Silnice jako chobotnice (Dvě cesty do Jablonce nad Nisou)

Silnice jako chobotnice

(Dvě cesty do Jablonce nad Nisou)

Z Liberce do Jablonce vedou dvě silnice. Tady v Sudetech abych stále něco počítal. Nic tu není samosebou, nic tu není zadarmo. Za každé kýchnutí, za vše, co koupím, zaplatím. Kolem dokola jen pohraniční lesy, cesty uzoučké, jak provázky, samá voda, ostrá zatáčka zleva zprava. Kdo nepospíchá, raději se sveze tramvají, vlakem.

Tam, kde se kolem cest ve vnitrozemí pěstuje obilí a všechno někomu patří, tam je u nás škarpa, strž, suť, ostrá zatáčka, liberecká žula, řeka Nisa. Kam se rozšířit? Bůh suď! A k tomu povolená rychlost, kolkolem uzavřená obec. Běžné opravy. Neznám dne, kdy tu není omezení, šetření dopravní nehody policií.

Když to sečteme suma sumárum, jezdit autem po starých silnicích z Liberce do Jablonce nad Nisou a zpět po stejné trase je šílenství, nad kterým, když je máme za sebou, kroutíme hlavou a sami sobě se divíme, proč jsme nejeli přes Hodkovice, respektive na Prahu a pak kolem Rychnova po rychlostce.

Co si budeme povídat. Zvyk je železná košile a pokaždé sami sebe přesvědčíme, že tentokrát to bude na cestě vypadat úplně jinak. Nebude – bude? Každý opravený metr cesty v patách Jizerek je cítit na rychlosti a především bezpečnosti té krásné, romantické cesty, na které se neusíná, mozek neleniví a cesta prima ubíhá.

Ono vůbec sedět za volantem i na druhé cestě Vratislavicemi nedá nikomu zbůhdarma odpočívat a spát. Tam, kde kdysi lehce projel kočár, bryčka, vůz s pivem, kluk na kole s košíkem pečiva, tam dnes jezdí kamiony z továren podél cesty.

Léto je čas oprav silnic, i těch našich v úzkých serpentinách. Cesty v Sudetech nejsou už dávno jen plné divočáků a svéhlavých jelenů. A také pomníčků, upomínajících ty, kteří v těchto lesích a na cestách ukončili své životy.

Jak moc ty dvě cesty z Liberce do Jablonce nad Nisou svádějí k rychlé jízdě, jak moc se dá naklonit motorka, že téměř leží na stupačkách... Tomu říkám smrtící adrenalin! Žel, pokud odnaproti přijíždí něco velkého, je to často to poslední, co fešný motocyklista na zdejším světě ještě viděl.

Obě cesty do Jablonce nad Nisou patří ke špičkám. Ostatní jsou více méně „čínské“ prefabrikáty. Obě dvě sebou nesou genia loci, po kterém voláme, žel který přináší modernímu člověku útrapy. Tam, kde nás má romantika pohladit, je zamrzlá kaluž, svah, který vynáší, sluníčko, které svítí do očí. „Bože, tady je hezky. Jen nepotkat nikoho naproti,“ říká si řidič a je jedno, kam míří: „Nejhorší jsou ty tahače s návěsy.“

A tak to je jako v loterii. Dokud tu nic nejede, je to jízda králů. Holanďani jsou jak u vytržení, a pokud jedou dál do Tanvaldu, učurávají si do trenýrek a mají doma o čem vyprávět roky o tom, co viděli, kudy to jeli, a co zažili.

 Zásahem do krajnic se cesta obvykle rozšíří a je bezpečnější, doufejme, že něco podobného nás potká, až se opraví cesta, o které se mluví dost dlouho. Doufejme, že se stane jednou z těch, po které se pojede bez toho, aby vás něco velkého potkalo za zatáčkou a popřípadě vás vymazalo z asfaltu. Tak nějak to řeší dopravní inženýři za peníze naše i evropské dotace. Pokaždé, když tohle slyším, opravdu mě zajímá, jak velký je náš roční příspěvek do společné pokladny EU a kolik od nich ročně dostaneme na projekty, na takové cesty, jako jsou ty naše z Liberce do Jablonce nad Nisou.