Co
pro nás znamená počítač a všechno co umí,
to pro naše dědy byla fotografie. Ne kabinetka, to se mohl děda dívat rovnou do
zrcadla, anebo do kaluže stojaté vody. Jde mi o obrázek z rušného děje, něco
jako pohled otevřeným oknem do rušného světa. V Liberci visí na radnici v jedné
místnosti hned vedle kanceláře primátora velký obraz – předání klíčů od města
Bredy jedněmi, těm druhým, vítězným. Obraz je to úchvatný, jako z velké celoplošné
televizní obrazovky. Potřeboval by vyčistit. Ale to není, o čem chci s vámi hovořit.
Dopsal
jsem knížku příběhů a v říjnu tohoto roku ji budou moci čtenáři číst. Jmenuje
se Čarověník a je věnována dětem Sudet a doufám, že vedle ilustrací ani textem
nebudou čtenáři zklamaní příběhy všedními i nevšedními. O tom, u čeho jsem byl,
o čem mi někdo vyprávěl, o zvířatech, strojích, o době, kterou známe z novin posledního půlstoletí. A tady bych se
rád obhájil dřív, než vznesete obvinění. Jde o ilustrace k textu, o doprovod,
který by měl navodit správnou atmosféru příbéhů. Množství fotografií doprovází povídání o době podobné té na obrazu
v liberecké radnici. Mluví o válce, o
slávě i ponížení, o konfliktu, o tom, co následovalo.
Mnohé
ilustrace zobrazují to, co už současní lidé ani nepamatují. Zapomněli? Ne. V
tom, v čem žijeme, pamatovat si tak mnoho, je skoro zázrak. Školní fotka z
autorovy první třídy, rok 1953/4. Město bez aut, klidné, bezkonfliktní, blízký
zámek Lemberk, rybník, usedlosti kolem, pramen zázračné vody. Spočítá někdo ten
dav rádiovek, klobouků, šátků a čepic na hlavách manifestantů před libereckou
radnicí? Další snímek části Liberce, které se říkalo „Bída“. Co vím od svého
táty, tak ano. Byla tam.
Otec
prodával v obchodě. I ta fotka z obchodu je o sortimentu a o čase. A jak moc,
nebo málo se lišily Vánoce tenkrát od těch dnešních! Je jedno, jestli byly u
Stachů ve Lvové, nebo dnes v Jablonném v Podještědí u Hájků. Partie ze
zastrčených částí města. Prodejna klobouků. Výlety za krásou okolního světa s
kamerou, na motorce, autobusem, do spřátelených teplých krajin.
Nové
auto, staré auto, to už je vášeň, žádná nutnost, jako dnes, kdy autem jet
městem ve špičce je trest. Krajské město, Ještěd, ZOO, botanická zahrada,
brigády, 1.máj, spartakiády, LVT, domy, krásné domy, co už nestojí.
Přátelé,
budu se moc těšit, pokud se v mé knížce najdete. Žádné sci-fi. Je přeci o nás i
o těch, co tu už nejsou, ale byli a zkrášlili tenhle kraj. Vysadili v něm
stromy, zaseli a sklízeli, vedli své děti do školy, marodili, zemřeli. Žijeme
jejich odkazy, vzpomínáme a předáváme, co jsme se od nich naučili. A o tom by
měla být knížka ,,Čarověník“ její texty i mnohé obrázky. Je věnována dětem
Sudet.
Žádné komentáře:
Okomentovat