Nestárněme...

Prý to není věkem a snad ani počasím, nebo tím, že právě bydlíte v Machníně, v Raspenavě, nebo v Hanychově u tramvaje. Je to prosté, bůh sám ví čím.

Vrátím se od výtahu, od branky podívat se, zda jsem zamknul, zda jsem dveře zaklapnul. Ani se neptám, kdy se to zaseklo. Taky mi je už víc než loni a předloni. Raději o tom nemluvím. To samé je, vzpomenout si na příjmení spolužáků ze základky, nebo sousedů, lidí hlásících se na ulici....

Bláhovi pod námi, Hradcovi, Fořtovi, Haluzovi, vedle nás, nad námi hřbitov přeplněný známými. Pod námi Lankovi, Fučíková, naproti Reichlovi, Kalenští, Makovička, Lexa, Vydrovi, Braunkovi, Bouškovi, Matouš, Říhovi, nahoře vražední Mrázkovi, Palečkovi, Šnýdr, Martincovi, Hozovi, Jůza, Mečířovi, Studení, Masopust, Eichler, Sedláčkovi, Pelant, Jílek… Dost! Dost, mí drazí Machníňáci, stejně vás všechny nemohu jmenovat. Vždyť jenom ve škole v naší třídě vás se mnou bylo víc, jak třicet spolu s těmi, co bydleli na Bedřichovce, Karlově, Hamrštejně....

 Vzpomenout si, to někdy pěkně zabolí. Tvář ano, ale to další je moc podobné tomu – zamknul jsem, zhasnul, zavřel vodu? Vzal si prášky, pustil slepice, dal kočce, psovi, králíkům? Jak se tomu říká? Honem! Teď si nevzpomenu. Má to i český název. Němci mají svého -… teď si nevzpomenu na první písmenko abecedy.

To je pak průšvih. Přivedou vás domů a vy nezareagujete, natož, aby byste byl rád. Nejste si jist. Snad nás, vás to nečeká. Vždyť jsme ještě mladí a vzpomenout si není problém. Hlavně, když na nás nepospíchají.... Jasně si vzpomínám, jak toho starého Němce, co bydlel nahoře v patře u Matouše přivedli z Bedřichovky. Prý se tam ztratil a hledal, kde je Machnín.

Faktem je, že pak všechno vypadá jinak. Posledních dvacet let se svět i v Sudetech změnil výrazně. Soukromník i stát začali stavět a rozevřely se nůžky –propast mezi chudými a bohatými. To vše už tady kdysi bylo a stačilo málo: rozeštvat lidi a staré dobré Sudety byly v jednom ohni. O ničem jiném to opravdu nebylo. Jak málo stačilo! Zapomeňte a zlo se vrátí…

A protože na všechno jsou léky, berme je. Na zhubnutí, na tlak. Aby nám rostla bujará kštice, na paměť, abychom si pamatovali a nezapomněli, dětem a vnoučatům četli, chodili s nimi na procházky a ukazovali, kde co bylo, co se kde vyrábělo. Běžte s nimi do muzea, do knihovny na přednášky. Napište rodinou kroniku a nezahazujte fotky  z 1. máje, z výletů, jak jsme opékali vuřty.

Hloupé je zapomenout ve dveřích doma klíče, zhasnout a nevyvenčit psa, mít pocit falešného dobra z nicnedělání. Lepší je bít se s chorobou a věřit ve vítězství.

Neuvěřitelné 2013

Spadla mi moucha do pochoutkového salátu. Radost jsem z ní neměl. Rozhodně jsem ale nezanevřel na pochoutkový salát. Připadal bych si jako hlupák.

Jinak se postavili ke zdánlivě podobnému problému studenti gymnázia v Nymburku. Překvapivě, vzhledem k jejich vzdělání, došli k opačnému závěru. V tomto případě byl onou masařkou v talíři hovězí polívky spisovatel Bohumil Hrabal, jehož jménem mělo být pojmenováno nymburské gymnázium…. Není, neboť spisovatel B. Hrabal byl zvážen a nebylo mu přiznáno té cti. Jeho život byl studenty školy shledán nemravným a nedůstojným jména, jehož gymnázium Nymburk dosud používá…

Drazí neznámí, vlažní, studení, teplí, snědí, bílí, pihatí, plešatí i vy, co máte okousané nehty. Vám všem beze zbytku odpouštím chyby, probudíte-li mne ze sna a řeknete mi: Ne, proboha tak to nebylo!

Pakliže tohle pravda je, kde je má řeka Volha, kde jsou mé tažné popruhy? Jsem jenom burlak a mou nechtěnou profesí je táhnout lodě proti proudu Volhy. Jsem ryba, co jí vyschla řeka, jsem sprosťák ,,Gogén“, který miluje a maluje Tahiťanky nevěda, že mu to v Nymburku neprojde. Jsem Samojed, co snědl svého posledního psa, císař kdesi ze severu Afriky, co měl ledničku plnou opozice, kocourkovský radní, který se zazdil a nemohl ven z radnice, Enšpígl, co třásl rolničkami, Nero, co zapálil Řím, včela, co si sedla do vody, Šemík, který Vltavu přece jen přeskočil…

Proč mám oči pro pláč, proč hořely na hranicích knihy? Proč Goya raději nezahodil štětec, když v Nymburku o ničem nevědí? Rostou tam děti, ne jako starých stromků kmínky, ale jako staré pařezy? To, co odtamtud slyším, mi připadá, jako by to říkal šílený Áda, bláznivý řeholník, co se bičuje železem a ostrými dráty. Cítím pach páleného masa štvaných čarodějnic, dým z krematorií a zápach plynu vraždícího židy…

Proboha to jsou hlasy dětí z Nymburského gymnázia roku 2013? Ne, to je jen něco, co mě děsí. Je Nymburk městem Drákulovým, plným námelu a sušených houbiček? Co tyhle děti k tomu vede? Co je tak popudilo, proč zrovna Hrabal? Proč svými inkvizitorskými prsty neukazují na jiné? Mocné a mocnější?

Žádný z nich nežil jen mravně a nebyl jednobarevný. Pili a pijí, podváděli a podvádějí své manželky, a přesto se dnes jejich jmény honosí letiště, mosty, dálniční křižovatky. Prezidenti, předsedové vlád, ministři, jejich letušky, sekretářky… Znám jich jen málo, co odolali. A ani ti by nebyli hodni nést jméno nymburské školy…

Jsou asi nymburští studenti, výlupky toho nejlepšího, co nám svět dal,  a proto navrhuji dát jejich škole jméno ,,Svatá leč i pokřivená všech, co pozbyli rozumného ducha a jsou na prášcích“.

A pak, jednou, až odvolají, nechť zůstanou i u studené vody do žaludku a především po celém těle půl hodinu, ráno, večer i  v poledne. Studená voda léčí a pomáhá.

V roce 1848 bylo Jablonném v Podještědí „veselo“

Uplynulo šedesát let a v Jablonném v Podještědí opět mají strach z budoucnosti... V roce 1788 město lehlo popelem a roku 1848 ovládl město strach z revoluce. Přijdou bohabojní měšťané opět o všechno? Rok 1848, rok kdy se Evropa bouřila proti feudalismu. Ve městech rostly barikády a chudí a nemajetní plenili sídla šlechty, bohatých spoluobčanů.

Ani v Jablonném nemají měšťané klidný spánek. Revoluce je ve Vídni, Praha staví barikády a vojsko střílí na studenty. Prozíraví. Jak jinak, než tímto slovem nazvat reakci měšťanů tohoto malebného města? Zřizují vlastní vojsko – národní gardu. 211 mužů a 15 důstojníků. Sice bez děl, ale pušek, pistolí a šavlí bylo pro každého dost. Dá se říct, že spěch, s jakým se připravili, se jim vyplatil.

Dřív, než by se kdo nadál přišla první hrozba. „Heřmaničtí táhnou na Jablonné s úmyslem město vyplenit a opět po šedesáti letech vypálit“. Dovedu si to živě představit. Náměstí praská ve švech, všichni obyvatelé jsou v ulicích. Hospoda na náměstí je hlavní štáb. Město se podřizuje válečným zákonům. Kdo by plenil, bude zastřelen. Naštěstí neplenil nikdo...

Pátrači na věži pivovaru zaznamenali pohyb nepřítele a garda nastoupila v pochodový útvar. V zásobnících  má ostrou munici. Pozemní zvěd přináší špatné zprávy. Nepřítel – heřmaničtí obsadili zámek. Jeden z gardistů, snad nejodvážnější, se přiblížil co nejblíže a vyslechl to nejdůležitější: Velitel vzbouřenců co nejpokorněji prosí pana správce o brambory a oves. Heřmaničtí přečkali jen taktak krutou zimu. Úroda byla špatná, neměli co jíst, a tak se vrchnost slitovala a slíbila pomoc. Ožebračení chudí si přišli vyprosit to, co jim bylo slíbeno.

Psal se rok 1848, rok revolucí a zúčtování s feudálními praktikami mezi majetnými a nemajetnými. Ti z Heřmanic nahnali pořádně strachu měšťanům z Jablonného v Podještědí. I když revolučních změn se dočkali i v Jablonném. Pokud je mi známo, bez toho, že by padl byť jediný výstřel. Heřmaničtí své slíbené brambory a oves k sadbě dostali, a pokud vím osivo vzešlo a brambor bylo rovněž dost.....

Nechoďte s pilkou do lesa

To vám jdu takhle na Bedřichovce lesem nahoru směrem k Chrastavě. Je pár dní před vánocemi, les je studený, skoro nepřátelský. Němý. Vítr utichl. Větvičky mi praskají pod nohama, těžké boty drtí zmrzlé borůvčí. Dívám se po malých smrčcích, které sem tam mají bílou čepici. Jinak tu sníh nikde není. Schválně nejdu po asfaltce, která protíná celý bedřichovský les. I přesto, že jdu lesem kousek od cesty, vidím les jinak, než kdybych kráčel po asfaltu. Za pár dnů budou vánoce a jejich kouzlo bude i v mém domově. Tady v lese je kouzlo přirozené, bez pozlátka. Tisíce žárovek, girland, umělého sněhu, stromků z prapodivného čínského materiálu. To jsou komerční vánoce. Plné spěchu, termínů, telefonních hovorů a přihlouplých vánočních televizních pořadů. Ty mít nemusím.

Stojím a rozhlížím se. Hledám krmelec. Vím, že tu někde je. Cesty se tu kříží, vím, že ten, který hledám, je naproti bunkru, ale těch je tu kolem plno. V batohu mám dva bochníky, tvrdého chleba, asi dvě kila jablek, mrkev, dvě obrovité kedlubny, šest tvrdých housek. Asi to nebude stačit, ale nebudu v těchto dnech jistě sám, kdo půjde do lesa a něco zvířatům přinese.

Dosud jsem nepotkal nikoho. V lese není ani živáčka. O něco jsem škobrtnul.... Jen těžko uvěříte. Těžko uvěřit. Zakopl jsem o pilku solidní práce, všechny zuby na svém místě. Jako nová. Nemohla zde ležet déle, než malou chvíli. Majitel se asi ukryl přede mnou do břízkosmrkového porostu a pozoruje mě. Jistě mi přeje hezké vánoce, hodně zdraví, dlouhá léta pozemského bytí, zdravé děti, vnoučata, zahradu plnou sladkých jablek, včelín plný pilných včel, rybník tlustých kaprů, hodně slepiček, co snáší plno vajíček.... Snad, že mu nevěřím, beru si pilku s sebou a do batohu ukládám onen předmět doličný. A dál hledám krmelec.

Po chvíli se jenom otáčím, zda už jsem někoho oslovil, a zda už lesní zvířátka hodují... V dáli vidím myslivce. V batohu mám pilku, na rtech žalobu. Přesto nevím, zda jej mám oslovit. Neskončí to všechno úplně jinak? Nebudu nakonec já ten podezřelý? Ona ta naše paní justice bývá často úplně slepá. A co pak? Ta ostuda! Celá vánoční pohoda je pryč, míjím zelenou uniformu a hlasitě zdravím: „Čest práci.“ Lesník zpozorněl: „Vaší taky,“ odpověděl a vzdalovali jsme se jeden druhému opačným směrem....

A les? Ten byl jako obloha. Zachmuřený a plný otázek. Bude už konečně sněžit? Budou vánoce na sněhu?...

Tatínkovy kaktusy

Být po mém tak „y“ ve slově „tatínkovy“ vůbec nemá být. Tatínek je sice koupil, ale pro maminku. I když, ona mu je později, když prohlédla, vrátila s tím, že kdyby věděla, co ví teď, nikdy by je nepřijala a rovnou je hodila tatínkovi na jeho plešatou hlavu s tím, že by mu něco třeba na ní konečně vyrostlo....

