Pořád,
stále a neodbytně se mi vrací myšlenka, proč u nás tolik lidí
krade. Ti „lepší“ defraudují, předjíždějí na dvojité
čáře, trhají ovoce, které jim nepatří, přetáčejí
tachometry a omlazují svá auta, aby je podvodně prodali novým
zájemcům. Je mi nevalně, když slyším, že se nepodařilo
usvědčit podvodníky, kdy vidím své město zchudlé a jeho
správce neslušně zbohatlé.
A
ještě, jakoby to bylo málo, hledáme vysvětlení, důvody tohoto
jevu ne v nás, ale v bývalých komunistech. Dříve jsme
to svalovali na staré Rakousko a jeho třistaletou porobu Čechů a
Moravanů. Jistě, něco je v našich genech po rodičích, ale
to, co by nás mělo mrzet nejvíce je naše konání za posledních
víc 25 let, za jedno celé čtvrtstoletí… Neobstojí ukazovat
prstem na druhého, na dějiny. Na hřišti je naše sportovní
družstvo, naši sudí, naši rozhodčí…
Obdobně
se chováme k tradicím, k odkazu našich předků. Jsou
kolem nás, někde už ani to ne, prastaré budovy továren na výrobu
textilu. Odvětví, díky němuž má město krásné a výstavné
budovy stále ve svém portfoliu. Peníze, které textilní výroba
přinesla do měst, daly živobytí našim předkům. Poctivá práce
přinesla rozkvět všem. Nakonec, každý z nás se rád
pochlubil látkou, sklem, auty, kobercem, výzkumem, školou, která
zde byla doma a nejen živila, ale byla skutečnou chloubou všech
předchozích generací.
Důvody
k ukončení prosperity byly pádné. Nemohli jsme ustát konkurenci,
a proto nás konkurence zrušila. To nic nemění na faktu, že na
stejný problém zareagovali v Leedsu, Augsburgu a v rakouské
Weitře obdobně ve starých provozech umístili muzea zrušené
výroby, poděkování a vzpomínku na generace těch, kteří zde
pracovali, bavili se, prožívali románky svých lásek, učili se a
vzdělávali. Začali svou kariéru třeba u tkalcovského stavu a
skončili jako universitní profesoři daného oboru, nebo ministři
průmyslu, velvyslanci své země kdekoli ve světě.
Není
to krásné? Dozajista je, ale obdobná vzpomínka v nás doma
není. Není volných finančních prostředků, není zájmu těch,
co sedí na radnici, na hejtmanství, ve vládě, v parlamentu.
A přitom je právě u nás na severu co oslavovat, komu a za co
poděkovat, kam vodit vnuky a vnučky těch, co to všechno
vymysleli, utkali, adjustovali a prodávali ve světě i doma. Snad,
možná, jednou... Rád bych se vsadil, že se vrátí prosperita
české výroby. Kéž by! Dosud mezi námi žijí ti, kteří si
zaslouží obdiv a poděkování. Aby jednou už nebylo pozdě.
Žádné komentáře:
Okomentovat