Kolo

Když pominu, že nejvíc chodím pěšky, jsou tu i jiné možnosti. Když prapředkové vylezli moře na pevninu, velmi se divili, že už je nic nenadnáší, že pohyb chce dřinu.

První, čeho se dopustili byl smyk. Na něj uložil prapředek družku a dosmýkal ji do porodnice pod košatý strom, kde porodila vynálezce… A pak už to šlo ráz na ráz. Kolo. Nevím jestli penicilin, internet, písmo bylo víc, ale kdo nepoužil kolo, či kola, jako by nebyl… A bylo i vodní kolo, kolo, co vyrábělo elektřinu, kolo co hnalo vodu do akvaduktů, ale především to kolo, co zkrátilo vzdálenosti, vyhrávalo války, vozilo jídlo, mlelo mouku, na hrnčířském kruhu uhnětlo kastról rukou sličné panny…

Kolo od vozu. Jedno i páté kolo. Kola, co objela svět v pneumatikách, v obručích, kola plně dřevěná až po ta, co se pumpují. Pořád jde o jedno a totéž. Vynález, co svět kolem nás zmenšil na plochu, kterou měříme už ne kroky, ale dobou, časem, kilometry pohodlně rozvaleni v dopravním prostředku vybaveném koly.

Kola ozubená točila ručičkami hodin, kola se stala rozhodujícím fundamentem, na němž dnes stojí automobil, první a poslední, co člověk pozná na cestě životem. Od kočárku, kam jej sotva narozeného uloží, až po auto černé barvy, které jej veze na cestě poslední.

Auta a vše, co má kola, počínaje kolem šlapacím, je věcí dneška a nevypadá to, že někdo vymyslí něco lepšího, co kolo překoná, byť vymyšlené futurologicky někým z dalekého vesmíru.

Přemýšlím, co kolo dalo a co vzalo lidem spěchajícím do práce, za zábavou, k lékaři, na schůzku, k vlaku. Co kolo dalo válčícím stranám, při stavbách přehrad, rodinných domků, cest. Kolo, respektive auta s koly znamenají fenomén, který nelze nahradit ničím jiným. Šlapací pro děti, pro dospělé kola sportovní a pro rekreaci, kola mopedů, motorek až po auta, hodící se ke všemu. Kolo je prostě vynález srovnatelný s cestou na Měsíc, na jiné planety. Kolo je vynález, nad který není. Úžasný a jedinečný.

Ač se snažím nevím, co víc o kolu říct. Není jiné rozšířenější drogy, než propadnutí jízdě postavené na otáčejícím se roštu, kolu - ohnuté větvi, rámu, třeba i ze železa, z čehokoli. Kolo je kolo, jako Solnohrad je hlavní město Solnohrad. Kolo je fenomén, a kdo nemá dnes řidičák, je tak trochu mimo. Je nás už málo, neznám ,,kolem“ sebe mnoho takových nemehel, kteří mají, jako já, jen jedno kolo.….  

Barevné vlasy

V sobotu odpoledne, ale spíš v neděli. Co? No přeci koupání v Nise. Koupaliště v Hrádku nad Nisou sice bylo špičkové, ale Nisa skýtala něco, co jinde nebylo možné. Obarvení vlasů, celého těla, trenek, obvazu na ruce... Něco, co se nesmělo a proto pod mostem v Loučné u babičky Wienerové jsme se koupali raději, než na koupališti. Podotýkám, že Kristýna byla v té době ještě regulérní povrchový lignitový důl.

Chtělo to vodu v Nise ne úplně hnědou, modrou, červenou. Ale takový ten čajíček, slabší odvar, prostě, aby se to doma po vynadání, dalo smýt. A tak jsme občas vypadali jako indiáni a smrděli močovinou, která byla součástí oné barevné duhy, co tekla z textilních továren rovnou do Nisy. Rodiče z toho byli na mrtvici.

Dno, řeky bylo tehdy samé sklo, kusy železa, v řece plavala i mrtvá zvířata a o dalším raději pomlčím. A k tomu ta barevná limonádová vodička. Byl to prostě adrenalin, i když jsme tomu říkali jinak. Sám bych do té břečky nevlezl, ale byli s námi sousedi, jejich psi, naši psi a nakonec – přece jsme tu vodu nepili, jen se v ní koupali. Barvila senzačně řasy i obočí. Já měl v trenkách zelenou papírovou pětikorunu, která po koupání byla červená. Později mi ji v krámě nechtěli vzít, že je falešná.

Nejdéle se barva a smrad z řeky držely ve vlasech. Nešlo to jen tak snadno dolů. Hloupé bylo, že zabrat dostal i polštář v posteli. Dostal nádech polní šedi a odér podobný zápachu pánských záchodků na nádraží v Hrádku nad Nisou. Ty páchly tak, že i mouchy, které do nich okénkem vlétly padaly smrady. Tak nám smrděly polštáře, respektive i vlasy po jednom nočním koupání ze soboty na neděli. Ani to nás nezastavilo. Začali tam s námi chodit holky. Bylo na čase pochlubit se skoky z mostu do Nisy. A že to bylo o ústa! Vody v Nise bylo převážně po kolena a každý skok byl o zdraví, ale v kolektivu stejně moudrých hlav nikdo nic lepšího nevymyslel, a tak se skákalo. Ve tmě, do tmy a bez jediného škrábnutí. Byli jsme šťastné děti, snad s andělíčky strážnými vzadu za zadky.

Dnes, kdyby mi někdo řekl: Skoč!, tak ani do čisté Nisy ne. Nevím, co leží na dně a ani vody v Nise od doby mého mládí nepřibylo a liberecké barevny už také nepracují. To jenom můj syn Jakub, profesor na Technické univerzitě v Liberci, tenhle obor barvení učí. A vyzkoušet si jej v praxi nemá kde. Mohl by v Nise, ale to by se musel narodit o třicet let dříve. Tak to už ve světě i doma chodí.

Něco málo o sportu

Hrádek nad Nisou je město sportu a rekreace. Co má paměť sahá, tak se pořádají vejšlapy do okolí krásné krajiny kolem města. V současné době i do kopců a rovin sousedních států, především do blízké „Horské republiky žitavské“, do kopců kolem Ojbina, Jonsdorfu, dolů, až do Jablonného a jeho okolí. A to pěšmo, na kole, podle toho, jak se cítíte připraveni zdolat náročný terén nádherného kousku českého příhraničí řečeného dnes i tehdy Sudety.

Mnohem delší tradici, co vím, mají mí milí Hrádečáci v lezení na skály, kterých je v tomto prostoru od Bílého Kostela až po Bílý potok, potůček, co tvoří hranici mezi městem a přilehlým Žitavskem.

Dnešní mladí navázali na převelice bohatou tradici původních obyvatel Hrádecka, kteří v minulém a předminulém století na zdejší skály lézt uměli a byli v tom machři. Popova skála a všechny ty skály ptačích jmen, skály kolem hranic, Černé Louže až po Lvovou u Lemberka. Nejsem jedním z těch, co lezou, ale ti současní i ti, co už nejsou mezi námi, to perfektně uměli.

Lezení asi bude o velkém kamarádství a to je moc pěkná vlastnost, která se v jiných sportech tak moc často nevidí. Proto si myslím, že zmínit se právě o těchto klucích a holkách v této knížce o Hrádku nad Nisou určitě patří, musí.

Jsou zde a byl jsem se na ně i mnohokrát podívat – dobří fotbalisté. Viděl jsem zde hrát československé reprezentanty, internacionalisty různě kvalitní fotbalové kluby. Na velkém hřišti, ale i na menším u školy pod nádražím. Myslím si, že není v okolí, kdo by si nezajezdil na kole. Kolo zde mají všichni od malých, až po staré babky a dědky. Ono od babičky z Loučné na nádraží to bylo pěšky půl hodiny. Na kole maximálně deset minut.

