Bába Čtvrtečková, vzpomínka na Machnín

                Když jsme se z bývalé hospody „Nordlichtu“ stěhovali o dva domy dál k Fořtům docela jsme si polepšili. Prádelna ve dvoře, suché WC, na druhé straně slušní domácí, žádné rozepře, dva kluci v mém věku. Kolem bylo mých vrstevníků spousta, vždyť nás v jedné třídě vždy bylo kolem třiceti. Nebylo koutku v obci, kde bychom nehráli fotbal a nedělali klukoviny.

                Televize počátkem 50. let nebyla, a tak naše aktivity zahrnovaly knihovnu, místní kino v sále restaurace Zelený strom, fotbal a vše, kam se dalo vlézt a bylo co prozkoumat. Nejbližší plácek byl vedle hřbitova při hlavní cestě kolem kostela do Chrastavy přímo nad „Nordlichtem“, kde jsme bydleli ještě před dvěma lety. Pokaždé jsem se tam podíval.

                Kopl jsem do mičudy. Letěla vysoko nad kamárády přes cestu, rovnou pod břeh do mrkve a cibule paní Čtvrtečkové, která bydlela po nás v „Nordlichtu“. Nevím, jak se takové dámy přemisťují, ale byla u mičudy, jako ta japonská půjčka v televizně reklamě - natotata. A hned křičela, že to byl jistě ten židák, co jí dělá příkoří a ničí mrkev a cibuli. Nic moc statečně na mých 8 let jsem se přiznal tomu uřvanému Hitlerovi, že ať se nezlobí, že jsem se překop a že už to neudělám. Načež ona to srovnala, co že může čekat od Žida, byť útlého mládí, že jsme všichni stejní a proč jsme se vraceli. Vrátila nám mičudu a to se cenilo, neboť, když mluvila o Židech já a spousta kluků jsme mysleli, že to fakt požene až führerovi.

                Tenhle fotbalový incident se zřejmě  dotkl mých kamarádů, protože večer k nám přišlo asi pět nebo šest sousedů a v kuchyni se něco řešilo. To něco bylo, co se dotklo i dospělých, rodičů kluků. Tátu a mámu zastavovali ještě i na ulici a něco jim vážně říkali. V knihovně mě knihovník pan Kurka hladil dlouho na hlavě a dostal jsem i větší porci oběda ve školce, kam jsme chodili na oběd. Máma se dlouho nevracela z nákupu, protože kdejaká machnínská i Němka, co nemusela do odsunu, se jí za tu paní z „Nordlichtu“ omlouvala.

                Dlouho, dlouho potom mi žádný spolužák neřekl to hanlivé slovo, které mi bylo přitom tak blízké – židák, Žid. Pro tohle slovo v občanském průkazu šla za války do plynových komor spousta mých nejbližších.

                Mám Machnín rád, na jeho lidi rád vzpomínám. Strávil jsem v něm útlé dětství, školní léta, první lásky, boje kluků, fotbal, přečetl vše, kam jsem dosáhl v místní knihovně, chodil v sobotu odpoledne do kina, fandit Jiskře Machnín, na brigády k zušlechťování obce. V létě i v noci na místní koupaliště, na houby i na borůvky.

                Paní Čtvrtečková dlouho v Machníně nepobyla. Jen co sklidila mrkev a cibuli, sbalila kufry a odstěhovala se. Nordlicht žije dál, a když jedu přes Machnín vzpomenu si a v duchu dávám gól do branky, která je plná mých kamarádů, kteří nechtějí, aby míč letěl dolů přes silnici do mrkve a do cibule, co patřila té staré čarodějnici. Díky Machníňáci. Máte moc hezkou, příměstskou vesnici.

Potřebuji poradit – dělám věci dobře?

 

                Jak to děláte, když chcete psovi něco urgentního sdělit? Mám s tím problém. V dávném šerosvitu mého útlého mládí jsem vzrušením tak trochu koktal. Otec to řešil zcela nekorektně záhlavkem, po kterém se mi ještě za dvě hodiny točila hlava. Dá se říci, že v jeho přítomnosti jsem nekoktal už nikdy. Pak přišel do rodiny bratr, pes, manželka, rozvod, ubytovna pro nemajetné.

                Pokaždé, když jsem si na změnu stavu začal zvykat přišel zvrat a já se začal opakovat, ráčkovat, rudnout na krku, ztrácet schopnost komunikovat. Po všech životních již zmíněných peripetiích jsem se překvapivě dožil stabilního důchodu. Oslavou mi byla mela, jakési mecheche, ze kterého jsem si domů odnesl, opět překvapivě, baj voko tříletého psa z blízkého útulku. Pohlaví byl neurčitého, kastrát, načež jsem  nabyl dojmu, že zpěv bude zdrojem radosti mého stáří, našich příštích společných chvil. V následných dnech jsem jej odvšivil, odčervil a zbavil iluzí, že nic není zadarmo. Něco jsem mu musel říct dvojmo i trojmo, což v dané situaci přijímal jako snahu zalíbit se. Později jsem se vrátil nechtěně i k dětskému přeříkávání, na které pes reagoval jako můj otec. Snažil se mi vnutit vůli, bůhví od koho odkoukanou. Navíc mě na veřejnosti nerespektoval a nevzbuzovat soucit.

                Můj pes maje nelidské schopnosti nechápat mé povely, později spíš prosby, snahu si hrát, mě v lepším případě opět přivede na ubytovnu, do startovacího bytu. Jsem znovu úžasně tolerantní člověk, co zadrhává. Otec, člověk s onou zázračnou rukou, už není a na prášky já moc nejsem. Pes to obrátil a hnán touhou vše mi vysvětlit jen jednou, neztrácel čas. Povětšinou jen zavrčel, někde dole v krku zachrčel. A já, já se vrátil do let, kdy mi otec dal vědět, že je na příjmu, a že příště to bude dlaň, co mi rozčeše vlasy na hlavě.

                Pes nabyl dojmu, že pokud si nechci hrát, tak to je přechodný stav, o kterém není dobré diskutovat, neboť stačí vyslat mým směrem varující pohled. Pokud jsem spěchal na WC nalezl jsem psa v poloze před porcelánovou mísou. Nic nepomohlo. Uzenina, rybí salát, kolínka s vajíčkem a párkem. Až jednou si návštěva s nevšimla a pes v domnění, že se mu zas něco povedlo zjistil, že má mokrý kožich nevábné barvy.

                Dohodli jsme se, že se vrátí do útulku a pomlčí o mých pokusech nad ním zvítězit. Co změnilo náš společný osud? Usnul jsem, a že prý ze spaní mluvím. Co jsme si řekli nevím. Náš vztah se změnil. On leží a já při spaní i sedím. Je to prý román na pokračování. Má nová paní si do vztahu přinesla kočku a pes to ještě neví. Něco se chystá. Potřebuji poradit…

O ilustracích mé nové knihy Čarověník, věnované dětem Sudet

                

            Co pro nás znamená počítač a  všechno co umí, to pro naše dědy byla fotografie. Ne kabinetka, to se mohl děda dívat rovnou do zrcadla, anebo do kaluže stojaté vody. Jde mi o obrázek z rušného děje, něco jako pohled otevřeným oknem do rušného světa. V Liberci visí na radnici v jedné místnosti hned vedle kanceláře primátora velký obraz – předání klíčů od města Bredy jedněmi, těm druhým, vítězným. Obraz je to úchvatný, jako z velké celoplošné televizní obrazovky. Potřeboval by vyčistit. Ale to není, o čem chci s vámi hovořit.

            Dopsal jsem knížku příběhů a v říjnu tohoto roku ji budou moci čtenáři číst. Jmenuje se Čarověník a je věnována dětem Sudet a doufám, že vedle ilustrací ani textem nebudou čtenáři zklamaní příběhy všedními i nevšedními. O tom, u čeho jsem byl, o čem mi někdo vyprávěl, o zvířatech, strojích, o době, kterou známe  z novin posledního půlstoletí. A tady bych se rád obhájil dřív, než vznesete obvinění. Jde o ilustrace k textu, o doprovod, který by měl navodit správnou atmosféru příbéhů. Množství fotografií  doprovází povídání o době podobné té na obrazu v liberecké radnici. Mluví o  válce, o slávě i ponížení, o konfliktu, o tom, co následovalo.

            Mnohé ilustrace zobrazují to, co už současní lidé ani nepamatují. Zapomněli? Ne. V tom, v čem žijeme, pamatovat si tak mnoho, je skoro zázrak. Školní fotka z autorovy první třídy, rok 1953/4. Město bez aut, klidné, bezkonfliktní, blízký zámek Lemberk, rybník, usedlosti kolem, pramen zázračné vody. Spočítá někdo ten dav rádiovek, klobouků, šátků a čepic na hlavách manifestantů před libereckou radnicí? Další snímek části Liberce, které se říkalo „Bída“. Co vím od svého táty, tak ano. Byla tam.

            Otec prodával v obchodě. I ta fotka z obchodu je o sortimentu a o čase. A jak moc, nebo málo se lišily Vánoce tenkrát od těch dnešních! Je jedno, jestli byly u Stachů ve Lvové, nebo dnes v Jablonném v Podještědí u Hájků. Partie ze zastrčených částí města. Prodejna klobouků. Výlety za krásou okolního světa s kamerou, na motorce, autobusem, do spřátelených teplých krajin.

            Nové auto, staré auto, to už je vášeň, žádná nutnost, jako dnes, kdy autem jet městem ve špičce je trest. Krajské město, Ještěd, ZOO, botanická zahrada, brigády, 1.máj, spartakiády, LVT, domy, krásné domy, co už nestojí.

            Přátelé, budu se moc těšit, pokud se v mé knížce najdete. Žádné sci-fi. Je přeci o nás i o těch, co tu už nejsou, ale byli a zkrášlili tenhle kraj. Vysadili v něm stromy, zaseli a sklízeli, vedli své děti do školy, marodili, zemřeli. Žijeme jejich odkazy, vzpomínáme a předáváme, co jsme se od nich naučili. A o tom by měla být knížka ,,Čarověník“ její texty i mnohé obrázky. Je věnována dětem Sudet.

Slintavka a kulhavka

            Jak jste na tom vy se slintavkou a kulhavkou? Já tedy dobře. ,,Pokaždé mu to říkám a on je snad úplně hluchej!“ To byla moje maminka a ten hluchej, co není hluchej, to jsem já. Do školy ještě nechodím. O to víc mě zaujal poslední politický proces s nepřáteli národa. Ani pětník bych nevsadil na Židy. Pokud bude málo vody ve studních, na Vánoce malí kapři a mokrý sníh, budou za tím oni.

            Následuje mohutné trhnutí mou rukou. Šedobílá kaše se mi rozstříkla pod nohama, bláto mám až pod bradou: ,,Ježíši Kriste!“, běduje maminka už podstatně tišeji, zmítá mnou nizounkou ohrádkou s hustou kaší, snad z vápna a říká: ,,Jednou tam zůstaneš a můžeš si tam i sednout.“

            Stojíme před smíšeným zbožím v naší vesnici. I tady, naproti Táborským, nedávno místní svazáci instalovali pouliční rozhlas a ten od té doby vyhrává revoluční písně a upozornění právě i na ty ohrádky plné vodokaše zamezující nebohým chovatelům přenos infekce, jak říkají reakcionáři „z krávy na krávu“. Tak si v té kaši pokaždé zadupu a zakřepčím. Pokaždé tím sice přivádím matku k šílenství, ale zároveň od vrat našich domů odháním slintavku a kulhavku...

            To je tak. Mám jednu babičku Němku a ty berou všechno ukrutně vážně. Další babičku mám Češku a ta si zase ráda čte  Švejka... Mám i třetí babičku. Ta je Židovka, přežila šoa a tudíž  mě nechá dělat všechno. Jo, když třešně toho roku zrály, tak se děly věci! Nadobro (to sotva) a navždy (s jistotou) mizeli ze světa slavní a krutí vládci naši a ruští. Doma všichni potichu říkali – bude líp. Hlasitěji to říkal soused, pan Martinec tak, že to slyšel kdekdo, a i někdo, kdo to slyšet neměl. Pana Martince zavřeli a já se začal vyhýbat té kulhavko-slintákové pasti. Maminka se otáčela a sousedkám tvrdila, že jsem malý a že z toho ještě nemám rozum. Popravdě, přestal jsem pít mléko a už jsem se jej do mé sedmdesátky nenapil...

            Svět se nezbláznil. Začaly se mi líbit holky. Tenkrát se nosily  copy. Psali jsme inkoustem, do kterého se namáčela pera a  konečky copů holek, co seděly před námi. Tresty se udělovaly exemplární a na stupínku před celou třídou... Rákoskou přes dlaně. Bylo to svižné, probouzelo z nudy a hrdiny byli ti, co necukli a nebrečeli. Třída uznávala hodnoty vlčí smečky. Slabé vylučovala, ti propadli o třídu níž, a k nám zase propadli ti ze tříd vyšších. Bylo to často milé bouřlivé vítání „slabších“ sourozenců z  rodin, kde nedbali na kvalitu populace a přibývalo stále stejných tváří a příjmení.

            To už jsem vyžadoval od maminky vyžehlený pionýrský šátek a poslouchal v rádiu, co se děje ve světě za špatnosti. Rozhořčen jsem byl spolu s čínskými pracujícími, provokačními přelety letadel USA nad jejich územím. Fascinovalo mě číslo čínského vážného varování, které se v té době pohybovalo okolo 829 a dále pokračovalo.

            Léta běžela, přijely ruské tanky a nám, vojínům dvouleté základní služby, zapečetili samopaly. Asi to tak bylo lepší. Uběhlo dvacet let, a pak vám někdo řekne, abyste si zažádal o důchod. Držím se. Politice už vůbec nerozumím, máme psa a ten mi nahradí, co mi schází. Stačí, když se před ním objevím s plným hrncem, nebo se sáčkem s piškoty.

Jen na okraj

            Ani tušení jsem neměl, kolik mých přátel, známých i neznámých lidí z mého okolí, čtenářů mých knížek za mnou přišlo, aby se mi svěřilo, že našli ve svých předcích příbuzné židovského původu. Tak, jako by to dříve tajili, dnes přicházejí a chlubí se pradědečkem, pratetou, o kterých neměli dřív ani potuchy. Ptají se a mají zájem dozvědět se co nejvíc o židovské kultuře, naší synagoze, o svátcích, které se prý zas tolik neliší od těch křesťanských.

            Pro ně, ale i pro vás, kterým není lhostejný běh okolního světa, přikládám v rámci příběhů obyčejných lidí pár slov o židovských svátcích, které se slaví v synagogách, nebo v rodinách vašich sousedů ve vaší ulici.

            Tu bi-švat - Nový rok stromů. V době tohoto svátku rozkvétají v Izraeli ovocné stromy a stalo se novodobým zvykem o tomto svátku strom vysadit nebo na jeho vysazení finančně přispět a tak přispět ke kultivaci izraelské přírody. Pěkný zvyk i svátek, nemyslíte?

            Purim. Slaví se jako připomínka záchrany Židů žijících v Perské říši v době  po zničení prvního jeruzalémského chrámu Babyloňany. Je to nejveselejší židovský svátek.

            Pesach. Osmidenní národní svátek připomínající odchod z Egypta a darování Tóry. Pro tento svátek je typické podávání nekynutého chleba maca (macesy).

            Jom hašoa. Den vzpomínky na oběti holocaustu včetně dětí… Co ty všechno mohly světu přinést!  Jeden den vyhrazený pro 6 000 000 lidí. Tak málo…

            Den Jeruzaléma. Mladší národní svátek vztažený k roku 1967, připomínající sjednocení Jeruzaléma v průběhu Šestidenní války.

            Šavuot. Svátek slavící darování Tóry, bývá také nazýván Svátek týdnů i Svátek žní.

            Roš hašana. Nový rok. S novoroční hostinou jsou tradičně spojeny i některé pokrmy. Nejznámějším asi je jablko namočené do medu na znamení sladkého počínajícího roku.

            Jom kipur. V židovském kalendáři nejvýznamnější den, Den smíření, Den odpouštění hříchů, Den přísného půstu. V Izraeli ustává veřejný i soukromý život. Nevysílá ani rádio ani televize. Do ulic smějí vyjíždět jen sanitky pro nutné případy a bezpečnostní složky.

            Sukot. Podzimní Svátek stánků – stanů je památkou na přebývání Židů ve stanech na poušti po jejich vyjití z Egypta.

            Simchat Tóra. Je to den, v němž končí roční cyklus čtení z Tóry.

            Chanuka. Je osmidenní svátek připomínající opětovné vysvěcení druhého Chrámu poté, co byl znesvěcen. Chanuka nebo-li Svátek světel připomíná „zázrak oleje“, kdy podle Talmudu Židé našli po příchodu do Chrámu pouze jednu nádobu s olejem, který by pro chrámovou menoru stačil na jeden den, ale zázrakem hořel po osm dní.

            Přátelé, milí čtenáři, vy, co máte zájem o náhled do dějin historie vašich sousedů, které by vám pomohly orientovat se v této problematice, mohu jen doporučit návštěvu kanceláře židovské obce kdekoli a nechat se uvést do problematiky, která vás zajímá.

Smrt utopením v Nise dosud nevyřešena

12. dubna 1578 měla manželka majitele grabštejnského panství Jiřího Mehla ze Střelic ošklivý sen. Ve snu viděla machnínského ovčáka, jak usekává hlavy drůbeži. Nemám zdání, co milostivá paní v podvečer onoho významného snu povečeřela, ale muselo to být ochuceno přinejmenším lysohlávkami.

Po probuzení, dá-li se tak nazvat následný stav mysli urozené paní, se daly do pohybu věci nevídané. Zapřahat a jede se do Machnína. Vzala sebou dvě dcery. Jména jsou známá – Marii a Uršulu. Jely ztrestat machnínského ovčáka. Kromě paní se nikomu nechtělo. Počasí nic moc a Nisa byla po jarním tání zoufale rozvodněná. Dnes bych řekl, že voda se v Machníně rozlila od svárovské bramborárny přes zahrady u Němečků až po Táborské a dole po Pfeiferovu továrnu. Jedno obrovské jezero. Většinou to machnínský most ustojí bez problémů. Tenkrát bylo všechno jinak. Rozjetá dáma, kočár, dcery a kočí jeli vstříc svému osudu. S dámou nebyla řeč. Manžel služebně v Praze celé týdny, ona na všechno sama. Doslova.

Most, který je v Machníně očekával, byl dřevěný, konstrukce chatrná. Koním se rozhodně přes něj nechtělo. Voda burácela, nepěkná podívaná. Všichni se snažili paní Mehlové další cestu rozmluvit. Nešlo to. Tady by pomohla svěrací kazajka, nebo nafukovací plovací vesta. Obé však ve výbavě kočáru scházelo a jak se záhy ukázalo, bylo toho třeba, ale nepředbíhejme.

Všichni prosili za přerušení cesty, nic nepomohlo. Dáma se mohla zbláznit – pokud se už nestalo. Přes most se muselo. A tak machnínský most vstupuje mezi mosty slavné: most u Remagenu, přes řeku Kwai, Avignonský, most v Sarajevu, Karlův most, legendární nádražní lávka ČSD v Liberci a další. Drama pokračuje, kočí se křižuje, paní z Mehlů ještě stačí vykřiknout: „Ve jménu ďábla, jeď!“ No a co zbylo panskému kočímu? Jel.

V polovině mostu přišlo to, co by statik předpovídal. V konstrukci luplo, ve dřevě prasklo a kočár se poroučel do chladných vod. Tragedie až do doby vražedkyně novorozeňat Mrázkové v Nové Čtvrti v Machníně nevídaná. Jaké štěstí měl kočí a obě dcery paní Mehlové se nedá ani popsat. Seděli na kozlíku mimo uzavřený korpus kočáru. Ten voda rozlomila a vtáhla pod valící se spousty vod, dřeva a větví.

Kočí a mladé dámy se z vody dostali. Utíkali pro pomoc do panského dvora někde v prostoru Machnínského statku. Kočí se vrátil, údajně hledat paní. Našel – nenašel? Po obou se země slehla a voda zavřela. Vyšetřování na Grabštejně nikam nevedlo. Žádný důkaz, stále otevřený, neuzavřený případ. Bylo něco kriminálního mezi kočím a stále opuštěnou paní Mehlovou?  Láska, nenávist, peníze? Komu pomohla její smrt? Neměl pan Mehl, vysoký pražský úředník, někoho, koho nechal v Machníně naříznout sloupky mostu přes Nisu? To se rovněž vyšetřovalo. Stovky otázek, a purkmistr, fojt, radní ani hejtman z Grabštejna nic nezjistili…

Až půjdete po dnešním moderním mostě v Machníně, zastavte se. Jen na moment. Řekli byste, co všechno se může stát v tak poklidné vesnici – promiňte - v liberecké čtvrti Machníně?

Obchody a odchody

            Ach, ty naše Sudety, české Sudety plné Němců. Když se můj tatínek narodil, chtěli se místní Němci, stát součástí Rakouska, Německa, jen ne nové Československé republiky. Tak či onak, Beneš a dekrety prezidenta republiky, to později vyřešili po svém. Jednou a navždy. Teplice, Ústí, Liberec, Česká Lípa, Jablonec nad Nisou. Už se tu nemluvilo německy. Na úřadech, v obchodech, továrnách a v institucích jen  česky.

            Rok 1948 přitvrdil. Německý majetek obhospodařovali národní správci, pořád byly nutné potravinové a jiné lístky, aby se udrželo legální hospodaření státu, černý trh i tak prosperoval.

            Rok 1953. Rok výměny peněz, měnové reformy. Obchod se uskutečňoval v prostorách, jako za první republiky a protektorátu. Často v takových špeluňkách, že myši a jiná havěť tu žila beze strachu po celé generace. Zhruba tak 10 let po druhé světové válce začaly podniky bytového hospodářství tento majetek řádně spravovat. Nové dveře, větší okna, střechy... přesto dosavadní obchodní prostory už nevyhovovaly. Čím dál od města byly  horší a horší podmínky, prodejny byly stále ve stavu, v jakém  je republika převzala od Němců.

            Tatínek, ač byl vyučený tkadlec, zkusil prodávat zeleninu a později potraviny. Skončil v Pražské ulici v Liberci, v nejprestižnější ulici města, jako vedoucí prodejny Tuzex. Ta krátkou dobou v Liberci nabízela zboží z dovozu a naše exportní zboží za valuty, nebo za takzvané tuzexové poukázky převážně v sortimentu potravin.

            V polovině 60. let minulého století se setkal s rodinou rakouských skibobistů, kteří do města přijeli za sportem. Rozjaření sportovními úspěchy utráceli, a když zjistili, že pan vedoucí, hovoří líp německy než česky, družba pokračovala i u nás doma. Přátelství s touto rodinou z městečka St. Pölten trvalo velmi dlouho. Rodiny se navštěvovaly, a někdy počátkem r. 1968 byl tatínkovi nabídnut azyl v Rakousku v St. Pöltenu s možností řídit jedno z těch velkých super obchodních center při dálnici, které dnes známe i z okolí velkých měst i u nás doma. Naši se tenkrát dlouho rozhodovali. Tátovi bylo 50 let, řeč nebyla problém a známí jim zprostředkovali i hezké bydlení. A táta? Že si to rozmyslí.

            Tatínek nebyl žádný dobrodruh. Už jednou, v roce 1948, měl všechno připraveno k vystěhování do Chille. Zařízení tkalcovny, co  poslal napřed lodí, tam asi dodnes na nás čeká. Tehdy, ani o dvacet let později naši nikam neodjeli. K nám do Čech přijeli Rusové a táta, snad oprávněně napsal do Rakouska, že těch potřebných emigrantů z Československa bude víc, ať pomohou jiným. Bál se, ale zůstali jsme doma a víc se o tom nemluvilo. Asi jsme nebyli připravení a osud nám připravil hezký život i doma mezi svými. Když nyní chodím za rodiči na hřbitov a vzpomínám na jejich plány, pak si v duchu říkám, jak je dobře, že zůstali. Nezbohatli jsme a nepoznali cizí kraje, ale žili jsme spokojeně doma, jako většina našich známých a přátel.

            I u nás se zavřely staré prodejny plné myší a jiné havěti. Vyrostly jiné  zajímavé a krásné obchody, z nichž jeden nesl pečeť tatínkovy dobré práce. Nakonec i my máme na co vzpomínat, neboť u nás, z práce těch, co neodešli, vyrostl průmysl a obchod země, která mi nezevšedněla, která má na důchody a která zůstává v mé paměti jako jediná, kde jsem doma.