Všechno bylo o tom, že v tomhle šťastném manželství se sešly velké osobnosti. Jedna tatínkova a přinejmenším dvě maminčiny. A když došlo na výchovu dítěte, co uvařit, co si vzít na sebe když venku poprchává, kdo co koupí - maminka vždy vyhrála o prsa. A to pořád ještě netušila, že právě kaktusy, dárek nad dárky tak nevinný, pokazí téměř ideální manželství.

Všechny sousedky z okolí věděly, že maminka nesnáší pyl z kytek, který ji dráždil ke kašli, takže kaktus je ideální.... No jo, ale to všechno bylo pryč, když se táta dal slyšet, že má strašnou ženskou, co všechno ví, všude byla, a že to jednou skončí špatně. Že jí příště, někde při cestě natrhá bodláky, ať ví jak to vlastně i s těmi kaktusy a jejich trny je....

Maminka to nesla opravdu těžce. Se vším se sousedkách chlubila, ale s tímhle přece jen ne. I tak jsem se ve škole dozvěděl, jak si stojí sázka: zda se matka svěří sousedkám, nebo zda tátu zmlátí. Jó, drby. Máma se tohle taky obratem ruky  dozvěděla, a vzala to tvrdě ruky po svém. Tátu tedy nezabila, ač to měla v úmyslu. Mě, jako malého zrádce nechala, ať si domácí úkoly píšu sám a ať si tu mou češtinu vychutná zas někdo jiný – moje učitelka češtiny....

Já to po letech vidím, tak, že maminka nevěděla co s takovým množstvím kaktusů. Nakonec to vyšumělo samo. Léty a přímo výstavně. Mě se občas kluci smáli, že táta dává ježky mámě k svátku pod polštář.... Já se tomu taky hloupě smál a vymýšlel, jak se pomstít. Ono o nic nešlo, ale hned mi bylo líp. Tak to chodí, co svět světem stojí. Zabil jsi mi babičku, dostaneš přes držku…

Židovské hřbitovy

Vy, velcí a dospělí, na rozdíl od těch druhých, o nich něco víte. Jsou tu. Stojí často mimo město a není, proč by tam kdo chodil. Kámen tam leží na kameni, stromy s keři tvoří nepropustnou hráz. Občas tam někdo z  mladých vleze a napíše něco o tom, co se mu honí hlavou.

To neplatí pro Liberec. Před mnoha lety tady vše vypadalo úplně stejně, jako v městech  u Dunaje, jako někde, kde se staví, kde se klučí les... Něco o tom vím. Léta tam můj děda dělal správce.

Hřbitovy. Kdo tam rád chodí ať zvedne ruku. A svíčku zapálí. Tma, tma jako v hrobě, na pustém nádraží....Při zdech tam dokola stojí dosud velké hroby podobné těm, co si stavěli křesťané na svých hřbitovech. V Liberci si Židé postavili navíc velkou hřbitovní kapli, márnici a byt pro hrobníka – správce hřbitova. Tady šéfoval můj děda, hluchý jako tetřev. Nikdy jsem jej neviděl, že by některý z těch tehdy útlých kmínků pořezal. Jinak, coby vrátný a klíčník otvíral mohutné dveře návštěvníkům dokořán. Co si téměř nepamatuji, že by otevíral vrata pohřebním vozům.

Židé v Liberci v tu dobu neumírali. Živí si pořizovali dřevěné bedny „lifty“ a stěhovali  se pryč. Za hranice. Kdo by taky chtěl umřít, když přežil holocaust? Vrátilo se jich málo a Liberec už nebylo to město, co znali před válkou. Město na výsost internacionální, mající genia loci metropole severu…

A nyní? Po válce? Co zbylo po Židech? Vily, domy, parky, továrny, dílny, obchody, ordinace… Komu by se chtělo cokoli vracet? Nejdřív si jejich majetek přivlastnili Němci, po nich ti, co dosídlili pohraničí.... Komu by se chtělo umřít? Možná, co já vím, všem přeživším. Děda na svém hřbitově v Liberci, pohřbil v sedmapadesátém babičku. A víte, co dělal přes den? Sbíral známky a já mu pomáhal. Bylo mi deset a do areálu hřbitova jsem se bál vstoupit.

