Na mnoho
věcí z mládí zapomenu. Rád. Není to pokaždé procházka
růžovým sadem. Jsou věci, na které nejsem hrdý, které jsem od
přátel, sousedů nebo učitelů nečekal. A proto, když si
vzpomenu na něco hezkého, co pohladí, jdu a někam si to
poznamenám.
Mimo
jiné má rád korálky náhrdelníku, města a vesničky na řece
Nise – Machnín, Chrastavu, Bílý Kostel, Chotyni a Hrádek nad
Nisou. Znám je a miluji jejich atmosféru, dech i kouř z jejich
kamen. Když k nim vejdu do samoobsluhy, vystoupím u nich z vlaku,
zajdu na poštu, na výbor – obecní úřad, do cukrárny, sednu si
na lavičku, hodím pohled do schránky, koupím si rohlík a kus
salámu.
Rád
jezdím tuhle trasu vlakem. Je bohatší o dvě vlakové zastávky –
Machnín hrad a Andělská Hora. Jsou jako z pohádky. Domečky na
kuří noze, k lesu pár kroků, dole hučí a leskne se Nisa...
Kolikrát jsem v létě vystoupil v Andělské Hoře, vyhrnul si
nohavice a bos vstoupil do řeky, abych šel proti proudu domů, do
Machnína.
V Nise
jsem se koupal v Hrádku nad Nisou - Loučné pod mostem „U
Wienerů“, pár metrů od hranic s Německem. Ve škole v Bílém
Kostele jsem měl známou ředitelku a kamaráda truhláře, v
Chotyni sběratele starých pohledů, v Chrastavě mám přítele
starostu. V Machníně na koupališti jsem poprvé v životě
políbil starší holku a na Bedřichovce našel miliony borůvek. Na
Karlově mám spolužáky Cháberu a Hnízdila, v Hrádku nad Nisou
sestřenici Magdu, jejího muže Oldu a strýčka Waltra.
Ne, to
není všechno, co z Hrádku nezapomenu. Ještě
na černé kamení hrádeckého dláždění a na vůni nikoli
sušených hub, ale kůry, co prodávala továrna „šmakárna“,
kde z ní vyráběli tříslo k činění koží. Co bylo mokré
sušilo se před hrádeckými domy na chodnících na suché
a vonělo tak prazvláštně, že svatý Petr ve dnech hrádeckého
sušení zavíral nebeskou bránu, aby jim lidé z nebe neutíkali a
nechtěli zpět do Hrádku nad Nisou, aby si mohli přivonět...
Napsal
jsem mnohokrát i do okresních novin, že nelze zapomenout na Hrádek
nad Nisou mnoha vůní. Vůní, které si vás najdou za dvacet,
čtyřicet let. A pak mne v Liberci osloví jistá dáma a jde rovnou
k věci: „Pane Wienere, jak je to s tou vůní kůry? Jela jsem tam
včera, čichala a čichala a nic, vůbec nic jsem necítila. Cítím
se podvedená...“
Čas s
námi hraje nepoctivou hru. Stárneme a mnohé odnesl čas i s Waldou
Matuškou daleko. Daleko od nás, až na jiný svět. Paní chtěla
najít ztracený čas. Někoho, kdo si taky sušil kůru, topil a má
tu vůni z první ruky. Zavzpomínali jsme si a v dobrém se rozešli.
Podobné
pohlazení budete znát také. Vzpomínejte, až se vám vybaví
něco podobného, tak silně vonícího, krásného a nesmrtelného.
Žádné komentáře:
Okomentovat