V Liberci
bylo dětských pěveckých sborů hodně. Otevřenými okny školních
budov jste je mohli poslouchat. Cvičili pravidelně a hlasitě…
Dědeček bydlil v Orlí ulici naproti základní škole. Mou
dětskou povinností bylo nosit mu uhlí ze sklepa do patra.
V přízemí měl opravnu obuvi švec. Říká se, že švec si
při práci zpívá, ale je to pravda tak na polovic. Ten můj si
broukal v taktu zpěvu dětského sboru „Radost“, který
otevřenými školními okny od naproti rozezpíval často celou
ulici… To bylo také mé
první setkání s Milanem Uherkem, sbormistrem ve škole v Orlí
ulici.
To
druhé se konalo v dnešním Větrníku, tehdejším Okresním
domě pionýrů a mládeže, naproti stanici tramvaje. Čím se dům
pionýrů v Liberci odlišoval od jiných neuhodnete. Byl to přísný
důraz na přezouvání a naleštěná podlahová krytina, která
přenádherně klouzala. Kolik mi to bylo? Dvanáct, třináct. Vy
byste se nesklouzli? A tak jsme po linu frčeli od hlavních dveří
až dozadu k tělocvičně na jeden odraz. Až -, až mě Milan
Uherek chytil do náruče. Chvilku jsme se objímali a zůstali stát.
Už nevím, co mi řekl, ale když jsme později na naše první
setkání vzpomínali, smáli jsme se oba. A když jsem mu řekl, že
to nebylo první setkání, ale že to moje první s ním –
s jeho sborem ,,Radost“, bylo v Orlí ulici, když jsem
chodil dědečkovi pro uhlí, dá se říci, že kulil oči.
Nevím
proč, oblíbil si mě. Severáček rostl, mohutněl a patřil
k velkým cestovatelům, jehož úspěchy byly doslova
celosvětové. Dají se dokumentovat i v mé známé sbírce
pohlednic. Nebylo vystoupení v cizině a abych nedostal pohlednici
podepsanou Jiřinou a Milanem Uherkovými s dětmi Severáčku.
Našeho bezesporu nejlepšího dětského hudebního tělesa široko
daleko. Řekl bych i na sever od Alp, ale už slyším Milana, jak
říká, že se učili od dobrých vzorů. Od Kühnova a Lýskova
dětského sboru. Od Brňáků, co založili soubor Mladost o rok
dříve.
Severáček
měl štěstí na sbormistry, manžele, kteří po mnoho let vedli
soubor od úspěchu k úspěchu. Vzpomínám, jak v 70.
letech kterási moudrá hlava navrhla, aby soubor vystupoval
v pionýrských krojích. Tehdy jsme se s Milanem shodli na tom,
že interpreti komorních skladeb, náboženských písní i
jednoduchých dětských skladeb by vypadali podivně v pionýrských
krojích. A tak se tradiční oblečení se neměnilo.
A
kterou skladbu Severáčku mám nejraději? No
přeci „Pátá“ od Václava Felixe, složenou v roce 1973. Je
jedna z jejich nejlepších. Byl jsem se Severáčkem
nedávno v Augsburgu. Už bez manželů Uherkových a byl to
nový, krásný mladý Severáček zpívající i pro kamenná
divadla plná hvězd, s vedením, na které by Uherkovi byli
pyšní. Severáček je to samé, co úspěšný exportní podnik
vyvážející do světa to nejlepší, čím se můžeme pochlubit,
co naše město ukáže i tam, kde nemají ani ponětí, kdeže to
Česko je.
Žádné komentáře:
Okomentovat