, ale co udělat, aby to šlo.

Žádné komentáře: