Napsal jsem
pár dopisů, na které čekám odpovědi. Napsal jsem vodě, která teče z hor a
všechno kolem ničí. Napsal jsem ohni, ve kterém vše shoří. Napsal jsem slunci,
větru, ptákům, co létají vysoko nad Jablonným. Letadlům, co ještě z větší výšky
letí ku Praze, Barceloně, nebo k Vídni… Bolí mne koleno a jen těžko se mi
chodí. Sedím u okna, dívám se ven a čtu knížky. Od ,,Koláče“ k nám vzhůru do
České Vsi vede silnice a dvě zatáčky, ostré jak nože ze Solingenu v Rakousích.
Uvnitř jsou od sebe rozdělené bílou nepřerušovanou čarou, která jak slepecká
hůl dělí cestu na tu, co vede k Mimoni a tu co vede od Stráže pod Ralskem dolů
k potoku, kolem Hájků, Černých, až na náměstí k občerstvovně ,,Pod věží“.
(Otevřeno ve všední dny od 3 hodin do 15 hodin odpoledne...)
Náš domek
stojí na cestě k Mimoni. Pár metrů od něho, na protější straně prodává Zetocha
stavebniny. A kdyby neprodával zrovna tohle zboží, měl by na prodej jiné.
Jestli mě fascinují dvě ostré zatáčky nad ,,Koláčem“ on má z domu obdivuhodný
výhled na krajinu. Snad jenom pohled na Labe, z kopců od Litoměřic, na České
středohoří z Ještědu se může rovnat tomu výhledu z domu prvního poschodí od
Zetochy. Vidí všechno. Odhrne záclony a letadla, co nad ním křižují nebe mu
letí do ložnice, rovnou z kuchyně do špajzu, kolem záchodu nahoru, na půdu a
okénkem ven, na Mimoň, na Prahu.
Mě baví vidět
létat velké ptáky nad Jablonným. Takové, co v letu dávají nohy dozadu a štíhlé
krky natahují k Lemberku. Zatáčkou se řítí vůz za vozem. Řidiči jsou
soustředění a drží volant pevně na prsou. Jsou připoutáni k autu širokými pásy
a řežou zatáčku první, pak druhou v esíčku. To se nelíbí našemu psu. Rozčílí
se, zaštěká hlubokým basem a já si připadám, jak v Bolšom těatru v Moskvě,
když tam zpíval sám božský Šaljapin. Když auta sjíždějí dolů z kopce k hospodě
u ,,Koláče“ pes štěká, jako když zpívá Ema Destinová ze staré šelakové desky.
Zatáčka mi
dělá radost. Je rušná, jako noc na záchytce, na interně. Takové byly noci na
Jarově, v kasárnách, v posádce Milovice. Sedím u okna, dívám se a vidím věci
neskutečné. Dá se říct krásné. Tady, kolem nás, je všechno v pohybu. Nic není,
co by chvíli jen stálo na místě. Celý svět je v jednom kole, vše vře a vaří se,
jako voda v hrnci a poklička, na něm tancuje. Je to tu trochu jako na pouti,
stovky atrakcí. Labutě, volavky, sovy, vrabčáci.
Omládl jsem
hlasy dětí, co tudy pospíchají do školy. Ženami, co chodí na nákupy a přinesou
z města něco, co se tam prodává na náměstí. To je panečku servis.
Poslouchám a předu jako kočka. Spím. Co chvíli usnu a zdá se mi o zatáčce plné
sladkostí, kde schnoucí asfalt voní po dešti.
Žádné komentáře:
Okomentovat