Ke sportu a rekreaci už pár desítek let slouží zatopený povrchový důl Kristýna. Je to tam báječné. Jen byznys, je trochu v rozporu s tím, co už dnes „přes ulici“ nabízejí za hranicí v Obersdorfu v Žitavě. Tam je vše levnější a při jejich příjmech snadno dostupné všem. Vstupné, hlídané parkoviště a podobně. Proto je u nás tolik nedůstojných děr v plotě a vytáček u pokladen. Na druhou stranu, pokud někdo nechce ke konkurenci o čtyři kilometry dál do Německa, i tady se plavat naučí.

Město je dnes oproti létům předchozím, jak vidno, štědře dotováno a jeho spolky a kluby včetně těch sportovních, společenských i kulturních mají své slušné zázemí. Čím dál, tím víc lidí, včetně těch z širokého okolí, ale i z celého příhraničního Trojmezí se hrádeckých akcí účastní. Tak si to asi otcové zakladatelé představovali. 

Do Žitavy, než bys řekl švec

Není to tak dávno, kdy jsme Žitavou, bývalým starým malebným českým městem jen projížděli. V Hrádku nad Nisou, v poslední výspě Čech se dveře vlaku zavřely a až do Varnsdorfu jsme jen hleděli skrze zavřená okna vagónů. Vlak sice v Žitavě na nádraží zastavil, ale na nástupiště se vystoupit nesmělo. Jen nádražáci obou zemí si předali lejstra, zasalutovali si a družbě národů socialistického bloku byl konec.

Byla to ostuda. Žitava už byla přístupná autem z obou výběžků, ale vlakem to nešlo a nešlo. Až jsme se nakonec dočkali. Pěšmo z Hrádku, via ves Hartava, Žitava, autem z města do města.

Dnes je Žitava zpřístupněna i lesem, polními cestami, ale i úplně novou silnicí, přes Polsko. Co není, může být. Dnes není už nic nemožné a města v pohraničí sousedících zemí nemají problém s propojením policie, zdravotní služby, hasičů, školních programů a mnohé další na koordinaci čekají. Vychází i společné publikace, knihy, mapy. Jsou tu programy jako například „Ahoj, sousedé!“.

Není „problém“ najít si v sousední zemi přátele, životního partnera, práci, koupit si dům. A proto se nedivte, že jsem do poslední knížky o spolupráci měst Žitavy a Liberce napsal o městu Žitavě tento prolog:

„Byla jsi tam vždy, co moje paměť sahá. Tvá náruč byla odjakživa útočištěm, přístavem lodí bez kormidla. Pískovcové skály majákem Ojbína, čisté lesy kol dokola zelenými safíry půvabných žen saského dvora. Ty pamatuješ víc, než my všichni dohromady.

Město vysokých věží, otevřených bran, špalíčků českých exulantů, dělníků i studentů škol, renesančního i barokního slohu, společných projektů, sil a snah o budoucnost bez hranic. Mnohého z toho jsme se dočkali.

Jsi parkem i zahradou, městem zdobných kašen i pohodlných laviček, písničkou znějící na březích řeky Nisy, která nás spojuje. Jsi městem obdivuhodného kouzla naší vzájemnosti – pocitu, který mám, a který je nesrovnatelný s jiným, když usednu v parku s květinovými hodinami, zavřu oči a sním.

Mám Tě rád, Žitavo.“

Jestli je celé sudetské pohraničí, a to myslím naše Ponisí, z kamene, dřeva, cihel a betonových prefabrikátů, pak Žitava stojí na úžasném tvárném pískovcovém kamení a tradičním podstávkovém fundamentu. To, co bylo z panelů, to vám doslova a skutečně mizí před očima, až se divíte, jak je to možné. Už dávno by byli ve vzájemné spolupráci Žitaváci s Hrádečáky mnohem dál, kdyby si „rozuměli“. Jazyková bariéra je asi tím,s čím zápasí mnoho lidí na obou stranách česko-německé hranice nejvíc.

