Patřím
k těm, možná jako vy, co jsme v zeleném byli dva roky. „Ztracené dva
roky,“ říkali jsme a dělali možné i nemožné, jak dostat modrou knížku, tedy
černé na bílém, že jsme zproštěni té nejčestnější služby pro vlast, naučit se,
jak ji bránit se zbraní v ruce.
To, o čem mluvím,
znamenalo odejít od rodiny i vlastní, pokud se branec stihl oženit. V mém
případě od maminky. Dva roky někde v Tramtárii s rizikem přijít i o
život, neboť ony dva roky nebyly pokaždé procházka růžovým sadem… Z tohoto
důvodu hráli Češi a Slováci hru, jak přelstít odvodovou komisi nebýt uznán
vojny schopen. Kdeže jsou ty časy dobrého vojáka Švejka a jeho infantilních
odpovědí, držení těla, chorob už dávno vymýcených z našich krajů.
Zatracené očkování! Ani mé ploché nohy, nic, zhola nic nezabralo…
Mé nahé tělo se
chvělo zimou a studem. Trenky nám ponechali, ponožky dolů. Kolik máte prstů,
dioptrií? Stůjte rovně, změřit, zvážit. Šlo to jako na drátku. Venku nás
přepadl takový zvláštní pocit. Odveden… Došlo nám to skutečně po chvíli. A co
teď? Za rok rukuješ. Palicí do hlavy, brní tě ruce, nohy, úžasný pocit chladu,
tepla, tohle všechno jsem najednou cítil a bylo mi jako bych pil. Však taky
většina to šla zapít. Nebylo nám ještě osmnáct, ale branec, to je přeci někdo.
Svaz pro
spolupráci s armádou (Svazarm) nás podle výsledků odvodů měl
v přípravě té nejčestnější služby
naučit základní vědomosti, abychom věděli, o co v té dvouleté presenční službě
jde. Mnozí z nás se naučili řídit náklaďák, jiní rozebrat a složit
samopal, všichni, kdo je náš nepřítel, kdo přítel. Blížil se čas a doba
nástupu. Čas „povolávacího rozkazu“, kdy nás na účet státní kasy Českoslovanské
dráhy dopravily do města posádky Československé lidové armády.
Každý si chtěl
vybrat posádku. Ti z komunistických rodin šli do Prahy, nebo pokud bažili
po dobrodružství k rakeťákům, k pohraniční stráži. Ostatní, jako já,
Jirka Nešvera, Eda Jůza a mnozí další chtěli někam, co nejblíž domů, odkud,
když už, tak to nebude tak daleko. Moje matka dala paní Ženě, jež byla
manželkou jednoho z majorů na vojenské správě lahev drahého koňaku. Chtěla
mě mít doma, co nejblíž. Nebyli jsme komunistická rodina, tudíž maminka byla
připravena plnit své závazky v naturáliích, nebo v penězích.
Tak kam? Do Milovic.
To je kousek od Prahy. Asi hodinu cesty… Prý, zda vím, že tankem. Nevěděl jsem.
Chceš sloužit u zdravotníků? Je tam vojenská nemocnice. Budiž. Ke zdravotníkům
do Milovic. Jirka Nešverů taky. Jůza ke
zbývajícím patnácti tisícům tankistů.
A potom, když už
byl čas švestek, jsme se všichni sešli na jednom nástupišti na libereckém
nádraží. Několik set mladých kluků zpod Ještědu, se za ohromného křiku loučilo.
Odjeli bez přestupu rovnou k železniční rampě posádky Milovice. Hodinu cesty od
Prahy. Tankem. Praha byla chráněna právě našimi tanky a ti, co seděli
v těch tancích, byli zase chráněni i námi, nosiči raněných, na které nás
naši mazáci poctivě cvičili. Mezi ně patřil i budoucí senátor desátník Kubera
z Teplic.
Vojna není kojná.
Mnozí si myslí, že šlo jen o ztracený čas. Já si to nemyslím. Teprve tam jsem
různé věci pochopil a naučil se jiné, na které byla maminka krátká. Řekl bych,
smysluplně investovaná láhev koňaku. Díky paní Žeňo, kapitáne Škorničko, moje
maminko…
Žádné komentáře:
Okomentovat