To se psal rok
1975, nebo tak nějak. Toho rána jsem měl všechno hotovo a těšil se na oběd.
Jaro za okny vypadalo skvěle a vše nenasvědčovalo tomu, že si ten den užijeme.
Ještě mi nebylo ani třicet a o skutečném
životě jsem nevěděl nic. A nebyl jsem v tom sám. Život šel dál, a vše to
hlavní jakoby už tu bylo. Rodily se
Husákovy děti, výkon ekonomiky prudce rostl, všude kolem rostly nové paneláky.
Mnozí si podávali ruce, v sovětských posádkách nestačili odmítat družební
delegace ze závodů a institucí.
Byl překrásný
den, a pak zazvonil telefon. Volali z vrátnice: „Máte tu návštěvu, nahoru
nechce…“ Nic netuše stojím po chvilce před hlavními dveřmi dnes Československé
obchodní banky vedle mostu přes Lužickou Nisu. Přede mnou stojí hubený
„vandrák“ v sešlapaných botách, nic v rukou: „Puci se jmenuju, to jsem já.
Ne děkuju, nahoru nepudu,“ vytahuje nějaký papír s hlavičkou mého
zaměstnavatele. „Jó, Puci, vy chodíte, že jo?“ Ptám se a zároveň se stydím za
to, co to ze mě leze za hlouposti. „Pane Puci já o vás vím a jsme šťastni, že
jste se zastavil v Liberci, na cestě kolem republiky. Psal o vás můj
kamarád Milan Maršálek v Mladém světě. „
Puci věnoval
větší pozornost svým sešlapaným botám, než tomu co říkám, ale odpověděl mi:
„Uvítal bych, když mě pozvete na oběd a pokud možno, rád bych se u vás vyspal a
zítra pokračoval v cestě.“ Jeho pohled se opět ze mne svezl na jeho sešlé
boty. Zareagoval jsem a pozval jej k nám do třetího patra, kde jsme měli
kanceláře, hned vedle severočeského Průboje. Puci si sedl do křesla pro hosty a
já vedle v kanceláři předsedy informoval kolegy o nenadálé návštěvě. Puci
si sundal boty a kanceláři se vinul nenapodobitelný odér nohou, které obešly už
skoro celou Československou republiku. On nic necítil, usínal.
Snažili jsme se
nějak mu vyjít vstříc, neporušit hospodářské směrnice a vyhovět původnímu
dopisu našeho zaměstnavatele. Rozhodli jsme, že na oběd s Pucim půjdeme
všichni i náš řidič, pěšky do blízkého hotelu Imperial pod nádražím. Já napíšu
článek, řidič udělá fotky, hospodářka koupí Pucimu boty - tenisky. Při
obědě jsme se dozvěděli, kde co
v Čechách i na Slovensku jedí, drby o slavných, co kde stojí za prohlídku.
Hospodářka koupila i ponožky.
Když se Puci
s námi loučil, tak mi dal kovovou pětikorunu a řekl: „To byla poslední.
Víc jsem neměl a hlad jsem měl, jak bača ovcí...“ Později se hospodářce i mně
podařilo obhájit náklady návštěvy a podpořit akci Socialistického svazu
mládeže… Nedávno jsem viděl chodce Puciho v televizi. Žije, zestárl, ale pořád
to je vizionář….. Však i nám z těch let nezůstalo mnoho vlasů na hlavě.
Žádné komentáře:
Okomentovat