Nevím, kolik jazykových kurzů je v Hrádku. V Žitavě jsou pokaždé dva až tři, lepší už to je ve školách a mateřských školkách. Aspoň, co mám z doslechu, tak tudy cesta vede české rodiče a děti mají zájem chodit do škol a školek Žitavska. Ale nevím, jak česká byrokracie. Divil bych se, kdyby tu úřední šiml nezařehtal a nenastaly komplikace, jak potom absolventy zařadit.

  Je toho dost, čím se liší Hrádek nad Nisou a okolí od toho města, které jsem znal před šedesáti lety. Řeší jiné problémy, a to je dobré, moc dobré...

Stromová kůra mi voní stále

Na mnoho věcí z mládí zapomenu. Rád. Není to pokaždé procházka růžovým sadem. Jsou věci, na které nejsem hrdý, které jsem od přátel, sousedů nebo učitelů nečekal. A proto, když si vzpomenu na něco hezkého, co pohladí, jdu a někam si to poznamenám.

Mimo jiné má rád korálky náhrdelníku, města a vesničky na řece Nise – Machnín, Chrastavu, Bílý Kostel, Chotyni a Hrádek nad Nisou. Znám je a miluji jejich atmosféru, dech i kouř z jejich kamen. Když k nim vejdu do samoobsluhy, vystoupím u nich z vlaku, zajdu na poštu, na výbor – obecní úřad, do cukrárny, sednu si na lavičku, hodím pohled do schránky, koupím si rohlík a kus salámu.

Rád jezdím tuhle trasu vlakem. Je bohatší o dvě vlakové zastávky – Machnín hrad a Andělská Hora. Jsou jako z pohádky. Domečky na kuří noze, k lesu pár kroků, dole hučí a leskne se Nisa... Kolikrát jsem v létě vystoupil v Andělské Hoře, vyhrnul si nohavice a bos vstoupil do řeky, abych šel proti proudu domů, do Machnína.

V Nise jsem se koupal v Hrádku nad Nisou - Loučné pod mostem „U Wienerů“, pár metrů od hranic s Německem. Ve škole v Bílém Kostele jsem měl známou ředitelku a kamaráda truhláře, v Chotyni sběratele starých pohledů, v Chrastavě mám přítele starostu. V Machníně na koupališti jsem poprvé v životě políbil starší holku a na Bedřichovce našel miliony borůvek. Na Karlově mám spolužáky Cháberu a Hnízdila, v Hrádku nad Nisou sestřenici Magdu, jejího muže Oldu a strýčka Waltra.

Ne, to není všechno, co z Hrádku nezapomenu. Ještě na černé kamení hrádeckého dláždění a na vůni nikoli sušených hub, ale kůry, co prodávala továrna „šmakárna“, kde z ní vyráběli tříslo k činění koží. Co bylo mokré sušilo se před hrádeckými domy na chodnících na suché a vonělo tak prazvláštně, že svatý Petr ve dnech hrádeckého sušení zavíral nebeskou bránu, aby jim lidé z nebe neutíkali a nechtěli zpět do Hrádku nad Nisou, aby si mohli přivonět...

Napsal jsem mnohokrát i do okresních novin, že nelze zapomenout na Hrádek nad Nisou mnoha vůní. Vůní, které si vás najdou za dvacet, čtyřicet let. A pak mne v Liberci osloví jistá dáma a jde rovnou k věci: „Pane Wienere, jak je to s tou vůní kůry? Jela jsem tam včera, čichala a čichala a nic, vůbec nic jsem necítila. Cítím se podvedená...“

Čas s námi hraje nepoctivou hru. Stárneme a mnohé odnesl čas i s Waldou Matuškou daleko. Daleko od nás, až na jiný svět. Paní chtěla najít ztracený čas. Někoho, kdo si taky sušil kůru, topil a má tu vůni z první ruky. Zavzpomínali jsme si a v dobrém se rozešli.

Podobné pohlazení budete znát také. Vzpomínejte, až se vám vybaví něco podobného, tak silně vonícího, krásného a nesmrtelného.

