Co to znamená zůstat doma v červnu roku 2016 pro sedmdesátiletého pána

            Každý zná ten pocit hřejivého tepla kolem bříška, když hrají státní hymnu „Kde domov můj“. Je to ten samý pocit, jako když se za mnou zavřou domovní dveře, klíč v zámku se dvakrát otočí  a vy jste doma, v bezpečí čtyř stěn. To je asi ve zkratce význam slova domov, být doma a vychutnávat si pocit jistoty.

            V tom je rozpor světa. To napětí a cestování mezi kontinenty, migrace a uplácení, získat povolení k pobytu často i tam, kde mne lidé nechtějí. Najít nový domov, ztracený přístav, místa, kde si vlny v moři hrají, pevnou střechu nad hlavou. Co za to člověk dá, co tomu obětuje! Pokud znáte Starý zákon, pak víte, že obětujete i vlastního syna, jen aby jeden byl pod vlastní střechou a je na Všemohoucím, kdy a jak exodus zastaví. Asi to bude individuální.

            Jinak to vidím u Nisy, jinak to chodí u Mrtvého moře, kde teče Jordán, Eufrat, nebo Tigris. Co záleží na pleti a velikosti zubů, když se snaží jedinec vyprat prádlo v Rýnu. Sotva jej co zastaví, byť je to cíl tak vzdálený.  Být někde doma, to je silné afrodiziakum. Není nic silnějšího, než touha setkat se s něčím, co  nebude nikdy ničím překonáno. Bojím se, že nebude hledat, co nahradí hledanou střechu nad hlavou a ten úžasný pocit tepla kolem bříška. A proto, až se dnes   dá dav do pohybu, raději mu jděte z cesty.

            „Být doma,“ říká si malý chlapec a zrovna tak jeho otec. Otázkou bude, co bude s jeho čtyřmi ženami. K těm připočteme čtrnáct dětí, přídavky na studium, na jídlo a bydlení. Kde jsou ti, co už nemají nic, než své existenční starosti... Pokud je nepřistihneme při lži, pomáhejme. Svět je malá ves, můžeme se s nimi potkat v opačné roli. Problémy mohou být internacionální.

            Pořád si opakuji: Být doma je pocit, který se nezapomíná. Je jako jízda na kole, plavat pokaždé, když už tě hodí do vody. Být doma je úkol, domácí cvičení. Je tak trochu na nás, zda si ho budeme vážit natolik, že se nebudeme chtít vzdát se jeho moci, privilegií...

            Být doma, znamená jen jedno. Nebát se sousedů, nebát se vlastního stínu. Přejme si a všem lidem kolem, aby ten úžasný pocit, být doma, měl už nastálo každý. Aby mu ho nikdy, nikdo nevzal a zůstal s námi. Navždy. Být doma a pozvat si hosty, kteří vědí, co se patří. Víc si nepřeji a svým dětem přeji totéž.

Legrácky, srandičky...

            Synátor na srandičky moc není, na přihlouplé anekdoty zase jo. Tomu se směje. Je jiný, tak trochu z jiné planety. O devatenáct let mladší sestřička o něm ve škole šířila, že je mimozemšťan. Malé děti a filozofové mají obvykle pravdu. Dnes je mu rovných 43 let.

            Ještě nedávno se jej babička ptala: „Až budeš vnoučku inženýrem, napíšeš mi pohled třeba z Ještěda? Hlavně se čitelně podepiš, ať sousedky a pošťačka vědí, že máš titul.“ Po roce: „ Ukaž mi tu novou občanku. Kde máš napsaný, že jsi inženýr?“ „Babi, já si dělám ještě doktorát, tak až najednou.“ Po roce a půl: „Kde máš zapsáno, že jsi doktor? Nemáš v občance ani jeden titul!“ „Babi, dělám si docenturu, tak až potom.“ Pak přišla i profesura. Ani tohoto zápisu nezápisu se už babička nedočkala. I když zrovna, jeho předání bylo úsměvné. Uskutečnil se na půdě University Karlovy v Praze. Prezident republiky stojí před naším klukem a něco se mu evidentně nezdá a tak slyším (sedím v první řadě), jak se ptá: „Hochu, kolik je ti let?“ Synátor odpovídá, že něco málo přes třicet. Prezident, evidentně dotčen odtuší: „Víš v kolika letech jsem dostal profesuru já?“ Synátor, evidentně zaskočen říká, že to fakt netuší. Úřad se otáčí na podpatku, naštván tím, kam se to ten svět řítí a spěchá, obchází zbytek docentů, evidentně starších, seriózních pánů, co si dávají ruku k uchu v kornoutů a ptají se: „Co jste říkal, pane prezidente? My už špatně slyšíme.“ Fakt prima podívaná.

            Později jsem stál v Chrastavě, v malebném městečku kousek od Liberce, když ,,atentátník“ téhož prezidenta postřelil dětskou pistolí do ramene. Ten se zachoval evidentně stejně, jako tehdy v Karolinu, když běh světa evidentně šel jinou cestou, než mu prezident - narcis sám nadiktoval. Mimozemšťanem myslela dcera svého brášku, ale to ještě neznala našeho tehdejšího pana prezidenta. Ten nemohl být přesvědčivější.

            Syn učí. Celá společnost by mu nemohla najít lepší společenské uplatnění. I já, který ho trpělivě a ve skrze úspěšně učil chodit na nočník stále trpím. Stále opakuje, učí mě, poučuje mě: „Táto, nejez, táto, dej si pozor, nedělej to a zas tohle...“ Dá to práci hlídat si v kotli saze, aby nebouchly, abych to ve zdraví vydržel a měl zas já co vyprávět svému vnukovi.

            Máme se všichni rádi, ale jsou přeci jen v rodině věci, které jsou úsměvné a k jejich vyprávění  hoří táborák a opalují se nad ohněm vuřty. Jíme je všichni. Mimozemšťan i já, hluboko v penzi.

Všechno to odnesl čas

            Koberce, to byla vskutku ,,těžká metráž“. Prodávat koberce v Liberci, v tomhle kraji, to byla výsada těch nejbohatších, chytrých, těch, co chtěli pořád nahoru. Prodávat laciné dětské námořní oblečky, vše za pár šprdlíků, to taky neslo miliony, ale to bylo pod úrovní těch, co handovali v kobercích...

            Mám to z první ruky. Otec se v Liberci vyučil tkalcem, a kdo nikdy netkalcoval,  jako by nebyl. No, nezní to dnes krásně v prázdném prostoru, kde kdysi podnikali Liebiegové, jeden, druhý, celá plejáda textilních baronů. O kousek dál v Maffersdorfu ti, co spřádali útky a uzlíčky v nádherné „tépichy“, co neměly v monarchii obdoby.

            Naše Sudety byly plné textilu. Od plátna a povlíkání po těžké oblekoviny, tvídy, manšestry, hodně tureckého vzoru, šátky, ubrusy, přehozy. Nádherná litinová monstra, těžké žakáry… Když jsem se učil tkalcovat já, tak jsem na začátku 60. let dvacátého století ještě obdivoval stavy z počátku století, co šlapaly stále, jak švýcarské kapesní hodinky. V lemech jejich masivních korpusů se skvěly reliéfy v litině, symboly rakousko-uherských c. k. dodavatelů s nádhernou rakouskou orlicí a s textem v němčině. Na půdách továren v té době bylo ještě plno vzorů, mustrů, ukázek, co všechno ti dole v halách uměli, co všechno musel někdo zabalit, adjustovat, vložit litografický barevný obrázek, naložit na vozík a k expedici, co zítra musí pryč.

            Co obchodníků dřelo jako koně, potili se víc a víc, než dobře prodali! Nebylo zboží krásnějšího na omak, než štůček látky vonící apreturou, ručně vázaný orientální „tépich“, barevný tisk na ubruse, manšestr, tvíd, na oblek, uniformu, žaket, na frak do divadla, na úřad, na večeři se svíčkami, na návštěvu, na modlitbu do synagogy.

            Otec měl bar micva v libereckém templu, když ještě chodil do školy. Rabín mu povolil přepsat text do latinky. Pak už jen koupit u Poppera (dole u Nisy) oblek a před zrcadlem dělat grimasy. To byl celý můj táta. Děda šel hrát karty, babička pila kávu, vedle v pokoji pod okny na hrbolaté vozovce rachotily ještě koňské povozy a všude zvonila přítomná tramvaj i tady, v Barvířské ulici.

            Němci byli hluční, jako doma v říši. S nimi to bylo zajímavé, rádi se poslouchali, měli rádi pevný režim, rozdané karty a pravidla jednou provždy. Mučila je nejistota a sociální demokratická strana, která chtěla změny, sociální jistoty. Chtěli je a zároveň nechtěli. Vše nakonec rozhodla světová válka, krize a strach německých soukmenovců, co přijde vznikem České republiky. Zradila je jejich vlastní německá buržoazie. Volila raději Čechy, než nejistotu budoucnosti vlastní identity.

            Později se stejné chyby vyvaroval K. Henlein, když dal přednost argumentům nacistické strany Adolfa Hitlera. Vyhrál a zároveň prohrál vše. Budoucnost Němců v Čechách, v kraji krásných textilií, koberců a lidí, co tohle všechno uměli udělat. Tak to dopadá, když se učitelé a knihovníci nedrží své profese a chtějí lepší a lepší. Dočkali se opaku, cesty kamsi domů, kde 700 let nebyli ani na návštěvě, natož, že by uvažovali se sem vrátit. Textil i ta těžká metráž tady zůstaly, byť už jen na chvíli. Tomu lze jen těžko uvěřit.

Mám čarověník - úvod chystané knihy

Mám čarověník. Ne, žádný čajník. Čarověník od přítele, co sbírá a pěstuje tajuplná hnízda plná čar a
kouzel ve větvích stromů a keřů, jimž se říká čarovné metly, hromová košťata, koule z
větví. Vzdáleně podobné hnízdu vran, shluk čehosi zeleného, co má dozajista kouzelnou
moc. Mně ale stačí, že je náš a žádný extrakt lidové Číny. Něco, co mi lidé přes plot závidí
a na co se ptají. Proč čarověník? Je to slovo, „zpotvořené“, z dávného věku, trs, svazek
větviček, které evokují nadpřirozenou moc, čarodějné síly přírody. Všude ve světě, kde
roste, budí zájem.
Snažím se a byl bych rád, abych, tak jako příroda, dal svým textům koření, chuť,
barvy a šarm, vůni květin, něco, co v každém z nás dřímá, a nám nedá spát. Každý je tak
trochu čarověník bojující s emocemi i nemocemi. Každý jsme jedinečný, případ pro
soudce, kata i pro botanika, co pěstuje růže nebo jen ředkvičky, šalvěj nebo pastinák.
Na těle i v duši každého z nás se může objevit anomálie prapodivných čar,
čarověníkové bujení, což může být ona čarověníková pupencová mutace. Ať to posoudí
lékař, kolemjdoucí, kdokoli, komu se líbí záhon růží, chrpy, kapky rosy na listech… Jsme
anomálie, my lidé, jsme každý jiný. Někomu „jdou“ doma rybičky v akváriu, jinému se ve
voliérách rodí papoušci, jiní zápasí s vleklou nemocí. Jsme si tím vším hodně podobní. Je
na nás, zda vyhledáme lékaře, sadaře, pěstitele, včelaře, medvědáře, toho, kdo pěstuje
čarověník.
Dostává se vám knížky, kterou tak pojmenovala má dlouhodobá přítelkyně. Jsem to
já, koho tak vidí, kdo ji trápí a směje se s ní. Vozí mě k lékaři a za mými příběhy, za
tématy, s nimiž se vracím domů, a o nichž píši. To je můj čarověník. Ona, vy, mé příběhy,
které potěší, ale i zabolí. Plné slunce, země, kde občas i zaprší, zařinčí sklo, kde léky už
neléčí. Přesto vidím světlo na konci každého tunelu, cítím ruku, co pohladí, radost našeho
chlupatého zvířete ze zvířecího útulku, který za pohlazení, drbání svého kožíšku se složí
na zem a říká: „Drbej mne! Celý den, co nejsi doma, na to čekám.“
Jsme dětmi jednoho, dnes už šíleného světa, kde bychom neměli své city a lásky
zakrývat, vážit si práce lékařů, co spravují srdce každého a zvlášť. Sadařů a zahradníků,
co se opatrují sad, pěstují mrkev, melouny a mirabelky, starají se o děti, staré lidi, o
každého z nás.
Ať tedy i „Čarověník“ pomůže tomu, že se zastaví i ten, co spěchá, sesedne z kola
a zeptá se: „Co to je, ten shluk větví na vašem stromku?“ Rád odpovím, že je to neškodný
obraz našeho bytí, záhada, co neškodí stromu, ani nám. Jsem to já, který vám tak rád píše
a tak rád i naslouchá.

Hledám zaměstnání

    Dnes, jako včera. Důležité sdělení budoucímu zaměstnavateli. Podstatný je obsah. Nejlépe v písemné formě. Košilka, oslovení, úhledné písmo. Před 121 lety to rovněž zkoušel František Konrád v Hostomicích.

    Papír linkovaný, nic moc, ale vezměme v potaz, že se píše 7.únor roku 1895. Venku mrzne. Divadelní společnost jejíž je mladý Konrád členem právě oslavila z posledních peněz jeho 27.narozeniny. Co bude zítra, neví ani principál. Venku je zima, do prochladlého sálu na divadelní představení se nikomu nechce. Byli tu včera, obec je malá a venku mrzne až praští. Písmenka po písmenku pomalu zaplňují list papíru...

    „Slavný knížecí důchod ve Vlašimi“. Nic víc v adrese není. S tím si bude muset pošťák poradit a list takto adresovaný na správné místo doručit. A nyní ke zdvořilému textu. Je velmi konkrétní a je z něho je cítit, že divadelní společnost na tom není nejlíp. Místo diurnisty při slavném knížecím důchodů ve Vlašimi je silné lákadlo a tak se mladý adept snaží v následujících řádcích ukázat své schopnosti co v nejlepším světle.

    Začne tím, že se pochlubí vzděláním. Absolvent c. k. reálného gymnázia v Chrudimi, byl původně i studentem práva na c. k. německé fakultě práva v Praze. Opustiv pro nepříznivé poměry rodinné studium práv stal se zprvu písařem c. k. okresního hejtmanství v Brně. Následně dělal to samé v kanceláři doktora Novotného v Přerově. Další léta vychovával děti v jedné rodině v přilehlém Prusku. V odůvodnění své žádosti dále uvádí, že opustil svou povinnost, když připravil svého svěřence na střední školu. Pak se stal  členem kočující divadelní společnost Muškovy.

    Dále se dovídáme o věku 27 let, že je prost vojenské povinnosti a že je české i německé řeči mocen úplně a je „zručný počtář“. Z čehož by měl radost můj učitel na gymnáziu, poblázněný matematik, pan Kaše.

    „Tím vlastně, a proto s dobrým svědomím mohu vypsané místo zaslati a slibuji, že obdržím-li je, vynasnažím se, abych pilností a bezúhonným chováním milosti té hodným se stal. Nastoupiti mohu ihned.“ Podepsán František Konrád, člen divadelní společnosti...

