Egonovy pohledy

čtvrtek 21. července 2016

Bába Čtvrtečková, vzpomínka na Machnín




                Když jsme se z bývalé hospody „Nordlichtu“ stěhovali o dva domy dál k Fořtům docela jsme si polepšili. Prádelna ve dvoře, suché WC, na druhé straně slušní domácí, žádné rozepře, dva kluci v mém věku. Kolem bylo mých vrstevníků spousta, vždyť nás v jedné třídě vždy bylo kolem třiceti. Nebylo koutku v obci, kde bychom nehráli fotbal a nedělali klukoviny.

                Televize počátkem 50. let nebyla, a tak naše aktivity zahrnovaly knihovnu, místní kino v sále restaurace Zelený strom, fotbal a vše, kam se dalo vlézt a bylo co prozkoumat. Nejbližší plácek byl vedle hřbitova při hlavní cestě kolem kostela do Chrastavy přímo nad „Nordlichtem“, kde jsme bydleli ještě před dvěma lety. Pokaždé jsem se tam podíval.

                Kopl jsem do mičudy. Letěla vysoko nad kamárády přes cestu, rovnou pod břeh do mrkve a cibule paní Čtvrtečkové, která bydlela po nás v „Nordlichtu“. Nevím, jak se takové dámy přemisťují, ale byla u mičudy, jako ta japonská půjčka v televizně reklamě - natotata. A hned křičela, že to byl jistě ten židák, co jí dělá příkoří a ničí mrkev a cibuli. Nic moc statečně na mých 8 let jsem se přiznal tomu uřvanému Hitlerovi, že ať se nezlobí, že jsem se překop a že už to neudělám. Načež ona to srovnala, co že může čekat od Žida, byť útlého mládí, že jsme všichni stejní a proč jsme se vraceli. Vrátila nám mičudu a to se cenilo, neboť, když mluvila o Židech já a spousta kluků jsme mysleli, že to fakt požene až führerovi.

                Tenhle fotbalový incident se zřejmě  dotkl mých kamarádů, protože večer k nám přišlo asi pět nebo šest sousedů a v kuchyni se něco řešilo. To něco bylo, co se dotklo i dospělých, rodičů kluků. Tátu a mámu zastavovali ještě i na ulici a něco jim vážně říkali. V knihovně mě knihovník pan Kurka hladil dlouho na hlavě a dostal jsem i větší porci oběda ve školce, kam jsme chodili na oběd. Máma se dlouho nevracela z nákupu, protože kdejaká machnínská i Němka, co nemusela do odsunu, se jí za tu paní z „Nordlichtu“ omlouvala.

                Dlouho, dlouho potom mi žádný spolužák neřekl to hanlivé slovo, které mi bylo přitom tak blízké – židák, Žid. Pro tohle slovo v občanském průkazu šla za války do plynových komor spousta mých nejbližších.

                Mám Machnín rád, na jeho lidi rád vzpomínám. Strávil jsem v něm útlé dětství, školní léta, první lásky, boje kluků, fotbal, přečetl vše, kam jsem dosáhl v místní knihovně, chodil v sobotu odpoledne do kina, fandit Jiskře Machnín, na brigády k zušlechťování obce. V létě i v noci na místní koupaliště, na houby i na borůvky.

                Paní Čtvrtečková dlouho v Machníně nepobyla. Jen co sklidila mrkev a cibuli, sbalila kufry a odstěhovala se. Nordlicht žije dál, a když jedu přes Machnín vzpomenu si a v duchu dávám gól do branky, která je plná mých kamarádů, kteří nechtějí, aby míč letěl dolů přes silnici do mrkve a do cibule, co patřila té staré čarodějnici. Díky Machníňáci. Máte moc hezkou, příměstskou vesnici.

Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka