Liberecké
nádraží vzbuzuje oprávněnou úctu. Široko daleko nic podobného není. Nejblíž mě
napadají Drážďany, Praha… Jako kluk jsem vlakem jezdil, auta skoro nebyla, na
motorkách to foukalo. Vlak, to byla romantika, ne nepodobná poslední řadě
sedadel v kině Lípa..
U
nás byly tři nádražní zastávky, protože vesnice byla rozlehlá, téměř
středisková. Klasické nádraží bylo v centru všeho dění - v Machníně,
Karlov - jižní část obce a Hrad Hamrštejn. Tam vlaková souprava jakoby nechtěla
stavěla rovněž. Lokomotiva mohutně odfoukla, vypustila kouř komínem, protočila
kolečka, šoupátka, tyče a za mohutného syčení se rozjela prostředkem lesů, z
vysokých mostů buď k Liberci nebo k hranici. Kdo chce zažít tu pravou
romantiku, tak kupodivu ještě dnes ji má mít z cesty vlakem z Machnína do
zastávky Andělská hora-Chrastava.
Zpět
k nádraží na dnes občasné zastávce Machnín-hrad. Tak zaprvé, pokud ještě stojí,
pak je něco mezi zemí a tím, tam nahoře,
jehož jméno se nevyslovuje. Zastávka tu
byla už za mého mládí. Neříkám, že byla krásná, ale měla i lavičku ze dřeva,
kolem plech, střecha vlnitá, dveře si nepamatuji, ty šly asi s Němci do odsunu…
Tři
budovy ´- tři staniční osudy na vlakové cestě do dvou světových stran. Jedna
ven ze Sudet, tunely pod Ještědem do kraje chmele, ta druhá Sudetami až někam
k Chomutovu, směrem na Plzeň. Trať, co vede Saskem skrze dnešní Polsko,
nebyla dlouho naše. Koleje a vše kolem postavila saská společnost a odporoučela
se s koncem posledních dnů války,té poslední, co Němci vyvolali. Asi to
nebyli zrovna tihle Sasové, ale dráhu do
Liberce provozovali dobře.
Zastávka
v Machníně pod hradem přečkala své stavitele. Nebylo tu opilců, co by do
ní strčili, sběračů kovů, nepřizpůsobivých vysokoškolských studentů vracejících
se v Liberci po Husovce do kolejí a ohýbající mladé stromky podél cesty k bodu lomu.
Nejkrásnější,
co to v soutěži nádraží vyhrávají, je
dnes Jablonec nad Nisou, Turnov, Žitava a to nejhezčí úplně ze všech - Liberec.
Dnes už je světlé, světlounké, čisté, ale ztratilo svou atrakci, lávku nad vším
tím děním. Přesto si zachovalo část
genia loci, velkých, starých, litinových nádraží, jako Mnichov, Vídeňské,
Budapešť. Je proto i u nás co ukázat a obdivovat z dějin země, kde vlak je
doma, zrovna jako tato stará nádraží.
Budovy
postavené ještě za starého Rakouska, kdy se stavělo s nebývalou průmyslovou
noblesou. Jsou krásnou dominantou. Jsou tím, čím přístav lodím, země mořím,
majákem, dveřmi do našich nocleháren. To vše jsou ta naše nádraží od plechových
bud, až po vznosné staré budovy, z kterých se raduje každý.
Ať
se příště uvidíme v příjezdové hale nádraží, v podchodu na správné
nástupiště a ve správném vlaku. Pokud to
není do světa, pak směr Machnín-hrad, kolem tamní příjezdové haly buď na hrad,
nebo dolů k řece prohlédnout si skanzen naší zdejší jediné tepelné
elektrárny a krásné domky, co stojí kolem, jako v pohádce o Šípkové
Růžence, původně postavené pro
zaměstnance elektrárny.
Žádné komentáře:
Okomentovat