Pánové
a paní, už není mezi nám a přitom to není tak dlouho, co bylo slyšet jasný hlas
kočího: „Pánové, držte si klobouky, jedeme z kopce...“ a „Uctivě smekám a
nechám se poroučet milostivé paní!“
Jak
je to dlouho, co naši dědové uctivě zdravili své známé, veličiny sejmutím
pokrývky z hlavy, v tomto případě klobouku. Klobouk dolů, div ne do příkopu,
tak se zdravilo už před hrozně dlouhou dobou. Tehdy klobouk zametal a kord
břinkal o podlahu. Byl součástí výstroje toho, kdo na něj měl. Ozdobou mu bylo
nejen peří. Byl nošen i vojákem, chránil rybáře zrovna tak, jako sekáče na poli
před poledním sluníčkem. Jednoho před žhavým sluncem, druhého v lomu před
padajícím kamenem. Jinou funkci měl v Mexiku, jiný měl na hlavě čínský
mandarín. Nádherný tvar měl z dílny honáka dobytka, jiný klobouk měl středověký
lékař, co léčil mor a záludné neštovice. Cylindr se nosil v době císaře
Napoleona a měl ho na hlavě Puškin těsně před osudným soubojem. Všelikeré
revoluční hučky nosili ti, co v Evropě v roce 1848 stavěli po městech barikády a dožadovali se konstituce.
Buřinku nosil policejní rada i básník Mahen.
Můj
táta a děda nosili poctivé staré klobouky se šerpou. Žádný fez ani turban.
Jarmulku to ano, pěkně pod kloboukem. Tam
nehrozilo, že spadne a pozná přitažlivost zemskou. Klobouk, to bylo čím dál víc
o projevení úcty, smeknutí a úklonu těla, práci nohou a úsměvu na tváři,
Klobouk,
cylindr kočího, buřinka tajného rady, klobouk mého táty... Vzpomínka na součást
osobnosti, jako i vesta s pánskými
hodinkami v kapsičce saka... A jak se ta móda mění! Pár desítek let zpět a
vidím svého tátu, jak říká Jakubovi, mému synovi: „Vrať mi ten klobouk! Ty
musíš do školky a já do Pražský mezi regály.“ Ale Jakub zná kloboukové kouzlo,
kdy děda bez pokrývky hlavy neodejde a tak mu klobouk jen tak hned nevydá...
Pán
v klobouku se prochází po nástupišti, v podpaží má něco, čim vlak zastaví –
vypraví. Klobouk nosili všichni – jiný slévači,
jiný sběrači zeleniny. Jiný si vzal táta
na hlavu, když šel do synagogy a jiný, když šel na houby.
Ach,
ty naše klobouky, hučky, čepice, kulichy, rádiovky. To vše mělo svůj poctivý
základ ve starém, dobrém klobouku. Prošel světem vítězně a stal se příkladem,
že může dosáhnout nejvýše. Císařská a královská koruna, tiára papeže, klobouky
rektorů, barety děkanů, vojáků, pokrývka hlavy kněze, lékaře i čaroděje. U
zrodu všeho toho, co se kdy nosilo na hlavě stál klobouk. Hasičská přilba,
vojenská… Něco mít na hlavě a chránit se, později dát smeknutím najevo úctu
někomu, koho si vážíme a ctíme. Nechť tedy vzpomínka na klobouk připomene nové
generaci slušnost a pozdrav, kdy stačilo cvrnknout prstem o okraj.
Žádné komentáře:
Okomentovat