Barevné vlasy

V sobotu odpoledne, ale spíš v neděli. Co? No přeci koupání v Nise. Koupaliště v Hrádku nad Nisou sice bylo špičkové, ale Nisa skýtala něco, co jinde nebylo možné. Obarvení vlasů, celého těla, trenek, obvazu na ruce... Něco, co se nesmělo a proto pod mostem v Loučné u babičky Wienerové jsme se koupali raději, než na koupališti. Podotýkám, že Kristýna byla v té době ještě regulérní povrchový lignitový důl.

Chtělo to vodu v Nise ne úplně hnědou, modrou, červenou. Ale takový ten čajíček, slabší odvar, prostě, aby se to doma po vynadání, dalo smýt. A tak jsme občas vypadali jako indiáni a smrděli močovinou, která byla součástí oné barevné duhy, co tekla z textilních továren rovnou do Nisy. Rodiče z toho byli na mrtvici.

Dno, řeky bylo tehdy samé sklo, kusy železa, v řece plavala i mrtvá zvířata a o dalším raději pomlčím. A k tomu ta barevná limonádová vodička. Byl to prostě adrenalin, i když jsme tomu říkali jinak. Sám bych do té břečky nevlezl, ale byli s námi sousedi, jejich psi, naši psi a nakonec – přece jsme tu vodu nepili, jen se v ní koupali. Barvila senzačně řasy i obočí. Já měl v trenkách zelenou papírovou pětikorunu, která po koupání byla červená. Později mi ji v krámě nechtěli vzít, že je falešná.

Nejdéle se barva a smrad z řeky držely ve vlasech. Nešlo to jen tak snadno dolů. Hloupé bylo, že zabrat dostal i polštář v posteli. Dostal nádech polní šedi a odér podobný zápachu pánských záchodků na nádraží v Hrádku nad Nisou. Ty páchly tak, že i mouchy, které do nich okénkem vlétly padaly smrady. Tak nám smrděly polštáře, respektive i vlasy po jednom nočním koupání ze soboty na neděli. Ani to nás nezastavilo. Začali tam s námi chodit holky. Bylo na čase pochlubit se skoky z mostu do Nisy. A že to bylo o ústa! Vody v Nise bylo převážně po kolena a každý skok byl o zdraví, ale v kolektivu stejně moudrých hlav nikdo nic lepšího nevymyslel, a tak se skákalo. Ve tmě, do tmy a bez jediného škrábnutí. Byli jsme šťastné děti, snad s andělíčky strážnými vzadu za zadky.

Dnes, kdyby mi někdo řekl: Skoč!, tak ani do čisté Nisy ne. Nevím, co leží na dně a ani vody v Nise od doby mého mládí nepřibylo a liberecké barevny už také nepracují. To jenom můj syn Jakub, profesor na Technické univerzitě v Liberci, tenhle obor barvení učí. A vyzkoušet si jej v praxi nemá kde. Mohl by v Nise, ale to by se musel narodit o třicet let dříve. Tak to už ve světě i doma chodí.