Silnice jako chobotnice (Dvě cesty do Jablonce nad Nisou)

Silnice jako chobotnice

(Dvě cesty do Jablonce nad Nisou)

Z Liberce do Jablonce vedou dvě silnice. Tady v Sudetech abych stále něco počítal. Nic tu není samosebou, nic tu není zadarmo. Za každé kýchnutí, za vše, co koupím, zaplatím. Kolem dokola jen pohraniční lesy, cesty uzoučké, jak provázky, samá voda, ostrá zatáčka zleva zprava. Kdo nepospíchá, raději se sveze tramvají, vlakem.

Tam, kde se kolem cest ve vnitrozemí pěstuje obilí a všechno někomu patří, tam je u nás škarpa, strž, suť, ostrá zatáčka, liberecká žula, řeka Nisa. Kam se rozšířit? Bůh suď! A k tomu povolená rychlost, kolkolem uzavřená obec. Běžné opravy. Neznám dne, kdy tu není omezení, šetření dopravní nehody policií.

Když to sečteme suma sumárum, jezdit autem po starých silnicích z Liberce do Jablonce nad Nisou a zpět po stejné trase je šílenství, nad kterým, když je máme za sebou, kroutíme hlavou a sami sobě se divíme, proč jsme nejeli přes Hodkovice, respektive na Prahu a pak kolem Rychnova po rychlostce.

Co si budeme povídat. Zvyk je železná košile a pokaždé sami sebe přesvědčíme, že tentokrát to bude na cestě vypadat úplně jinak. Nebude – bude? Každý opravený metr cesty v patách Jizerek je cítit na rychlosti a především bezpečnosti té krásné, romantické cesty, na které se neusíná, mozek neleniví a cesta prima ubíhá.

Ono vůbec sedět za volantem i na druhé cestě Vratislavicemi nedá nikomu zbůhdarma odpočívat a spát. Tam, kde kdysi lehce projel kočár, bryčka, vůz s pivem, kluk na kole s košíkem pečiva, tam dnes jezdí kamiony z továren podél cesty.

Léto je čas oprav silnic, i těch našich v úzkých serpentinách. Cesty v Sudetech nejsou už dávno jen plné divočáků a svéhlavých jelenů. A také pomníčků, upomínajících ty, kteří v těchto lesích a na cestách ukončili své životy.

Jak moc ty dvě cesty z Liberce do Jablonce nad Nisou svádějí k rychlé jízdě, jak moc se dá naklonit motorka, že téměř leží na stupačkách... Tomu říkám smrtící adrenalin! Žel, pokud odnaproti přijíždí něco velkého, je to často to poslední, co fešný motocyklista na zdejším světě ještě viděl.

Obě cesty do Jablonce nad Nisou patří ke špičkám. Ostatní jsou více méně „čínské“ prefabrikáty. Obě dvě sebou nesou genia loci, po kterém voláme, žel který přináší modernímu člověku útrapy. Tam, kde nás má romantika pohladit, je zamrzlá kaluž, svah, který vynáší, sluníčko, které svítí do očí. „Bože, tady je hezky. Jen nepotkat nikoho naproti,“ říká si řidič a je jedno, kam míří: „Nejhorší jsou ty tahače s návěsy.“

A tak to je jako v loterii. Dokud tu nic nejede, je to jízda králů. Holanďani jsou jak u vytržení, a pokud jedou dál do Tanvaldu, učurávají si do trenýrek a mají doma o čem vyprávět roky o tom, co viděli, kudy to jeli, a co zažili.

 Zásahem do krajnic se cesta obvykle rozšíří a je bezpečnější, doufejme, že něco podobného nás potká, až se opraví cesta, o které se mluví dost dlouho. Doufejme, že se stane jednou z těch, po které se pojede bez toho, aby vás něco velkého potkalo za zatáčkou a popřípadě vás vymazalo z asfaltu. Tak nějak to řeší dopravní inženýři za peníze naše i evropské dotace. Pokaždé, když tohle slyším, opravdu mě zajímá, jak velký je náš roční příspěvek do společné pokladny EU a kolik od nich ročně dostaneme na projekty, na takové cesty, jako jsou ty naše z Liberce do Jablonce nad Nisou.  

