neděle 24. dubna 2016

Svět výletů




            „Hoši doleva, děvčata, na druhou stranu. A koukejte dělat rychle, já tady stát nesmím!“ Nic neříkejte, slyšeli jsme to v různých obměnách v autobusu na každém školním výletu brázdíce naši republiku za něčím, co doma nemáme. Standard - řízky, vajíčka natvrdo, kinedryl, skládací sklenička z NDR, sáček na zvracení. Některé pečlivé holky měli s sebou i sůl, párátka, sirky, utěrku.

            Jo, školní výlety! Čas zrajících třešní, lýtek, co se ve věku 7-8 třídy zapalují, deníčků a fotek. Dnes by asi taková ubohá výbava nestačila. Kdyby před padesáti lety někdo vykládal, co všechno umí krabička, které se říká mobil, tablet, tak si myslíme, že se dotyčný zbláznil z nějaké Verneovky. To by přeci byl zázrak. No, jak vidno, žádný zázrak se nekoná. Připadá nám, že to, co to umí je normální, jakoby už zítra mělo přijít ještě něco modernějšího...

            Svět výletů se dozajista za padesát let změnil a vidět mechanický betlém, malovaná velikonoční vajíčka, staré roubené chalupy, hrad či zámek asi nebude to, co si pubertální mládež  přeje vidět. Nezměnila se asi touha po pivu, cigaretách, kradmé pohledy spolužačkám na prsa a vyprávění přihlouplých vtipů. To je vlastní asi všem dvounohým savcům v tomhle věku a nezmění to ani super laptopy dnešní omladiny.

            Horší je, že stále s námi žije šikana. Za našeho mládí jsme měli všichni stejně, (mluvím o sobě a kamarádech z mé třídy). Nikdo se před druhým nepovznášel tím, že otec je „někdo“, že má hromadu peněz a na co syn ukáže, na to dosáhne. Šikana vzniká z nerovnosti, kdy jeden druhému závidí, cokoli a ten druhý, aby srovnal krok, se chová tak, že šikana je téměř třídní boj a vrací pány studenty, daleko, daleko do společnosti otrokářů, otroků a nevolníků.

            Ne všude, ne vždy. My, co jsme si „užili“ sázení stromků v Jizerkách, prací na chmelu, nebo na bramborách víme, jak kdo umí vzít za práci. Tam všude bylo slyšet křik, smích a třeba i šepot těch, co se vedle práce i líbali. Ne vždy se jelo pohodlným autobusem. Často jsme byli zmáčení, prochladlí a špinaví. Vzpomínám, že děvčata ze zdravotky jela vzadu na korbě Tatry V3S na brigádu uklízet  Ještěd. Na bramborách, nebo na chmelu nám chutnalo a snědli jsme všechno. Svačiny i obědy v ešusu. Mám fotku, jak jíme z jednoho ešusu, já a současný lékař Jarda Tržický, tehdy student libereckého gymnázia.

            Dnešní komfort, dopravou počínaje, stravováním a lékařskou péčí konče, dá jistě studentům víc, než mohl dát stát před padesáti lety. A přesto, že mladí mají dnes téměř všechno, jsou to zase jen děti, které jsou v mezních situacích zranitelní, tak jako jsme byli my. Snad jenom - my byli připraveni na život líp. Přispěla k tomu i dvouletá vojenská prezenční služba, zmíněné brigády, učňáky a auta, která tolik nezabíjela. 

            Prázdniny. Od mámy pusu na čelo, tátovo plácnutí do zad. Piš „esemesky“, nechoď uhřátý do vody, nekuř a nepij alkohol. Nebav se s cizími lidmi. Španělsko, Kanada, Indie, Čína. Není hranic, které by mladí nepřešli. Budou mít na co za padesát let vzpomínat a napomínat svoje děti a říkat jim, co to byla šikana, co to byl autobus Ikarus, co vypadal vzadu jako housenka a strašně zamořoval ovzduší. Budou se bát, aby tam, kam jedou nebylo zemětřesení, teroristi, tsunami.

            Svět právě v létě cestuje nejvíc. Ať tedy i naše děti jezdí všude a slyší v cizích jazycích: „Hoši doleva, děvčata na druhou stranu!“ Ať je svět takový, že jeden druhému nezávidí, ať slunce svítí a mír, to mírně zapomenuté slovo je stále aktuální.

Žádné komentáře: