To vám jdu takhle na Bedřichovce lesem nahoru směrem k
Chrastavě. Je pár dní před vánocemi, les je studený, skoro nepřátelský. Němý.
Vítr utichl. Větvičky mi praskají pod nohama, těžké boty drtí zmrzlé borůvčí.
Dívám se po malých smrčcích, které sem tam mají bílou čepici. Jinak tu sníh
nikde není. Schválně nejdu po asfaltce, která protíná celý bedřichovský les. I
přesto, že jdu lesem kousek od cesty, vidím les jinak, než kdybych kráčel po
asfaltu. Za pár dnů budou vánoce a jejich kouzlo bude i v mém domově. Tady
v lese je kouzlo přirozené, bez pozlátka. Tisíce žárovek, girland, umělého
sněhu, stromků z prapodivného čínského materiálu. To jsou komerční vánoce.
Plné spěchu, termínů, telefonních hovorů a přihlouplých vánočních televizních
pořadů. Ty mít nemusím.
Stojím a rozhlížím se. Hledám krmelec. Vím, že tu někde je.
Cesty se tu kříží, vím, že ten, který hledám, je naproti bunkru, ale těch je tu
kolem plno. V batohu mám dva bochníky, tvrdého chleba, asi dvě kila
jablek, mrkev, dvě obrovité kedlubny, šest tvrdých housek. Asi to nebude
stačit, ale nebudu v těchto dnech jistě sám, kdo půjde do lesa a něco
zvířatům přinese.
Dosud jsem nepotkal nikoho. V lese není ani živáčka. O
něco jsem škobrtnul.... Jen těžko uvěříte. Těžko uvěřit. Zakopl jsem o pilku
solidní práce, všechny zuby na svém místě. Jako nová. Nemohla zde ležet déle,
než malou chvíli. Majitel se asi ukryl přede mnou do břízkosmrkového porostu a
pozoruje mě. Jistě mi přeje hezké vánoce, hodně zdraví, dlouhá léta pozemského
bytí, zdravé děti, vnoučata, zahradu plnou sladkých jablek, včelín plný pilných
včel, rybník tlustých kaprů, hodně slepiček, co snáší plno vajíček.... Snad, že
mu nevěřím, beru si pilku s sebou a do batohu ukládám onen předmět
doličný. A dál hledám krmelec.
Po chvíli se jenom otáčím, zda už jsem někoho oslovil, a zda
už lesní zvířátka hodují... V dáli vidím myslivce. V batohu mám pilku, na
rtech žalobu. Přesto nevím, zda jej mám oslovit. Neskončí to všechno úplně
jinak? Nebudu nakonec já ten podezřelý? Ona ta naše paní justice bývá často
úplně slepá. A co pak? Ta ostuda! Celá vánoční pohoda je pryč, míjím zelenou
uniformu a hlasitě zdravím: „Čest práci.“ Lesník zpozorněl: „Vaší taky,“
odpověděl a vzdalovali jsme se jeden druhému opačným směrem....
A les? Ten byl jako obloha. Zachmuřený a plný otázek. Bude už
konečně sněžit? Budou vánoce na sněhu?...
Žádné komentáře:
Okomentovat