Táta
a dvě až čtyři kola. Pořád mi to nějak nejde k sobě.
Nevím, co je na tom pravdy, ale slyšel jsem, že jako nejstarší
ze čtyř bratrů, šel ke zkouškám k řízení motorových
vozidel i za své dva mladší bratry. Řídil rád a dobře. Auto
bylo místo, kde si odpočinul. Motorka? To si právě nejsem jist.
Rozhodně řídit motorku bylo a je těžší, než řídit auto.
Tátovi bylo rovných dvacet, když do Liberce napochodoval Hitler.
Na kole odjel do Prahy v tom v čem byl. Bez tašky, pouze
s osobními doklady, včetně „vůdčího listu“ na auto i
motorku.
K motorce
se dostal až po dlouhých šesti letech, co skončila válka. Jeho
láska k motorům, co poháněly kola konečně dostala tu
správnou podobu. Vrátil se do Sudet, domů, a jako pronásledovaný
nacismem měl všude dveře otevřené.
Nastal
čas motorek, včetně těch se sajdkárou, přívěsným vozíkem.
Co jsem dohledal na starých fotografiích hovoří, že v tomto
ohledu byl pan otec velmi promiskuitní. To nebylo pět silných
motorek, ale šest, sedm a mám podezření, že i deset trofejních
strojů. Řadu z nich měl i od sovětských vojáků
osvoboditelů, kteří i na tomto poli byli zdatnými obchodníky a
tatínka zásobili stále a stále „novými stroji“ od motorek
generálů až po motorky Wermachtu, co byly poškozeny výbuchem
granátu, či náboji všech ráží a velikostí.
Nechápali,
proč nechce automobil. Ta nejlepší auta, nádherné mercedesy,
vozy nejvyšších papalášů obsazeného Polska, Litvy, Estonska.
To vše za babku. A táta se zasek, že ne, že moc žerou. To samé
mi předvedl, když jsme v Machníně v jedné stodole
objevili 10 let po válce netknutý předválečný kabriolet, co tam
měl schovaný osobní řidič barona Liebiega, majitele textilního
impéria v Sudetech: „Moc to žere a jsou dlouhý…“
Ach
táto, maminka o tobě říkala, že nejsi obchodník a měla pravdu.
Auta i motorky jsi měl rád, ale spekulování s nimi, to jsi
s radostí přenechal jiným. Ač jsi fyzicky nebyl nikdy nic
moc, motorky jsi zvedal z prachu cest i pangejtů lehce,
s elegancí Franty Šťastného. K motorkám jsi hovořil,
později jsi na osobní auta už tak něžný nebyl. Ale uměl jsi
to se všemi. Neboural jsi a věděl, jak s nimi nakládat, co
na ně platí. To už jsem byl na světě a tvé kousky, co se
motorek týče, měl takříkajíc z první ruky. Kolik nucených
opuštění motorky za jízdy bylo nevím, ale vím, že pokaždé
stál při tobě tvůj anděl strážný, který nevěděl, kam dřív
skočit.
To
jsem už sedával v přívěsném vozítku napevno spojeném
k tělu motorky, kterou řídil táta. Výměna motorky, té
poslední za auto, byla dílem mé matky, která v motorce
spatřovala jen poloviční rodinné štěstí, v autu pak jeho
plné… Autem jezdil náš pan doktor, advokát, lékárník,
zvěrolékař, zubař, řezník, pumpař, hostinský. Jen a jen lepší
sorta lidí na malém městečku. Dvěma koly, ať to mělo cokoli,
má máti hrubě opovrhovala a neměla slova útěchy, pro ty, co s
motorkou havarovali. Naopak auta, čistá, špinavá, rezavá,
pomačkaná, se špačky nedokouřených cigaret na podlážce mezi
předními a zadními sedadly osobních aut….
Nalití
20 litrů nafty do nádrže našeho auta, jehož motor byl na benzín,
tatínek okomentoval slovy: „Za tebe bych ten řidičák nikdy
nesložil, je dobře že jej nemáš, a doufám, že jej mít nikdy
nebudeš.“ Což se vyplnilo bezezbytku řidičák dodnes nemám.
Žádné komentáře:
Okomentovat