Dnes, jako včera. Důležité sdělení budoucímu zaměstnavateli. Podstatný je obsah. Nejlépe v písemné formě. Košilka, oslovení, úhledné písmo. Před 121 lety to rovněž zkoušel František Konrád v Hostomicích.
Papír linkovaný, nic moc, ale vezměme v potaz, že se píše 7.únor roku 1895. Venku mrzne. Divadelní společnost jejíž je mladý Konrád členem právě oslavila z posledních peněz jeho 27.narozeniny. Co bude zítra, neví ani principál. Venku je zima, do prochladlého sálu na divadelní představení se nikomu nechce. Byli tu včera, obec je malá a venku mrzne až praští. Písmenka po písmenku pomalu zaplňují list papíru...
„Slavný knížecí důchod ve Vlašimi“. Nic víc v adrese není. S tím si bude muset pošťák poradit a list takto adresovaný na správné místo doručit. A nyní ke zdvořilému textu. Je velmi konkrétní a je z něho je cítit, že divadelní společnost na tom není nejlíp. Místo diurnisty při slavném knížecím důchodů ve Vlašimi je silné lákadlo a tak se mladý adept snaží v následujících řádcích ukázat své schopnosti co v nejlepším světle.
Začne tím, že se pochlubí vzděláním. Absolvent c. k. reálného gymnázia v Chrudimi, byl původně i studentem práva na c. k. německé fakultě práva v Praze. Opustiv pro nepříznivé poměry rodinné studium práv stal se zprvu písařem c. k. okresního hejtmanství v Brně. Následně dělal to samé v kanceláři doktora Novotného v Přerově. Další léta vychovával děti v jedné rodině v přilehlém Prusku. V odůvodnění své žádosti dále uvádí, že opustil svou povinnost, když připravil svého svěřence na střední školu. Pak se stal členem kočující divadelní společnost Muškovy.
Dále se dovídáme o věku 27 let, že je prost vojenské povinnosti a že je české i německé řeči mocen úplně a je „zručný počtář“. Z čehož by měl radost můj učitel na gymnáziu, poblázněný matematik, pan Kaše.
„Tím vlastně, a proto s dobrým svědomím mohu vypsané místo zaslati a slibuji, že obdržím-li je, vynasnažím se, abych pilností a bezúhonným chováním milosti té hodným se stal. Nastoupiti mohu ihned.“ Podepsán František Konrád, člen divadelní společnosti...
List v původní verzi se ocitl na mém stole a dozajista obsahem zaujme každého personalistu, osobáře každého podniku, kde mladí hoši ve stáří 27 let hledají uplatnění. Snad jenom bych dnes volil inkoust ne černý, ale modrý, papír bez linek, lepší oslovení a dnes bych asi nebyl tolik pobízivý. Ale i tak. Po přečtení žádosti mám pocit, že ani 121 let nestačí. Vrchnost není blíž obyčejným lidem pokud dává práci. Bude to stále stejné. Je studená a neosobní.
V podstatě žádat o práci znamená, tehdy jako dnes, zásah do soukromí. Kdo dává práci, dává existenci a s ní i budoucnost. Ta přináší leccos, ač je překvapivě styl žádosti o práci z doby před 121 lety téměř totožný s tím dnešním. Zajímalo by mě, zda se někdy změní. Asi sotva. Úřad je úřad a na tom se nic nemění. 
Žádné komentáře:
Okomentovat