Když jsme se z bývalé hospody
„Nordlichtu“ stěhovali o dva domy dál k Fořtům docela jsme si polepšili. Prádelna
ve dvoře, suché WC, na druhé straně slušní domácí, žádné rozepře, dva kluci v
mém věku. Kolem bylo mých vrstevníků spousta, vždyť nás v jedné třídě vždy bylo
kolem třiceti. Nebylo koutku v obci, kde bychom nehráli fotbal a nedělali
klukoviny.
Televize počátkem 50. let
nebyla, a tak naše aktivity zahrnovaly knihovnu, místní kino v sále restaurace
Zelený strom, fotbal a vše, kam se dalo vlézt a bylo co prozkoumat. Nejbližší
plácek byl vedle hřbitova při hlavní cestě kolem kostela do Chrastavy přímo nad
„Nordlichtem“, kde jsme bydleli ještě před dvěma lety. Pokaždé jsem se tam
podíval.
Kopl jsem do mičudy. Letěla
vysoko nad kamárády přes cestu, rovnou pod břeh do mrkve a cibule paní
Čtvrtečkové, která bydlela po nás v „Nordlichtu“. Nevím, jak se takové dámy
přemisťují, ale byla u mičudy, jako ta japonská půjčka v televizně reklamě -
natotata. A hned křičela, že to byl jistě ten židák, co jí dělá příkoří a ničí
mrkev a cibuli. Nic moc statečně na mých 8 let jsem se přiznal tomu uřvanému
Hitlerovi, že ať se nezlobí, že jsem se překop a že už to neudělám. Načež ona
to srovnala, co že může čekat od Žida, byť útlého mládí, že jsme všichni stejní
a proč jsme se vraceli. Vrátila nám mičudu a to se cenilo, neboť, když mluvila
o Židech já a spousta kluků jsme mysleli, že to fakt požene až führerovi.
Tenhle fotbalový incident se zřejmě dotkl mých kamarádů, protože večer k nám
přišlo asi pět nebo šest sousedů a v kuchyni se něco řešilo. To něco bylo, co
se dotklo i dospělých, rodičů kluků. Tátu a mámu zastavovali ještě i na ulici a
něco jim vážně říkali. V knihovně mě knihovník pan Kurka hladil dlouho na hlavě
a dostal jsem i větší porci oběda ve školce, kam jsme chodili na oběd. Máma se
dlouho nevracela z nákupu, protože kdejaká machnínská i Němka, co nemusela do
odsunu, se jí za tu paní z „Nordlichtu“ omlouvala.
Dlouho, dlouho potom mi žádný
spolužák neřekl to hanlivé slovo, které mi bylo přitom tak blízké – židák, Žid.
Pro tohle slovo v občanském průkazu šla za války do plynových komor spousta
mých nejbližších.
Mám Machnín rád, na jeho lidi
rád vzpomínám. Strávil jsem v něm útlé dětství, školní léta, první lásky, boje
kluků, fotbal, přečetl vše, kam jsem dosáhl v místní knihovně, chodil v sobotu
odpoledne do kina, fandit Jiskře Machnín, na brigády k zušlechťování obce. V
létě i v noci na místní koupaliště, na houby i na borůvky.
Paní Čtvrtečková dlouho v
Machníně nepobyla. Jen co sklidila mrkev a cibuli, sbalila kufry a odstěhovala
se. Nordlicht žije dál, a když jedu přes Machnín vzpomenu si a v duchu dávám
gól do branky, která je plná mých kamarádů, kteří nechtějí, aby míč letěl dolů
přes silnici do mrkve a do cibule, co patřila té staré čarodějnici. Díky
Machníňáci. Máte moc hezkou, příměstskou vesnici.
Žádné komentáře:
Okomentovat