Čím dál od kaple, márnice a dědova služebního bytu byla neprostupná džungle stromů, keřů, povalených náhrobků. Z toho šel strach a já ho měl. Liberecký židovský hřbitov nebyl sám. Bylo i hůř. Tam kde scházela zeď kolem hřbitova, tam si lidé z okolí chodili pro opracovaný náhrobní kámen a mládež si tam zkoušela psát neslušná a vulgární slova.

Vnímám vše, co se změnilo po roce 1989 i v Liberci. Škoda, že děda umřel v roce sedmdesát. Opravila se zeď hřbitova, narovnaly se kameny, správci dostali odpovídající techniku. Město postavilo svým mrtvým Židům důstojný památník holocaustu. Židovský hřbitov v Liberci „ožil“ tak, jako ožívají i ty zbývající po celém Česku. To je pak jiné vzpomínání, pohlazení, pofoukání rozbitého kolena.                                                                                                                          

Dědečkovi králíčci na jídelním lístku

Víte sami, uživit se, to dá někdy práci a je jedno, hledáte-li ji v sukních nebo máte-li na sobě kalhoty. Dědeček z tátovy strany to zkoušel celý, celičký život, ne vždy byl úspěšný, jak by si přál. Nějaký čas, pokud byl na světě jenom můj táta, tak k jejich obživě stačily karty a stůl u Prince Edvarda na Bismarkově náměstí v Liberci. Když přibyli synové další, začal děda, ač to bylo jistě pod jeho úroveň, vařit, péct a smažit vánoční dobroty, cukrovinky a laskominky. Asi nejzajímavější byl jejich prodej v době První Československé republiky na předvánočních trzích v Sudetech, v té prapodivné enklávě pohraničního území, kde se mluvilo německy.

Třicátá léta minulého století, doba krize, surových vražd a únosů, nástupu Hitlera k moci, zrodu Henleinových nacistů, úžasných filmů, románů, divadelních her, ale i politických procesů, radikalizace levice i pravice, občanské války ve Španělsku i v Číně. A do toho můj dědeček, liberecký Žid, jeho čtveřice synů a znovu položená otázka, jak se uživit, jak uživit děti. Jako bychom tu otázku slyšeli i dnes všichni, a ze všech stran. Z úst dědečků i otců a nakonec si ji občas i dnes položíme sami. Je motivem, který nikdy nezevšední, nevyčichne, který se v podstatě týká každého z nás a v každé době.

Jak to udělat a nenadřít se? Tak, aby práce byla obživou a něco času zbylo na zábavu. Jít dětem příkladem. Najít si slušnou práci bylo asi přeci jen tehdy těžší, než nyní. Nebo to pravda není? Kdo ví....

On to ani Hitler, ani Stalin, kteří se ve světě chopili moci, neměli s dědou Arturem jednoduché. Za války děda vařil, velel velké Klapálkově válečné kuchyni, po válce naštval komunisty tím, že neuvažoval o vstupu do strany a začal vařit strávníkům. V Liberci v hospodě „za opicemi“ u zoologické zahrady vařil neobyčejně dobře, levně a dietní maso, byť jenom králičí.

Dosáhl kulinářské a výrobní dokonalosti. Nemusel vařit nic jiného. Králík denně a na všechny způsoby. Po válce, kdy bylo vše na lístky a Sudety byly vyjedeny, nebylo samo sebou mít maso, i když jenom králičí, každičký den všední i sváteční. Pokusím se to objasnit. Hospodu Náš domov, obestřenou zahradami, po válce nikdo do národní správy nechtěl. Nebylo z čeho vařit. Ingredience, maso, přílohy nebyly a vařit jenom z vody ani tehdy nešlo. A tehdy se udál onen Hospodinův zázrak speciálně pro našeho dědečka.  Už jednou dědečkovým předkům rozevřel Rudé moře a oni z Egypta mohli uprchnout do země zaslíbené, podruhé nařídil Hitlerovi propustit dědu z koncentračního tábora Sachsenhausen. Do třetice dědečkovi nařídil vypustit pár nádherných králičích dvojic na půdu restaurace  Nový domov, která byla plná voňavého sena. Stejně, jako se  rozestoupily vody Rudého moře, králíci se začali množit  a množit. Tak vznikla dědečkova proslulá králičí kulinářská specialita. 

Jak jsme dnes svědky, Číňané vše dovedou okoukat a okopírovat, takže i oni mají svého králíka po čínsku. Ale králík po česku byl jen jeden. Ten, kterého pekl můj dědeček Artur.