pondělí 2. prosince 2013

Dědečkovi králíčci na jídelním lístku




Víte sami, uživit se, to dá někdy práci a je jedno, hledáte-li ji v sukních nebo máte-li na sobě kalhoty. Dědeček z tátovy strany to zkoušel celý, celičký život, ne vždy byl úspěšný, jak by si přál. Nějaký čas, pokud byl na světě jenom můj táta, tak k jejich obživě stačily karty a stůl u Prince Edvarda na Bismarkově náměstí v Liberci. Když přibyli synové další, začal děda, ač to bylo jistě pod jeho úroveň, vařit, péct a smažit vánoční dobroty, cukrovinky a laskominky. Asi nejzajímavější byl jejich prodej v době První Československé republiky na předvánočních trzích v Sudetech, v té prapodivné enklávě pohraničního území, kde se mluvilo německy.
Třicátá léta minulého století, doba krize, surových vražd a únosů, nástupu Hitlera k moci, zrodu Henleinových nacistů, úžasných filmů, románů, divadelních her, ale i politických procesů, radikalizace levice i pravice, občanské války ve Španělsku i v Číně. A do toho můj dědeček, liberecký Žid, jeho čtveřice synů a znovu položená otázka, jak se uživit, jak uživit děti. Jako bychom tu otázku slyšeli i dnes všichni, a ze všech stran. Z úst dědečků i otců a nakonec si ji občas i dnes položíme sami. Je motivem, který nikdy nezevšední, nevyčichne, který se v podstatě týká každého z nás a v každé době.
Jak to udělat a nenadřít se? Tak, aby práce byla obživou a něco času zbylo na zábavu. Jít dětem příkladem. Najít si slušnou práci bylo asi přeci jen tehdy těžší, než nyní. Nebo to pravda není? Kdo ví....
On to ani Hitler, ani Stalin, kteří se ve světě chopili moci, neměli s dědou Arturem jednoduché. Za války děda vařil, velel velké Klapálkově válečné kuchyni, po válce naštval komunisty tím, že neuvažoval o vstupu do strany a začal vařit strávníkům. V Liberci v hospodě „za opicemi“ u zoologické zahrady vařil neobyčejně dobře, levně a dietní maso, byť jenom králičí.
Dosáhl kulinářské a výrobní dokonalosti. Nemusel vařit nic jiného. Králík denně a na všechny způsoby. Po válce, kdy bylo vše na lístky a Sudety byly vyjedeny, nebylo samo sebou mít maso, i když jenom králičí, každičký den všední i sváteční. Pokusím se to objasnit. Hospodu Náš domov, obestřenou zahradami, po válce nikdo do národní správy nechtěl. Nebylo z čeho vařit. Ingredience, maso, přílohy nebyly a vařit jenom z vody ani tehdy nešlo. A tehdy se udál onen Hospodinův zázrak speciálně pro našeho dědečka.  Už jednou dědečkovým předkům rozevřel Rudé moře a oni z Egypta mohli uprchnout do země zaslíbené, podruhé nařídil Hitlerovi propustit dědu z koncentračního tábora Sachsenhausen. Do třetice dědečkovi nařídil vypustit pár nádherných králičích dvojic na půdu restaurace  Nový domov, která byla plná voňavého sena. Stejně, jako se  rozestoupily vody Rudého moře, králíci se začali množit  a množit. Tak vznikla dědečkova proslulá králičí kulinářská specialita. 
Jak jsme dnes svědky, Číňané vše dovedou okoukat a okopírovat, takže i oni mají svého králíka po čínsku. Ale králík po česku byl jen jeden. Ten, kterého pekl můj dědeček Artur.

Žádné komentáře: