úterý 14. června 2016

Legrácky, srandičky...




            Synátor na srandičky moc není, na přihlouplé anekdoty zase jo. Tomu se směje. Je jiný, tak trochu z jiné planety. O devatenáct let mladší sestřička o něm ve škole šířila, že je mimozemšťan. Malé děti a filozofové mají obvykle pravdu. Dnes je mu rovných 43 let.

            Ještě nedávno se jej babička ptala: „Až budeš vnoučku inženýrem, napíšeš mi pohled třeba z Ještěda? Hlavně se čitelně podepiš, ať sousedky a pošťačka vědí, že máš titul.“ Po roce: „ Ukaž mi tu novou občanku. Kde máš napsaný, že jsi inženýr?“ „Babi, já si dělám ještě doktorát, tak až najednou.“ Po roce a půl: „Kde máš zapsáno, že jsi doktor? Nemáš v občance ani jeden titul!“ „Babi, dělám si docenturu, tak až potom.“ Pak přišla i profesura. Ani tohoto zápisu nezápisu se už babička nedočkala. I když zrovna, jeho předání bylo úsměvné. Uskutečnil se na půdě University Karlovy v Praze. Prezident republiky stojí před naším klukem a něco se mu evidentně nezdá a tak slyším (sedím v první řadě), jak se ptá: „Hochu, kolik je ti let?“ Synátor odpovídá, že něco málo přes třicet. Prezident, evidentně dotčen odtuší: „Víš v kolika letech jsem dostal profesuru já?“ Synátor, evidentně zaskočen říká, že to fakt netuší. Úřad se otáčí na podpatku, naštván tím, kam se to ten svět řítí a spěchá, obchází zbytek docentů, evidentně starších, seriózních pánů, co si dávají ruku k uchu v kornoutů a ptají se: „Co jste říkal, pane prezidente? My už špatně slyšíme.“ Fakt prima podívaná.

            Později jsem stál v Chrastavě, v malebném městečku kousek od Liberce, když ,,atentátník“ téhož prezidenta postřelil dětskou pistolí do ramene. Ten se zachoval evidentně stejně, jako tehdy v Karolinu, když běh světa evidentně šel jinou cestou, než mu prezident - narcis sám nadiktoval. Mimozemšťanem myslela dcera svého brášku, ale to ještě neznala našeho tehdejšího pana prezidenta. Ten nemohl být přesvědčivější.

            Syn učí. Celá společnost by mu nemohla najít lepší společenské uplatnění. I já, který ho trpělivě a ve skrze úspěšně učil chodit na nočník stále trpím. Stále opakuje, učí mě, poučuje mě: „Táto, nejez, táto, dej si pozor, nedělej to a zas tohle...“ Dá to práci hlídat si v kotli saze, aby nebouchly, abych to ve zdraví vydržel a měl zas já co vyprávět svému vnukovi.

            Máme se všichni rádi, ale jsou přeci jen v rodině věci, které jsou úsměvné a k jejich vyprávění  hoří táborák a opalují se nad ohněm vuřty. Jíme je všichni. Mimozemšťan i já, hluboko v penzi.

Žádné komentáře: