Noviny mě provází
od útlého mládí. Ani snad ne ty dětské,
ale dospělácké, které si táta
s mámou u nás na vesnici předpláceli, a které jim pošta celá léta
doručovala až do poštovní schránky. Ač formátové největší bylo Rudé právo a
bylo vhodné na zátop pod třísky do kamen, táta si objednával Lidovou
demokracii, máma Vlastu a pro mně v nižších třídách národní školy
Mateřídoušku.
Prostě u nás se
četlo, hlasitě hrálo rádio a pokud někdo druhému chtěl něco říci, musel jít, vypnout
rádio a důrazně se o slovo přihlásit. Později, to když táta už četl ke snídani
Práci, já ABC a máma Vlastu, rádio řvalo stále, neboť televize vysílala jen v
podvečer a večer.
Z knihovny
jsem si půjčoval s ročním zpožděním svázané noviny. Svět v obrazech byl pro svou velikost
konkurencí Rudého práva, Letectví mě bralo s sebou tam, kam bych se nikdy
nepodíval, protože trpím závratí. V roce 1957 jsem objevil Zápisník, což
sice nebyl deník, ale pro svou polovojenskou tématiku a perfektní zadní stranu
se stal po několik let mým nejčtenějším periodikem.
Významnou roli
v pozdějších letech sehrálo přece jen Rudé právo. Ani ne tak pro velký
formát a množství potištěného papíru, ale že tam bezesporu pracovali ti
nejzkušenější redaktoři. Zprávy byly vždy čerstvé, rohlíčky nejkřupavější,
kůrčička nejpropečenější. Ono to bylo tak. Kdo vstupoval do KSČ, byl nejdřív
kandidátem a jako kandidátský úkol, mimo jiné, dostal úkol odebírat Rudé právo. Ne u stánku, ale pěkně u
„Poštovní novinové služby“. Bránili se tomu mnozí statečně, ale soudružku
Martincovou ze Soc. akademie nebylo lehké obelstít.
Náš šofér, mladý
Polák, který do Československa emigroval s rodiči, když mu bylo deset let,
se dušoval, že když víc čte, že ho bolí hlava, což výbor ZO KSČ považoval za trapné
vymlouvání, hraničící skoro s pohrdáním stranou. Dotyčný byl profesí
dělník a s těmi měla strana potíž. Na rozdíl od lékařů, právníků, učitelů
a úředníků, co do strany chtěli, dělníci ne. Mám před očima MUDr. Čermáka a
další kariéristy z řad inteligence, co by udělali nevím co, aby se mohli
stát kandidáty a později členy KSČ.
Vašek to uhrál na oční pozadí, a
že když už, tak čte ty, co leží v kanceláři, že to mohu potvrdit.
Jeden ku deseti.
To byl klíč přijímání do KSČ před rokem 1989. Jeden oblek a bílá košile
s kravatou a zbytek desetkrát montérky. Sice to sametovou revoluci
nezastavilo, ale za pokus to stálo. A noviny? Byl to takový, dobový kolorit.
Právo, Lidová demokracie, nebo Práce. Všude bylo to samé. Snad jenom ta mámina
Vlasta stála za víc. Však se tak jmenovala i moje milovaná maminka. Škoda, že
si o její chvále nic nepřečte. Vychází i
dnes, ale to už je jiná pohádka, jiný čas, jiné problémy.
Žádné komentáře:
Okomentovat