    List v původní verzi se ocitl na mém stole a dozajista obsahem zaujme každého personalistu, osobáře každého podniku, kde mladí hoši ve stáří 27 let hledají uplatnění. Snad jenom bych dnes volil inkoust ne černý, ale modrý, papír bez linek, lepší oslovení a dnes bych asi nebyl tolik pobízivý. Ale i tak. Po přečtení žádosti mám pocit, že ani 121 let nestačí. Vrchnost není blíž obyčejným lidem pokud dává práci. Bude to stále stejné. Je studená a neosobní.

    V podstatě žádat o práci znamená, tehdy jako dnes, zásah do soukromí. Kdo dává práci, dává existenci a s ní i budoucnost. Ta přináší leccos, ač je překvapivě styl žádosti o práci z doby před 121 lety téměř totožný s tím dnešním. Zajímalo by mě, zda se někdy změní. Asi sotva. Úřad je úřad a  na tom se  nic nemění.    

Mirabelky II.

            Bastardi, levobočci sladkých meruněk a voňavých broskví. Bratranci vyzrálých modrých bosenských švestek. Jen čtěte dál i vy, co máte chuťové pohárky svých mlsných jazyků zhýčkaných bohatým sortimentem jižního ovoce.

            Mirabelky, to drobné ovoce našich luk, strání, úvozů a příkopů soupeří dnes s těmi nejznámějšími o přízeň osudu. Špendlíky - to hanlivé a ponižující posměšné pojmenování. Prý plod má barvy špenátu. Ne. Ovoce se skví ve slunci i po dešti barvou rubínu, žlutá si nezadá s barvou cizokrajného melounu, barvou sicilského citronu.

            Mirabelka, je mou první láskou z dětských poutí. Sáček od mouky plný slaďoučkých špendlíčků, sladších víc, jak sladké, nezdravé bonbóny. Je tady s námi doma, narodila se tu. Vidím ten chudokrevný stromek z okna. Kvete jako jeden z prvních, při mnoha cestách našeho pohraničí od Ještěda k Máchovu jezeru. Tam, kde ho nečekáš, tam, kde stál Němcův statek, za hřbitovní zdí, u zastávky autobusu, u řeky plné kamení. Na divoké skládce uprostřed vsi, na návsi. Je plevelem a urzurpuje si sílu z těla bohatého přítele. Kolem je sad vybraného ovoce, co roste za plotem, a přece kluci z vesnice než, aby lezli po stromech, stáhnou si dolů větev obalenou tím drobným ovocem a šup! s ním do pusy. Pecku vyplivnout. A je po exkursi do světa ambrosie, vína s ocáskem nebo chcete-li svíčkové na smetaně plus šest u Bláhy v Liberci za rovných devadesát korun. Platit keš.

            Mirabelka má tisíc chutí a chutná víc jak hroznové víno, jak meruňky a dýně sakumprásk. Mirabelek se nepřejíš. Chutnají jak angrešt, rybíz a datle s fíky dohromady, jak kiwi a z cukru griliáš a slazené mlíko z tuby, to  a další pochutiny. Mirabelky nikdy neurazí. Znám jenom zralé, černé velké středočeské třešně, co se jim chuťově podobají. Nejsem sám. Jen se zeptejte špačků, kosů, co milují třešně, proč mirabelky nejedí. Bojí se lidí, že už by krádež neunesli. Třešně a teď  nádherné žluté a červené plody mirabelek při cestě, broušené kameny zpod Kozákova, stejně jako z cest kolem Mimoně.

            Já osobně je nesmím. Dejte si porci i za mě, nebo hned dvě. Padají na zem i na vozovku, kde je auta v mžiku rozjezdí. A to je nedozírná škoda. Dají se s nimi dělat i kouzla, a pokud mohu doporučit, pak je zavařujte, sterilujte a na vánoce konzumujte. Mirabelky jsou darem úplně všem lidem, jsou sluncem, co umí pohladit. Podívejte se jen kolem sebe, opravdu jsou všude, krásné jsou, jak květiny ve váze. A  i voňavé. Tak tedy opětovně: Jděte do nich, nenechte nic na náhodě, může se stát, že přijdete s křížkem po funuse. Celý rok se díváte, jak rostou a pak přijdou lidé, nenasytní, jako mraky kobylek a je po úrodě, nic vám na stromku, na keři nenechají. Tak ať vám se to nestane.