Oslí salám

Herkules 10 dg za 16,90Kč. No, nekupte to za ty peníze... Nevím, kolik oslího salámu dědeček Arthur koupil za dobu svého pobytu na Středním Východě v době Druhé světové války, ale určitě mu musel chutnat, moc chutnat, když si vzpomněl na to, co za jídlo jedl v koncentračním táboře Sachsenhausen.

Oslí salám – to jsem od dědy slyšel mnohokrát. Bylo po válce a děda Arthur , jako národní správce malé prodejny ve Františkově, prodával to, co mu státní velkoobchod k prodeji poslal. Rozhodně to nebyl oslí salám, tvrdý, suchý a voňavý salám z Maďarska, z Rumunska.

Dědečku, dědečku, cos mi to všechno navyprávěl! A já, místo abych poslouchal všemi póry těla jsem, coby malý, nejmenší kluk v Liberci, si radši hleděl toho, kudy v prodejně lezou mravenci a kudy se sem dostala myška, která mě zajímala nejvíc.

Ach dědečku, kdo mi dnes, po tolika letech od války řekne, čím ti tak učaroval oslí salám, o kterém jsi tak často mluvil? Myslím, že to bylo i proto, že nebyl ani tam, v té Palestině, kam jste utekli před Hitlerem. Že to byl vlastně jen sen, že oslího salámu bylo i tam tak málo, že vám ho jen slibovali, že: „Až jednou vyhrajeme, najíme se toho nejlepšího, až nám praskne pásek od kalhot. A ten salám, musí být dobře vysušený, tvrdý jako kámen a musí v něm být slunce i vítr, co fouká od moře. Musíš v něm cítit velbloudí trus z kouře arabských otevřených ohnišť. Když už je na jazyku, musí i trochu pálit, štípat a hořknout, musíš mít pocit, kluku, že jíš něco extra, na co si vzpomeneš ještě za padesát let.“ „A kousnout se při tom do jazyku,“ řekl mu pětiletý trouba. Dnes mě to mrzí.

Děda se naštval a dodal, že ty maďarský, pokud to není vyuzená konina, jsou o dost horší, ale když to porovnáš s gothajským salámem, je zase o dost lepší ten maďarský Hertz.

Děda znal jistě deset cizích řečí, ale češtinu asi nejlíp. Výborně jsem mu rozuměl. Liberec byl před válkou, myslím před tou velikou zvanou První světová, tou nejlepší jazykovou školou. Vlastně i mezi oběma válkami to bylo podobné . Problém byl, že to bylo právě před, nebo mezi válkami. Mnohonárodnostní neskutečný svět lidí žijících v tomto kosmopolitním městě naučil mnoho jeho obyvatel to, co už potom nikdy nikoho. Žít spolu a najít prosperitu téměř pro všechny, dát práci Němcům, Čechům, Židům, utečencům z půlky Evropy, běžencům všech politických směrů, uprchlíkům před hnědým morem v Německu.

To byl svět Liberce demokratů, komunistů, socialistů, přátel republikánského Španělska, Židů prchajících z Německa, Čechů, kteří se začali bát svých sousedů, co ve volbách v roce 1935 volili Henleina. Čas oslího salámu mého dědečka měl teprve přijít, a ten, kdo jej ochutná, už nikdy na něj nezapomene...

 Bylo mi pouhých pět a vlastně jsem ani nevěděl, co to pro dědečka znamená, když mi o salámu vyprávěl. Až mnohem později, když se mi „gothaj“ přejedl, jsem si vzpomněl a bylo mi líto, moc líto, že jsem nežil v tomhle městě v té dědečkově době i já. Co všechno bych mohl vypovědět, čím vším bych mohl pohnout, u zrodu čeho jsem mohl být. Nestalo se. Tak se jen těším, že jednou i já ochutnám oslí salám a řeknu: „Dědo, měl jsi pravdu, je výborný!“