Čím
vším jde člověka motivovat? Sám jsem si tím prošel a je zlé
to vědět, to mi věřte. Sám jsem v útlém věku za dudlík
namočený v pískovém cukru dovedl rodičům leccos odpustit.
Sami mi připravili obdobnou lest před návštěvou lékaře,
holiče, mužů v pláštích, neboť k nim jsem měl
neskonalé výhrady.
Motivace,
té propadali rodiče, učitelé propadajících žáků (proč moji
ne?), instruktoři v autoškole, moji poddůstojníci na vojně,
děvčata, co se mnou chodila, ti, co mě zaměstnávali. Všem bylo
potřeba motivace, aby se na to nevykašlali… Ach, motivace! Každý
ji však měl jinou. Říká se jí nehezky i korupce. Ale jděte!
Copak je korupce dát lékaři, co má 90 tisíc měsíčně
v porodnici za asistenci u porodu vaší dceři pár tisíc do
obálky? Byl motivován správným směrem, nebo nebyl?
Co já
pamatuji, pan doktor Fišer, co trhal mimo jiné v Chrastavě i
zuby, taky bral. Byl motivován po válce deseti vajíčky.
Ekvivalent téhle korupce byla slepice, nebo králík. Dál se
z etických důvodů nešlo. Dá se to opřít i o argument, že
tihle doktoři Fišerové, Scharzwaldové měli z koncentráků
ještě stažené žaludky a víc toho nesnědli, než v neděli
jedno kuře.
Já si
taky zaexperimentoval. V té mé ,,Plazze“ se seznamuji rok, co rok
čtenáře s mou literární tvorbou. Se svými knížkami
připravený i k podpisu jsem byl podrážděn stálým
ošmatláváním knížek dětskými ručkami a tak jsem cíleně
zaútočil na nejslabší článek, na toho nejmenšího.
„Můžeš
si sáhnout, ale musíš mít umyté ruce!“ Motivace čistých
rukou chlapce zaujala i tím, že tohle slyšel evidentně od
dospěláka poprvé. Zastavil se, zamyslel, což jej rozhodilo,
doběhl partu, vrátil se a ukázal mi obě ruce - čisté. Druhý
den už při obdobném nájezdu zůstal poslední a dal mi vybrat.
Levá, pravá? Byly dětsky čisté, malé. Na knížky na stolku
zapomněl a tvářička mu zářila úsměvem, že pán za stolkem
vidí, že má obě dlaně čisté.
Třetí
den jsem to nevydržel a dal mu desetikorunu. Koupil si cosi za devět
a korunu mi způsobně vrátil. Další den jsem hádal špatně:
„Pravá!“, dlaň byla špinavá. Ještě přede mnou si do ní
plivnul, levou promnul pravou a ukázal mi, že jsou čisté obě
dvě. Tahle očista se mi nezdála a tak jsem řekl, že tohle ne, že
musí vodou, odběhl a za minutu byl zpět. Obě dlaně nic moc a
tak jsem se zeptal, kde sehnal vodu. Nesehnal…
Evidentně
špatná motivace. Moje působení skončilo a chlapec bude jistě
dál, pokud bude dobře motivován, hledat řešení. Nechci hodnotit
své „pavlovské metody“, ale pouze stadium pokusů neřeší
způsob dalšího vývoje. Celoživotní motivace musí být založena
na víc, než na jednom, byť pozitivním výsledku. A tak, když si
teď myju ruce, pokaždé si vzpomenu na jedny dětské čisté ruce,
na všechny ty pokusy vrátit společnost někam tam, kde jsme
všichni měli čisté ruce, dlaně, do kterých jsme si plivli, když
jsme společně za něco vzali a řekli: „Hej, rup!“
Žádné komentáře:
Okomentovat