                                                                       Dobrou chuť a dejte si i za mě...

Pokušení

            Pokaždé, když jedu Frýdlantskem, ale dnes už téměř všude, přebíhají přes silnici laně, srnky, divoká prasata. Můj kamarád, co kdysi bydlel blízko jedné hraniční vsi, mluvil často o tom, jak jeho otec podlehl pokušení a zrním lákal zvířata, co patří nám všem, až do kůlny, kde hynula a zároveň jim plnila hrnce chutným masem. Ano, taková to krutá byla doba.

            Dnes tomu tak jistě není. Odolat pokušení, zříci se lákadla, už jenom to pomyšlení. Nevím, nevím, lidé se moc nemění, nechtějí. Navenek to ano, to souhlasí a jsou pro, nebo proti, záleží komu, co slibují. Kdo by rád neokusil šťavnaté, kdo by si rád nepochutnal a neplatil?

            Jsme asi opravdu zatvrzelí hříšníci. Pokušení, výhody, snad každý z nás už tím peklem prošel. Mám říct drahé choti, že ji podvádím? Bylo to tak krásné, ale s tou mladou je to ještě krásnější. Pokušení. Pokaždé, když je vidím, myslím na skříně plné kostí, na snahu něco zatajit. Nepřiznat se, že podvádím, že neplatím řádně daně, že nechci fakturu, že chci mít výhody. Komu všem jsem zalhal, proč v naší době soudy nestíhají a máme tolik zavřených. Proč, když byl bývalý režim tak špatný, proč ten současný není zas o tolik lepší?

            Čím to je, že vztahy mezi lidmi jsou úplně jiné, než po jakých jsme volali a jakých jsme se dočkali? Proč máme tolik odlišných právních výkladů jedné věci, proč lidé jsou rozdělení na bohaté a chudé a chudí by udělali, nevím co, aby zbohatli? Proč jsou běženci lidé, kteří ve většině případů využili  pokušení – lákadel na lepší, sladší hrušky, než které jim rostou doma, na jejich pozemcích.

            Mám pokušení taky dát někomu někdy po ústech. To když slyším, co se kde děje a nemohu než přihlížet. Mám pifku na ty, co jim teče ještě mléko po bradě a říkají mi věci, které jsou vylhané a neodzkoušené praxí. Nejsem asi taky cností král, ale jsou věci, o kterých nemluvím, pokud jsem tam nebyl a nekousl si do mince, zda je opravdu zlatá. Lidé nebudou od přírody zlí, ale kazí je pokušení, sytá jídla, feminizovaná škola, kolektiv, stejných sobců v kanceláři, těch, co vyrůstali se zlatou lžičkou v koutku úst. Kazí je peníze, kapesné od  rodičů, jejich konexe a lehkost bytí bez fyzické námahy. Život bez prezenční služby v armádě, v sociálních sítích, na česání chmele, při práci na polích, při sběru úrody.

            Kolem nás je spousta lákadel a pokušení vzít si a spoléhat se, že mě nikdo při tom nikdo nevidí a neslyší. Zneužívat výhod, dát si za vše třeba i dvakrát zaplatit. Jsou i výjimky, ale jsou to pořád jen výjimky. Čekejme a věřme, že těmto lákadlům a pokušením odolá čím dál tím více lidí. Pak se svět pohne kupředu. Nebudou už jen bohatí a chudí, lidé, co se nebudou muset bát večer v ložnici otevřít okno ale i skříň, aby na ně odkudsi nevypadla kostra, kosti nějaké staré nehezké vzpomínky. Ať tedy odoláme všichni pokušení a pokušení ať zůstane za pulty cukrárny.